Štíty, Heroltice a Moravský Karlov

3. července 2013

ŠUMPERK - BLUDOV - BOHUTÍN - KLÁŠTEREC - ZBOROV - HORNÍ STUDÉNKY - ŠTÍTY - HORNÍ HEŘMANICE - RÝDROVICE - VALTEŘICE - HEROLTICE - BŘEZENSKÝ DVŮR - BÍLÁ VODA - MORAVSKÝ KARLOV - PÍSAŘOV - JAKUBOVICE - BUŠÍN - OLŠANY - RUDA NAD MORAVOU - HRABENOV - ŠUMPERK

Od domu vyrážím poměrně časně v 8:00. Je lehce pod mrakem, ale příjemně teplo. Popisovat úsek mezi Šumperkem a Bohutínem by bylo zbytečné, už jsem ho tu popisoval. Kdo si nevzpomíná, nechť využije dobrodiní tohoto odkazu. Hned za Bohutínem se nachází Klášterec, kde to na křižovatce za hospodou beru doleva. Ukazuje tam i cedule.

Od křižovatky až na konec dědiny tvoří silnici kočičí hlavy, takže na kole to hodně "drncá" (v autě zase hučí) a taky zde začíná jeden ze tří nejbrutálnějších krpálů. Obec Zborov, která bude následovat, ke Klášterci přímo nepřiléhá. Dělí je kus lesa a cca tři kilometry prudkého stoupání ve stínu stromů. Pokud si ale někdo myslí že tím má vyhráno, pak ho zklamu. On se totiž i celý Zborov táhne nahoru do kopce a teprve až úplně nahoře, na konci, přijde něco co bychom mohli považovat za rovinku. Rovinka to vlastně není. Spíš sada mírných stoupání a sjezdů, které - když se sečtou - vydají za něco podobného rovince. Asi napůl cesty mezi Zborovem a Horními Studénkami si všímám stádečka nějakých chlupatých zvířat na svahu po levé straně a při bližším ohledání zjišťuji, že jde o ohradu obehnanou plotem a obsahující několik daňků. Tedy hádám, že to byli daňci. Počasí je na pováženou už od startu. Už nad Bludovem jsem měl nutkání se vrátit kvůli studenému větru a silné oblačnosti slibující každou chvíli vydatný slejvák. Doufaje v meteorologický zázrak jsem však pokračoval, což se později ukázalo jako dobré rozhodnutí.

Ovšem ještě zde, tedy u Horních Studének, se úspěšnost risku nezdá zcela stoprocentní. Fouká, zataženo je čím dál více a dokonce zvažuji oblečení větrovky. Vzhledem teplotám přes třicítku o den nebo dva dříve je to citelná změna. Než se spustím od pastvin nad H.Studénkami dolů ke Štítům, pozoruji protější hřeben Orlických hor. Tedy vlastně nepozoruji. On je totiž celý hřeben zahalen nízkou oblačností tmavě šedé barvy, což člověku mířícího do těch míst na náladě nepřidá. Ale co, ono to nějak dopadne. Sjezd na druhou stranu kopce je příjemným odpočinkem. Další pozitivum se ukazuje vzápětí, kdy se ještě před Štíty trhají mraky a vysvítá slunce. Beru to jako dobré znamení. Hurá! Ve Štítech je možnost odbočit za základní školou na nějakou cyklostezku, ale příliš jí nedůvěřuji. Nakonec po hlavní silnici je to nejen jistější, ale i kratší.

Stoupám tedy dále k náměstí, kde právě opravují budovu radnice. Potřebovala to. Co si pamatuji, vypadala jako škaredý zašedlý barák a teď snad dostane důstojnější podobu. No nic, funím dále kolem kostela, míjím odbočku k Herolticím (tam se dostanu později a jinak) a po pár stech metrech město opouštím. Cesta vede dále stoupáním a zatáčkami střídavě pod lesem a mezi poli. Tu a tam se stromy rozestoupí a nabízejí pěkné výhledy směrem k Lázku. Rozeznat vyhlídkovou věž je ale celkem oříšek, protože sama rozhledna není z nejvyšších, ztrácí se v okolním porostu a tak je lépe soustředit se na blízký vysílač. I tak z toho ale bez dalekohledu moc mít nebudete. Aspoň se nemusím zdržovat čuměním. O nějakou tu minutu později už přijíždím do Horních Heřmanic.

