První výjezd 2008

22.4.2008

ŠUMPERK - BOHDÍKOV - ALOISOV - BOHDÍKOV - RAŠKOV - HANUŠOVICE - POTŮČNÍK - JINDŘICHOV - PUSTÉ ŽIBŘIDOVICE - HORNÍ BOHDÍKOV - ŽÁROVÁ - VELKÉ LOSINY - RAPOTÍN - ŠUMPERK

Už je tomu týden, co jsem letos poprvé vyrazil na kolo do přírody. Může se to zdát pozdě, jenže počasí bylo takové všelijaké a ne vždy jsem měl v práci volno. Jelikož tomu předcházela téměř půlroční zimní pauza, nechtěl jsem své cyklistické aktivity moc přehánět a řekl si, že pojedu pouze na chalupu rodičů. Ta stojí prakticky za kopcem, který je potřeba zdolat a sjet dolů, takže je to tam něco kolem jedenácti kilometrů - ideální začátek po zimní nečinnosti. Vyměnil jsem "traktory" za tenčí pláště, dofoukl duše, do pohyblivých částí kola stříkl mazací sprej, uši zašpuntoval sluchátky MP3 přehrávače a šlápl do pedálů.

Je zajímavé, jak si během pár měsíců moje nožičky odvykly pohánět bycykl. A nejen nožičky. Také zadeček si opět zvykal na nepohodlí cyklistického sedla a bříško se lehce vzdouvalo přes zimu nashromážděným špekem. O to větší důvod s tím něco udělat, pomyslel jsem si. Stejně jsem ten den už neměl nic pořádného na práci a na tom, jestli se vrátím za hodinu nebo za půl dne nezáleželo. Brzy jsem se opět dostal do rytmu. Sluníčko krásně svítilo, takže v tričku s krátkým rukávem mi nebylo ani horko ani zima, muzika ze sluchátek mi zpestřovala cestu a za chvíli městské budovy a paneláky kolem mě vystřídala příroda probouzející se ze zimního spánku. Celkem v pohodě jsem se vyškrábal na kopec. Trochu jsem se obával, že při jízdě dolů mi bude chladno, ale nebylo to tak strašné. Sjet dolů do Bohdíkova trvalo o poznání kratší dobu než předchozí etapa. V Aloisově jsem byl během okamžiku, ovšem přesně vám ten okamžik nevylíčím - na můj starý cyclocomputer už dlouho není spoleh a ani tento případ nebyl vyjímkou. Příště už to bude lepší, protože nedávno jsem si koupil computer nový, značkový a zdá se, že problémy dělat nebude. Na chaloupce jsem si uvařil horký čaj, sedl si venku na lavičku a užíval volna. Není nad to potýrat tělo a pak ho nechat vyhřívat na jarním sluníčku. Jak jsem tam tak seděl a lokal litry endorfinu ředěné čajem došlo mi, že do večera je ještě daleko. Moje rozumnější Já se počalo přít s tím živočišnějším, zda by nestálo za pokus cestu domů přece jen malinko prodloužit. Chvíli se ty dvě bestie přely. "Měl bys jet nejkratší cestou nebo z toho omarodíš!" argumentovalo rozumnější Já. "Houby, jsem odolný a už jsem přežil horší věci!" oponovalo živočišné. "Bude tě bolet celé tělo", smečoval rozum, ale živočich se nedal: "No a? Zítra budu stejně sedět celý den ve škole, takže si odpočinu". Skončilo to kompromisem. Rozhodl jsem se, že to tedy vezmu do Hanušovic a přes Kopřivnou, ale s tím, že v Hanušovicích se za své úsilí odměním něčím dobrým na zub. Vidině žvance nikdy neodolám a tak jsem tedy chalupu opět zamkl a vyjel. Neudělal jsem špatně, liboval jsem si. Zrovna foukal silný vítr, který by mě za dodržení původního plánu návratu pořádně potrápil a teď, když jsem jel na opačnou stranu tak mi ještě pomáhal. V dobrém rozmaru jsem prosvištěl celých zhruba jedenáct kilometrů až do Hanušovic. Třebaže jde o městečko známé jen díky výrobě piva, já jako abstinent jsem byl dalek dopřát si pěnivého moku z místního pivovaru.

