Dvojitý cyklovýlet ke Svaté Trojici

28. června 2008

Ač je to skoro k nevíře, stále v mém okolí existuje dost míst, která jsem nestačil poctít vzácnou přítomností svého bicyklu. Už delší dobu jsem si, až na jednu výjimku (výjezd do Polska), tímto způsobem nedal pořádně do těla a nepodělil se o zážitky. Uznávám, že chyba je plně na mé straně a čas od času se nějaký ten restík pokusím napravit. Naposledy to bylo tuto středu a čtvrtek, kdy jsem shodou okolností skončil na tomtéž místě, třebaže jsem se k němu propracoval různými cestami. Tím místem byla kóta Bouda (864 m.n.m.) odkud jsem v obou případech pokračoval ve funění směrem ke kapli Svaté Trojice (862 m.n.m.). Vzhledem k faktu že Šumperk má střední nadmořskou výšku nějakých 398 m.n.m. je zřejmé, že bábovky a odpůrci kopečků by mého příkladu následovat neměli. Tohle je totiž docela brutalita.

Cesta č.1: Středa

Nejdůležitějším poznatkem z tohoto dne je fakt, který praví "Nevěřte turistickému značení na mapy.cz!". Proč? Protože cesta, která zde byla vyznačena jako cyklostezka z Hostic do Janoušova je ve skutečnosti neuvěřitelně brutální a neuvěřitelně hnusná cesta lesem a loukami plná šutrů, kopřiv a bahna. Je zde šílené stoupání, nepopsatelně se to vleče a pokoušet se vylíčit jaké to je když tudy táhnete kolo ve třicetistupňovém vedru je vlastně jen šíleným pokusem o nemožné. I v krátkém tričku, kraťasech a sandálech naboso ze mě pot jen lil a když jsem se konečně vyškrábal na Žampach - vrchol zmíněného kopce tak jsem měl sto chutí se otočit a dál nepokračovat. Po krátkém oddechu ve stínu mě však chmury přešly. Opojen slunečným počasím, dostatkem času a vidinou nových cílů jsem zabral do pedálů a vydal se, teď už po zpevněné štěrkovité cestě dolů do Janoušova. Sice po štěrku, ale přece jen celý jsem se po menším kličkování v úzkých uličkách dostal až ke kostelu. Ten by zasloužil nějakou tu novou fasádu, stále ale vypadá celkem zachovale jako většina okolních domů. Mám dojem, že Janoušov je mnohem víc rekreační osada s hezky spravenými chatami a chalupami než klasická vesnice určená k trvalému bydlení. Ono mezi námi: Dnes jen málokdo touží po bydlení kdesi mezi kopci v lese, odkud už dál ani nepokračuje silnice. Pro chalupaření je to však ráj klidu a pohody. Jelikož původně můj plán zněl "Dojet do Janoušova a po silnici se přes Olšany vrátit domů", pomalu jsem se začínal zabývat myšlenkou k návratu. Zaujala mě však mapka pod kostelem a turistická značka vedoucí k lesní kapli Svaté Trojice. K téhle kapli jsem si pořád sliboval dojet a tak jsem si řekl, že tady, na půl cestě by byl hřích toho nevyužít a nepokusit se tam dostat rovnou. Navzdory faktu, že v běžné automapě je Janoušov koncem světa, turistická značka pokračovala kamsi vzhůru a já ji počal následovat. Pod plášti kol asfalt pozvolna vystřídal štěrk, kamení a udusaná hlína semtam prorostlá travou.