Dědina se nachází v proláklině mezi svažitými loukami a i když na první pohled nevypadá její okraj úplně skvěle, při troše pozornosti si všimneme půvabných dřevěných domků ukrývajících se pod remízky. Na celkové hodnocení je toho ale málo, protože hned na první odbočce se dávám doprava na Rýdrovice. H.Heřmanice se tu ještě chvíli táhnou. Překvapuje mě upravenost mnoha domků a chalup v tak zastrčeném koutě, ale je to překvapení příjemné. Teprve až po nějaké době, prakticky již za hranicemi Heřmanic se scenérie změní. Podél úzké asfaltky lemované převážně "divočinou" míjím řídce rozeseté polorozpadající se stavení, která nejspíše výstavností nevynikala ani ve svých nejlepších letech. Jak jsem už ale mnohokráte napsal a zřejmě ještě mnohokráte napíšu, takováto místa mají místo půvabu atmosféru. To má taky něco do sebe a určitě to nebylo míněno jako klička, kterou bych chtěl syrovost takových míst přikrašlovat. Osobně mám tuhle patinu docela rád a během některého z příštích výletů si ji určitě zase někde najdu.

Plány jsou, s časem k jejich realizaci je to horší. Rýdrovice se přede mnou objevují jako skupina domků na protější straně pole. Nejdříve mě vítá ruina někdejší hasičské zbrojnice nenápadně ukrytá pod stromořadím po levé straně cesty. Pak následuje rovinka, zatáčka vlevo a jsem u první chalupy. Osada Rýdrovice na mapě vypadá jako konec (nebo dokonce konečník) světa, ale ve skutečnosti jde o hotový balzám na nervy a potěchu oka. Místo kde leží bychom mohli s jistou dávkou romantického přehánění považovat za náhorní plošinu. V nějakých 650 m.n.m. tady najdeme relativně rovnou plochu přeměněnou na pole. Z těchto polí pak můžeme obdivovat rozlehlou scenérii sousedních obdělaných svahů a také výhledy na jih, na Zábřežskou vrchovinu. Většina místních stavení pravděpodobně slouží rekreaci a jejich majitelé se snaží, aby nedělaly ostudu. Kdejaký domek proto působí udržovaně, na římsách kvetou v truhlících kytky a všude okolo vládne naprostá pohoda. Pravda, pohodu malinko narušil pajdavý pes, co se na mě za vesnicí vrhl. Pohotově jsem mezi něj a sebe postavil kolo a vyhlížel majitele. Z křoví vylezla jakási bábinka, psa okřikla a byl klid. Jede se dál. Nyní přijíždím k úseku, který mi byl tak trochu záhadou. Z mapy jsem nedokázal vyčíst kvalitu terénu, ani kudy přesně jinak značená cyklostezka povede.

Když za Rýdrovicemi končí asfalt a najíždím na udusanou hlínu, začínají mi v hlavě hlodat pochyby. Jenomže ono vlastně nebylo kam jinam obdočit a tohle prostě musí být správná cesta. Míjím dvojici chalup, od ostatních oddělených, ale také udržovaných a trochu mě to uklidňuje. Na mapě něco takového opravdu bylo. Pak vjíždím do lesa. Pod koly se objevují šišky, větve a spadané jehličí. Ale je to cesta a jinou jsem neviděl. Sbírám v hlavě mikroskopické střípky svého zakrňujícího orientačního smyslu a snažím se odhadovat polohu. Zdá se, že přes všechny pocity nejistoty jedu pořád správně. Úspěch se potvrzuje později, kdy vyjíždím z lesa a z cesty podél něj se na kopci naproti mě objevuje silueta kostelíka. Je to orientační bod, který jsem si podle fotek z internetových map určil a jak to tak vypadá, nezabloudil jsem.

Přede mnou leží Valteřice - část Výprachtic. Dorážím k rozcestníku. Další plánovaná etapa je sjezd dolů do Heroltic, ale abych dostál kulturnosti, jedu se podívat ještě k tomu kostelíku. Jde sice o zajížďku, ale jenom malou. Pod stromem u kostela dopíjím první láhev sirupu. Mám ještě jednu a pro případ nouze i plechovku nejmenovaného energetického nápoje, který vám dává křídla. Ležela mi doma už několik měsíců a nenacházela využití, takže mi přišlo rozumné ji přibalit, což se nakonec ukázalo býti činem prozíravým. Odpočatý a nabumbaný skáču opět do sedla a vracím se k rozcestí kde zahajuji sjezd. Přejíždím krajskou hranici zpět do Olomouckého kraje a po sice zalátané, ale pořád děravé silničce přibývám do Heroltic. Když to vezmu kolem a kolem, tak právě Heroltice jsou pravým cílem této vyjížďky. Valteřice byly bonus, třešnička na dortu, ale do Heroltic si jedu nostalgicky zavzpomínat.