kostel svatého Martina v Žárové

V hubě vysušené proudícím vzduchem a mušími tělíčky se mi počaly sbíhat sliny spíše na něco sladšího. Ani nevím proč, ale ten den jsem měl prostě neděli a neustále jsem se divil, že i v takových zapadákovech jako je například Raškov je místní obchůdek s potravinami otevřený. Dokonce ještě v Hanušovicích jsem se podivoval otevřeným obchůdkům asijských prodejců a čilému ruchu na ulici. Otevřená samoobsluha mě pochopitelně potěšila stejně jako chlazený Jupík a čokládová tyčinka, kterou jsem konečně zahnal tu dotírající mlsnou náladu. Tak, a teď bych se měl kousek vrátit a vzít to na Kopřivnou a přes kopec do Šumperka, napadlo mě, jenže to moje živočišné Já je strašná sviňa. "Do Jindřichova je to kousek", našeptávalo mi, "když to vezmeš přes Žibřidovice a dolů do Žárové bude to mnohem zajímavější!". Musím uznat, že na tom něco bude, jenže stejně tak dobrý byl argument okamžitě kontrujícího rozumu, že moje tělo po skoro půlročním odpočinku není připraveno na větší akce. "Kašli na rozum, stejně ti nikdy nepomohl. Času máš víc než dost. Nebuď sračka!" otravovalo to moje neposedné Já až mě přesvědčilo. Jako vždycky. A jako vždycky jsem si pak nadával, že jsem nedal na rozum. Hanušovice nejsou městem příliš pohledným. Představte si dlouhatánskou ulici třikrát přetnutou železničními kolejemi, obestavěnou paneláky a polorozpadajícími se činžáky mezi nimiž prokukují staré domky na okraji obce. Nad tím vším se tyčí komíny pivovaru, železniční nadjezd a jako jediný oku ladící pohled ještě také strmé kopce porostlé hustým lesem. Koncová část města za křižovatkou na Králíky či Jeseník pak působí dojmem ještě méně estetickým, ale protože není příliš dlouhá, dá se tudy profrčet poměrně rychle. Tedy ne že byste se cestou k Jindřichovu měli čím kochat. Silnice vede pod lesem souběžně s železnicí směrem na Jeseník a není tu nic extra zajímavého. Ani Jindřichov sám nepůsobí zrovna malebně. Hned na začátku vás uvítá prodejna stavebnin a ohromná továrna, zašpiněná budova pošty hned u silnice a nad ní vlakové nádraží. Dále byste projeli obytnou částí, která už není tak ošklivá, není ale ani vyloženě pěkná. Prostě shluk rodiných domků v jednom místě dost drasticky přerušený nízkými paneláky. Kdybyste pokračovali dále po hlavní silnici dojeli byste do Nových Losin, tam zdolali kopec, dostali se nad Přemyslov, kde tuto zimu otevřeli docela solidní lyžařský areál, a odtud si také můžete udělat nenáročnou vycházku na Tři kameny, odkud je nádherný výhled. Já jsem ale hned za továrnou odbočil doprava na Pusté Žibřidovice. Pokud máte v plánu to po mě zopakovat tak počítejte s tím, že vás čeká pořádný kopec, který je potřeba zdolat. Můžete tak učinit po úzké "polňačce" od zahrádkové kolonie, to je ovšem skutečně víc pro stroje než pro lidi. Tahle cesta je nejen nekvalitní, ale především šíleně prudká. Nemáte-li tedy právě v sobě tubu steroidů nebo úmysl se totálně zničit doporučuji jet po státní silnici. Je to sice o něco delší, ale ve výsledku se rozhodně tolik nenadřete. Když se prokoušete nejhorším úsekem - tedy lesem, vyjedete mezi poli a loukami s pasoucím se dobytkem (tím nemyslím šmíráky pozorujíci milence z křoví) a zpoza kopce na vás vykoune věž malého kostelíka, který se na svém místě krásně vyjímá. Hned u kostelíka je i stejně malý hřbitov, ovšem upravený a pokud máte volnou chvilku, určitě si zde rádi oddechnete v klidném prostředí - a tím nemyslím jen na tom hřbitově. Pusté Žibřidovice jsou vesnice ani velká ani malá, ovšem s ohledem