Upravené domky ustoupily ovocné aleji a posléze už jen lesu. Když pominu všechna ta sprostá slova, která se mi v tu chvíli únavou drala na jazyk, bylo tam opravdu krásně. Po šutrech a blátě jsem nějakou domu stoupal stále vzhůru. Zpocený, napůl mrtvý horkem a únavou jsem jen symbolickým máváním prackou odháněl mračna lesního hmyzu a spíš jako stroj než jako turista jsem s občasným "Ty vole, já se na to vyseru!" metr za metrem zdolával další převýšení. Konečně se mi podařilo narazit na jakousi zpevněnou lesní cestu. Také prudkost stoupání se umoudřila a tak jsem s novou energií zařadil těžší převod a pokračoval. Podle turistického značení jsem potom dorazil k rozcestníku ČEČEL (SILNICE). Příjemnou vlastností Jesenických turistických stezek jsou občasná odpočívadla tvořená jednoduše zastřešeným stolkem a lavičkami z kulatého dřeva. Právě zde se jedno takové nachází a tak jsem nemohl než chvíli sesednout a dát si oraz. V krku mi zmizely poslední kapky ovocného sirupu z cyklistické lahve. Chvíli jsem jen tak seděl, čuměl mezi stromy a na šipkách na druhé straně cesty se snažil rozluštit správný směr ke Svaté trojici. Dá se ale říct, že to nejhorší už tady bylo za mnou. Následoval sice ještě asi půlkilometrový kopec ke kótě Hrubý les, jenže proti právě prožitému martýriu to byla prkotina. Zde už prostě nebylo kam stoupat a mohlo být jen líp. Prakticky po vrstevnici jsem si tedy vychutnával lesní ticho, čerstvý horský vzduch a působivé výhledy mýtinami na kopce kdesi naproti. Dá se říci, že na této etapě jsem načerpal novou energii. Husté chomáče vysoké trávy lehce se pohupující ve vánku pod vysokými stromy působily jako lázeň na duši. Cestu sice pořád tvořila spíše udusaná hlína s štěrk, ale přesto se po ní dalo jen celkem pohodlně a tak jsem v pořádku dorazil až na Boudu.

Cesta č.2: Čtvrtek

Poučen nezdary začátku včerejšího výjezdu, zvolil jsem jako výchozí bod na lesní cesty konec obce Štědrákova Lhota. Ze Šumperka se tam nejpohodlněji dostanete přes Temenici, Hrabenov a Rudu nad Moravou, kde kus za nádražím ČD (před benzínovou stanicí) odbočíte doleva na Hostice. Počítejte s tím, že tohle byla na delší dobu poslední rovinka a následovat bude jen stoupání. Jak přes Hostice do Štědrákovy Lhoty, tak i dále. Budiž vám útěchou, že cestou se můžete kochat poklidnou atmosférou těchto zapadlých horských vesnic. Oni i místní domorodci jsou poměrně přítelští a rádi vám poradí kudy dál. V kapse kola mě jistila nová cyklomapa získaná zdarma ze šumperského turistického infocentra. Třebaže na normálních automapách nad Lhotou silnice končí podobně jako v Janoušově, podle turistických map lze kus nad dědinou v ostré zatáčce odbočit na nenápadnou lesní cestu tvořenou převážně štěrkem (neodbočujte hned ve Lhotě na zelenou značku!). Bohužel zde není žádný rozcestník ani značení a tak jsem se nějakou dobu strachoval zda se nebudu muset vrátit. Vydáte-li se po této stezce, klidně jeďte dál. Zhruba po 500 metrech se cesta ostře stáčí doprava a po nějakých dvou stech dalších metrech se dostanete na rozcestí, kde se dejte doleva. Zde už potěší žlutá turistická značka, které se můžete držet. Ono v podstatě ani není kde zabloudit - nevím kam byste dorazili při zahnutí doprava, ale někam to vzhledem k existenci značení asi povede. Pokud se dáte jako já směrem vlevo, dorazíte časem k rozcestníku a tady jsem učinil další významnou zkušenost. Tentokrát praví: "Cyklisto, neber ohledy na trasy pro běžkaře!". No jo, za chyby se hold platí a já za ni platil podobně jako předešlý den tím, že jsem musel kolo táhnout lesem, kamením, křovím, blátem a ještě překonávat stromy vyvrácené během včerejší noční vichřice. Konečně jsem se dostal z lesa zase na štěrkovitou cestu (kóta Lazy). Když mi došlo, že je to ta samá cesta po níž jsem přijel a teď jsem se na ni vlastně jen znova napojil tak mě málem klepla pepka. Klidně jsem si mohl to bahenní trmácení ušetřit. A co hůř! Třebaže jsem zase stál na zpevněné cestě, žlutá značka na kůře stromů opět směřovala kdesi do porostu. Na chvíli jsem zaváhal nebude-li rozumnější pokračovat po relativně pohodlném štěrku a riskovat že vyjedu jinde než jsem chtěl, nebo se držet běžkařské žluti a možná se zas proplétat porostem. Vzhledem k únavě jsem nakonec zvolil variantu č.2 a jak se dalo čekat, během několika minut kolo vedl pěšky vysokou trávou, kopřivami, bahnem, a výraz "prdel" byl jeden z těch slušnějších, co se mi procedily mezi zuby. Historie se prý opakuje a něco na tom bude. Ano, zhruba po dvou kilometrech jsem zase z lesa vyšel na štěrkovitou silničku. Dokonce jsem ještě chvíli předtím, než jsem ji spatřil zaslechl dřevařské auto jedoucí z šichty. Definitivně jsem se rozhodl ignorovat značení u něhož byl namalován symbol lyžaře a začal tyto sportovce nenávidět. Je faktem, že na další odkaz kamsi do lesů už jsem nenarazil. Místo toho jsem po několika kilometrech spatřil na stromě šipku s nápisem "Severomoravská chata". Hurá!, zajásal jsem - za chvíli už budu sedět u půllitru orosené Kofoly! Nakonec to nebylo tak náročné, holedbal jsem se. Ale ono prd. Podle polohy, kterou jsem více tušil než přesně věděl se mi v hlavě uhnízdilo přesvědčení, že k Severomoravské chatě prostě skoro stoprocentně dojedu kdesi přímo z lesa, tedy z druhé strany než po silnici od Vysokého Potoka. Ač jsem ale šlapal jak se dalo, navzdory asfaltované cestě a navzdory všemu příjemnému chládku pod stromy za nimiž jsem už už čekal horskou chatu, stále se za každou zatáčkou táhly další nekonečné metry stoupání. Jedinou jistotou mi byly občas se opakující šipky s nápisem "Severomoravská chata". Pomalu jsem začal chápat význam slov jako "věčnost" či "nekonečnost". Tohle bylo opravdu nekonečné a trvalo celou věčnost než jsem se dostal ne k Severomoravské chatě, ale na Boudu kde jsem projížděl už včera. Hlavní pozitivum přesto bylo konečné ujištění o své poloze. Tady už jsem to znal a věděl jsem co bude následovat.