Hned několikrát jsem ve zdejším rekreačním areálu jako dítě strávil spoustu chvil. Na (tehdy ještě pionýrských) táborech, lyžařském kurzu a také v návaznosti na to, že rodiče pracovali ve školství a tu a tam mě přibalili s sebou ke své skupině svěřenců. Teď tu stojím, rozhlížím se a spousta věcí se mi vybavuje i po dvaceti letech. Jen je všechno tak nějak menší. Aspoň mi to tak připadá, protože od těch dob jsem já pro změnu o dost větší. Poznávám svah, kde jsme s třídou chodili lyžovat, alej nad táborem, kde probíhal táborový bobřík odvahy, kostelík co ho ještě nikdo neopravil, domek s rybníkem... Tenkrát jsem vlastně vůbec netušil, kde Heroltice leží. Zjistit to mě napadlo až mnohem později a docela jsem se divil. Vzpomínám, jak jsem se v autobuse vždycky v serpentinách na Hambálek poblil (v tomto procesu byl na malého Tomíka spoleh; v autobuse zvracel se stejnou předvídatelností, s jakou ráno vychází a večer zapadá slunce). A vybavuje se mi taky vzpomínka na pěší výlet na Suchý vrch. V jistém směru šlo o mladšího bratrance neblaze proslulých pochodů smrti. To když nás, sedmileté školáčky, táboroví vedoucí táhli deset kilometrů do skoro tisícimetrového krpálu. A pak zase deset nazpátek, samozřejmě. Změny jsou ale i jiné, než jen to, že se všechno zmenšilo. Hlavně se toho hodně opravilo. Bohužel toto neplatí pro vozovku, o níž snad ani není nadsázka mluvit jako o neobdělané ploše plné terénních nerovností. No nic, zajíždím ještě omrknout nádrž sloužící za mých mladých let jako koupaliště, zjišťuji že se změnila v kaliště, smradloviště a žabincoviště, po kterémžto zjištění Heroltice definitivně opouštím a vyrážím k dalšímu bodu výletu.

Tím je Červená Voda a Moravský Karlov. Červená Voda je to vlastně jen okrajově, a to doslova. V části Bílá Voda točím doprava na Moravský Karlov, z něhož zde vidíte vlakovou zastávku. Je zajímavé, že samotný Karlov leží o kus výše a zastávka prakticky přiléhá spíš k Bílé Vodě. Typicky sudetské nádraží jako z komixu o Aloisi Nebelovi. Ve zfilmované verzi příběhu se ale jako Bílý Potok objevila dávno nepoužívaná nádražní budova v Malé Morávce, a aby toho nebylo málo, šlo vlastně o Horní Lipovou. To jen pro zajímavost. Spodní část Mor.Karlova je spíše taková průmyslová a nevzhledná. Vlastně bych se nebál slova šeredná. Čím dále ale jedeme (mimochodem zase pomalu a jistě do kopce), tím se situace zlepšuje. Přibývá roubenek a opravených domků, což bohužel neplatí pro opravu stále očekávající kostel Sv.Josefa Kalasánského (neptejte se mě kdo to byl ani proč je svatý, nemám o tom nejmenší ponětí). Co do stoupání výrazně přituhuje na křižovatce asi 400 metrů za kostelem. Když koukám na ten krpál, preventivně vytahuji z batůžku plechovku červeného býka a vzdor riziku, že to ze mě udělá andělíčka do sebe liju její přeslazený obsah. Byl to prozíravý tah, který se, myslím, vyplatil. Za normálních okolností bych asi po ujetých kilometrech někde v půlce toho kopce padl na zem s pěnou v koutcích úst, a za občasných trhavých pohybů končetin zůstal ležet na asfaltu. Zatím si ale pěkně šlapu a i když je to fuška, zdárně dosahuji vrcholového bodu u statku nad Písařovem.