na zmíněný Jindřichov o poznání hezčí. Horské prostředí a jakási izolovanost od okolí dodává obci prostě atmosféru klidu a pohody. Možná právě proto zde jako houby po dešti rostou turistické penziony a v zájmu turistického ruchu si lidé v obci uvědomují, že je především v jejich zájmu tuto atmosféru udržet. Když se osvěžíte zteplalým sirupem z cyklistické lahve a rohlíkem se salámem, který po vyndání z batůžku připomíná spíš bramborák oblepený ubrouskem můžete pokračovat jako já pokračovat směrem na Žárovou. Od kostelíka vás čeká po dlouhé době příjemný sjezd dolů, ale toto potěšení nebude trvat moc dlouho a za pár chvilek budete zase funět a šplhat vzhůru. Slibuji, že tohle už bude poslední opravdový kopec, který vás po cestě potká. Dá taky zabrat, ale protože silnice vede pěknou krajinou a občas minete upravené vesnické stavení, jistě si nebudete příliš zoufat a na vrchol dorazíte raz dva. V remízku na vrcholu kopce máte sice možnost odbočit doleva na Pekařov a domů si cestu protáhnout o dalších pár kilometrů a zažít další stoupání, jenže já jsem kopců po tak dlouhé pauze už měl docela dost a snad trochu zbaběle jsem na tuhle variantu raději ani nepomyslel. Ozvala se totiž bolest nohou i zadku odvyklého tvrdému sedlu a tak jsem si udělal jen malou fotopauzu (fotky se moc nepovedly, nebylo dobré světlo) a pustil se dolů z kopce. Čas už dost pokročil a jelikož máme teprve duben, teplota přestávala být příjemná - zvlášť když mi kolem zpoceného těla proudil chladný vzduch. Navlékl jsem si tedy ještě zánovní větrovku, což bych doporučil udělat všem, kdo v nejbližší době plánují vyrazit na podobnou projížďku. Před Žárovou je sice ještě takový malý kopeček, ale ve srovnání s tím, co jsem už toho dne zdolal nestojí ani za řeč. Teprve teď jsem si mohl vychutnat skutečně dlouhou jízdu z kopce přes celou Žárovou až skoro do Velkých Losin. V Losinách můžete hned na začátku odbočit, projet lázeňským parkem a do Šumperka se vrátit úzkými uličkami nebo po hlavní silnici, na kterou se u zámku tak jako tak budete muset napojit. Druhou možností je jet stále rovně. K zámku přijedete jakoby zezadu. U stánku s občerstvením na parkovišti autobusů se dáte doprava a po chodníku se dostanete až do zámecké zahrady, kde můžete dát oddech svému unavenému tělíčku a chvíli spočinout na lavičce u jezírka. Já jsem sice u jezírka neodpočíval, ale hleděl jsem se dostat konečně domů. Na první letošní výjezd jsem toho začínal mít už opravdu plné zuby. Zadek pálil, nohy bolely a přede mnou zbývalo pořád nějakých deset kilometrů. Etapu z Losin do Šumperka začínám nenávidět. Ne že by byla na pohled škaredá. Losiny jsou městečko velice hezké a ani vesničky, přes které se jede oko estéta neurazí. Má nevraživost plyne spíš z únavy, kterou pravidelně zažívám když se vracím z podobných vyjížděk a v těchto místech to na mě celé dolehne. Navíc je to oblast, kterou projíždím poměrně často a tak se mi už částečně okoukala, byť mi to starousedlíci mohou mít za zlé.

Zkrátka domů jsem dojel sedřený jak pes. Sotva jsem měl síly odemknout dveře a snést kolo do sklepa v domě. Po odemknutí bytu jsem sebou praštil na gauč v obýváku a nějakou dobu jen tak ležel a skučel bolestí z namožených svalů ve stehnech. Až po horké sprše to ze mě částečně spadlo a já jsem se konečně mohl začít vytahovat, že jsem ujel nějakých padesát kilometrů a vlastně jsem úplně v pohodě. Jen ta sviňa, můj vnitřní našeptávač mi zase zkouší nasadit brouka do hlavy: "Příště to vezmeš přes Nové Losiny, ne? Času na to bude dost..."