Bouda - Pramen Rudolf - Svatá Trojice - Severomoravská chata... a cesta domů

Z Boudy už si může cyklista zničený předchozími kopci odpočinout. Jednak cesta vede skutečně po vrstevnici a za druhé ji netvoří hlína ani kamení, ale štěrk a asfalt. Malou nepříjemností jsou občasné dřevěné stružky na odvod vody táhnoucí se přes celou šířku silnice, ale po kodrcání na balvanech a bahnění se v rozbředlé zemině i taková jízda člověku připadne jako svezení skrze prvotřídní dálnici. K prameni Rudolf se z Boudy dostanete zhruba po sedmi stech metrech. Dávejte však pozor, neboť pramen a malé posezení se nachází pod mezí a ne přímo u silnice, takže sledujte levou stranu stezky a nahlížejte mezi větve. Pramen Rudolf je mírně radioaktivní přírodní pramen chladivé pitné vody a asi nemusím líčit jak je příjemné se takového pramene napít a očváchnout zpocené tělo, když už nemáte stejně v lahvi ani kapku pití a teplota vzduchu se šplhá k tropickým hodnotám. Mám-li najít vhodnou metaforu, je to taková malá oáza. Opět jsem zde nabral sílu, odpočinul si a po chvilce vyrazil ke kapli Svaté Trojice asi půl kilometru dál. Kaple byla na křižovatce turistických tras vybudována v roce 1898. Dodnes funguje nejen jako cíl turistů, ale na jaře se zde konají bohoslužby a slouží tedy jako poutní místo. Na pohled jde o malý kamenný kostelík mezi stromy. Za zmínku možná stojí i netradiční podoba obrazů křížové cesty. Z rozcestí se můžete vydat hned do několika stran - velmi lákavá je možnost navštívit dnes už bývalý klášter Hedeč kousek od Králíků, kam byste pak stejně museli sjet.

Docela jsem s tou myšlenkou taky laškoval, jenže vzhledem k pokročilému času jsem tento plán musel odsunout na jindy. Aspoň mám tedy plán na někdy příště. Od kaple, kde jsem se zastavil opravdu jen na pořízení několika nepříliš povedených snímků jsem tedy zamířil kolem malé budovy opuštěné turistické chaty dolů. Konečně jsem si mohl vychutnávat ten opojný pocit jízdy z kopce po relativně kvalitní cestě! Netrvalo to však dlouho. Odbočka k Severomoravské chatě se zjevila už zhruba po kilometru. Dávejte si na to trochu pozor - odbočka je to víceméně nenápadná a nachází se hned v první prudké zatáčce pod Svatou Trojicí. Je posypaná štěrkem, vede do mírného kopečku, ale to po přežitých útrapách už ani nestojí za řeč. K samotné chatě se pak dostanete po nějakých pěti stech metrech a odměnou za tu dřinu vám bude posezení u orosené sklenice v příjemném horském prostředí. Chata je po rekonstrukci obložená červeným dřevem, na posečené louce před ní stojí průlezky pro děti a také jakási zastřešená zahrádka - to kdybyste dorazili v dešti. Dáváte-li však přednost pořádným zdem můžete si svoji objednávku vychutnat ve střídmě, ale vkusně zařízené hospůdce. Hned pod chatou je za svahu s lyžařským vlekem krásný výhled do údolí. V době kdy jsem tam byl já - tedy počátkem týdne zde měli malou Kofolu (0,3l) za 15Kč a velkou (0,5l) za 25Kč, což není vzhledem k podmínkám zase tak špatné. Ona ta sklenice studeného pití má v danou chvíli stejně cenu zlata.