Písařov představuje další místo, které dosud nepoznalo mou zběsilou fotodokumentaci a zvídavost. Kdysi jsem se tu jen mihnul a se svou pamětí už vím jen to, že Písařov existuje. Je čas to napravit. Ukazuje se, že ačkoliv jsem Písařov považoval za malou dědinu zastrčenou mezi svahy, jedná se o vesnici poměrně velkou, možná až o městečko. No vážně, mají tady dokonce i něco jako panelákové sídliště a od horní části ke spodní měří obec přes tři kilometry. To už je ve zdejším měřítku skoro na zřízení vlastní armády i s nadzvukovým letectvem. Všechno je udržované a od pohledu živé. Bezva. Co se týče kulturnosti, během svých návštěv se zaměřuji na kostely. Nejsem sice věřící, ale ono mnohde nemají nic jiného, podle čeho by si člověk udělal širší názor. V Písařově jsou kostely dva: Českých Bratří a Rozeslání Apoštolů. První je takové odpudivé betonové monstrum, druhý tradiční katolický svatostánek. K Apoštolům si dělám i zajížďku kvůli fotce a pocitu, že jsem to tady jen neprosvištěl s příslovečnými klapkami na očích. Po zralé úvaze zavrhuji choutky vzít to po pěší turistické značce do Jakubovic a projíždím až na spodní konec Písařova, k motorestu Kocanda. Zde již vede frekventovaná silnice na Králíky a k polským hranicím doprava, nebo domů vlevo. Směr je jasný, na Králíky nemám čas. Co pro změnu ale pořád mám, to je dost sil. Pravděpodobně za to vděčím kouzelné plechovce křídladárného moku, ale koho to zajímá? Na vrcholu Hambálku tedy nevolím snazší variantu - tedy sjezd do Bušína po hlavní silnici, ale rozhoduji se pro okliku na Jakubovice. Stejně jsem po nich pokukoval před chvílí a tohle bude bezpečnější než nějaké značené pro pěší. Jet do Jakubovic znamená ještě si trochu nastoupat.

Nijak dramaticky, ale stoupání to je. Děje se po silnici plné štěrku, ale brzy také výhledů, které vynahrazují tu trochu joulů vydaných navíc. Nejprve se pod svahem ukáže Bušín a pás krajiny táhnoucí se až k Hrubému Jeseníku. Dále pak komornější scéna s výhledem k Hartíkovu na protějším svahu. V Hartíkově jsem byl tuším v dubnu a možná si vzpomenete, že odtamtud bylo zase pěkně vidět na Jakubovice. To už tak bývá, když něco leží proti sobě přes údolí, že? V Jakubovicích se nezdržuji, a to ani u kostela. Už jsem ho viděl dříve a musím se včas dostat domů. Protože jsem před chvílí mluvil o stoupání, je na řadě klesat. A opravdu, skrze Jakubovice se dá krásně profrčet a člověk ani nemusí přišlápnout do pedálů. Jen je dobré hlídat rychlost v zatáčkách, aby nás následně funebráci nevyškrabovali z asfaltu pinzetou. Zatáčky jsou prudké, cesta místy nerovná a číhají na ní zákeřné ostrůvky štěrku, který - jak je známo - dává cyklistickým plášťům nutkání podkluzovat. Jakubovice od Bušína dělí asi kilometr a půl jízdy pod lesem, ale i tohle je lehce z kopečka, čili bez problémů. Úspěšně se mi podařilo projez skrze Bušín a Olšany a dojíždím do Rudy nad Moravou, kde moje tělesná schránka žadoní o chlazený nápoj a nějaký mls kvůli energii do posledního stoupáku. V prodejně U Mašterů tedy měním těžce vydělané koruny za plechovku Mirindy a tubu pikaa, což bez prodlení konzumuji hned před obchodem na pálícím slunci. Jde se na to, čeká mě výjezd přes a nad Hrabenov. Vyšlapat až nahoru k hájence Na Vápenici je to makačka i bez toho, aby měl člověk v nohách šedesát kilometrů předchozí etapy. S tou šedesátkou je to ještě o něco horší, zvláště když k tomu navíc pálí pr... - hýždě otlačené o sedlo. Hlavní ale je nedat na sobě nic znát. Když tedy zaslechnu zvuk přijíždějícího auta tak se přemůžu, zaujmu na kole ležérní posez dovedený k dokonalosti léty praxe, a jakmile na mě spočinou zraky osádky vozidla, s mírným překvapením - dokládajícím, že jsem je zpozoroval až teď - k nim otočím hlavu a sugestivně zívnu, aby viděli že jsem zvyklý na pořádné kopce, a že taková zanedbatelná terénní vlnka jako Hrabeňák mě nemůže vyvést z míry. Teprve až auto zase zmizí za zatáčkou, vypustím z plic zadržovaný vzduch a dovolím řeči těla projevit předsmrtnou agónii. Domů dojíždím asi pět hodin a dvacet minut od startu ve stavu turisty, kterému se na safari podařilo v otevřené savaně utéct lví smečce. Vysílený, unavený, smradlavý, ale šťastný, že se to povedlo.

STATISTIKY:

Čistý čas: 4:19:48, Skutečný čas: 5:20 (8:00-13:20) Ujetá vzdálenost: 70.15 km, Průměrná rychlost: 16,2 km/h, Maximální rychlost: 48,9 km/h