Od Severomoravské chaty jsem se vrátil zase na silnici a několikakilometrovým sjezdem se dostal do Vysokého Potoka. Zde je na místě upozornění. Pokud máte špatné brzdy nebo nějaké nekvalitní kolo, raději jeďte pomalu. Silnice je ve spodní části dost necitlivě zalátovaná, díry se na ní přesto pořád nacházejí a pro mé nové zadní kolo s dvojitým ráfkem i nové pláště s dušemi to byl doslova křest ohněm. Naštěstí jsem upgrade bicyklu provedl zdárně. Osmu jsem nezískal a brzdy stihly vždycky rozjetý stroj dostatečně zpomalit, bylo-li to třeba. Přesto mě dole docela bolela prdel z toho, jak mě do ní mlátilo sedlo kola poskakujícího po zničené silnici, a příště s sebou nesmím zapomenou přibalit navíc větrovku. Ono v osmi stech metrech je přece jen o trochu chladněji než v údolí, a při rychlé jízdě dolů zvlášť. V nižších polohách teplota zase stoupne. Hned na začátku Vysokého Potoka jsem odbočil doprava a cestou, přibližně stejně (ne)kvalitní jako ta výše zmíněná se dostal do Malé Moravy, kde jsem se konečně napojil na tzv. Jesenicko-orlickou magistrálu. Zní to sice krásně, ale v praxi je to prostě kvalitní silnice, hlavní tah z Hanušovic na Králíky a dál do Polska. Z Malé Moravy je to do Hanušovic něco kolem jedenácti kilometrů, ale pokud vás to vyděsilo tak vás snad uklidním ujištěním, že prakticky až do Hanušovic se jede z kopce a když nebude foukat protivítr tak tam dorazíte prakticky bez šlápnutí.

Z Hanušovic se do Šumperka můžete dopravit hned několika způsoby. Pro masochisty je k mání oklika na Jindřichov, Pusté Žibřidovice, Žárovou, Velké Losiny a Rapotín. Těm, kdo to chtějí mít rychle za sebou radím vzít to přes město až k železničnímu nadjezdu a před ním odbočit doleva na Kopřivnou. Je to sice kopec jak kráva, ale ne tak velký jako do Žibřidovic, a navíc pak už sjedete přes Bratrušov prakticky přímo až do Šumperka. A nakonec ještě tip pro ty, kdož už mají kopců plné zuby a obětují delší okliku po rovince. Vy můžete pod železničním nadjezdem odbočit doprava a vzít to na Raškov a Bohdíkov. Z Bohdíkova můžete dojet přes menší kopec přímo do Šumperka, případně si to protáhnout o dalších cca 12Km na Rudu nad Moravou (zde se dá jet ještě přes kopec v Hrabenově), Olšany, Klášterec a Chromeč.

Suma sumárum: Středeční jízda přes Hrabenov, Hostice, Janoušov, Čečel, Svatou Trojici, Hanušovice, Raškov a znovu Hrabenov trvala ve třicetistupňovém vedru s přestávkami cca 5 hodin a měřila zhruba 65Km. Čtvrteční výlet, kdy jsem jel přes Hrabenov, Hostice, Štědrákovu Lhotu, Lazy, Boudu, Sv.Trojici, Hanušovice a zpátky na Kopřivnou trval asi o 40 minut méně a byl cca o 10Km kratší.

Ještě jednou ale upozorňuji, že trasa je vhodná spíše pro treková či horská kola a majitelé favoritek či kol za dva tisíce z Hypernovy ji mohou absolvovat jen v případě, že se chtějí zabít nebo kola zničit, případně obojí.