11. července 2013
Předem bude dobré vysvětlit kde leží Ptačí vrch, nebo proč jsem tohle pojmenování vlastně použil. Jde o kopec poblíž Šumperka, na jehož vrcholu leží turistický bod Prostřední skála. Ve skutečnosti nevím jak lidé tomu kopci běžně říkají, tak jsem použil název, který uvádí turistické mapy.cz. Na kolo jsem tam vyjel proto, že toho dne jsem musel jít ještě na noční do práce, měl jsem chuť se protáhnout a času bylo málo. Tak trochu v tom sehrál roli i tip od kolegy z Vikýřovic, který tudy párkrát jel a místo mi doporučil. Když jsem doma před výjezdem studoval mapu, vypadalo to poněkud komplikovaně. Nabízely se dvě trasy v různých "patýrkách" kopce - tedy v různé výšce, ale nakonec se mi podařilo zvládnout je všechny najednou. Šlo to kupodivu mnohem lépe a rychleji než jsem se původně odvažoval doufat. Možná by vše bylo snazší kdybych měl horské kolo, ale vlastně i na trekovém se to dalo zvládnout bez vážnější újmy.
Start cca ve tři čtvrtě na dvě odpoledne za 29 st. Celsia, směrem k přehradě Krásné. Tu cestu k přehradě popisovat nebudu, zná ji každý místní obyvatel. Kdo místní obyvatel není, ten tam bez potíží trefí taky. Není to daleko, u přehrady jsem byl za nějakých patnáct minut. Narozdíl od většiny příchozích však nemířím k vodě, potažmo do kiosku k orosené sklenici, ale doleva na odbočku k Anenskému dvoru. Silnice je brutálně rozmlácená, takže se vyplatí jet vedle po louce. Táhne se tam dokonce vyježděná cestička. Anenský dvůr jsou vlastně jen dvě budovy na louce asi 850 metrů od přehrady, ale důležitější je rozcestí za nimi. Mířím doprava, kam vede i žlutá turistická značka.
Pokud se sem někdy vydáte, pochopíte hned na začátku proč jsem mluvil o výhodách horského kola. Nejenže je tahle první etapa hodně prudká na stoupání, ale taky vede po lesní cestě posypané kamením. Moje pláště o šířce 38 na ní docela trpěly. Přiznávám se, že pár desítek metrů jsem nevyjel, ale hanebně vyšel po svých. Asi 800 metrů za Anenským dvorem se objevuje rozcestí, kde turistickou značku opustím a místo pokračování v přímém směru zatáčím vlevo. Zase stoupák, jasně, ale aspoň už na něm není tolik kamení a povrch tvoří z větší části udusaná hlína. Pokračuji chvíli po velmi mírném stoupání a celkem pohodlném terénu. Ze všech stran stromy a lesní klid, když tu najednou... Po levici se otevírá průsek, který odhaluje opravdu krásný výhled na západ.
Úplně vzadu Orlické hory a Jeřábská vrchovina, blíže zase Kokeš s Městskými skalami nad Bratrušovem. Překvapením je dvojice rybníků, o nichž jsem neměl potuchy a nejsou vyznačeny ani v internetových mapách. Ještě chvíli jedu prakticky po vrstevnici, což se opět změní v místech, kde byla stráň napravo proměněna v paseku. Stoupání nebude dramaticky dlouhé, ale prudké docela dost. Pak už je to nejhorší z celé trasy minulostí. Další výraznější stoupáky nečekají, jsem v nějakých 631 m.n.m. (údaj z Google Earth).
Pro zajímavost dodávám, že na satelitních mapách uvidíte tohle místo zalesněné, zatímco dnes jsou už stromy kolem zatáčky vykáceny. Je to v rozcestí. Zdá se, že se na něm setkávají jen tři cesty, ale ve skutečnosti je tam ještě jedna vedoucí přímo vzhůru. Na kolo to samozřejmě není, ale pěšky jen asi 300 metrů odtud stojí Prostřední skála. Zdůrazňuji to v souvislosti s předloňským neúspěšným pokusem skálu najít. Došel jsem sice k rozcestníku, ale skálu o kus dál jsem nenašel. Někdy bych tento rest rád napravil, a to třeba tak, že právě na tohle rozcestí dojedu na kole a nahoru to vyběhnu pěšky. Ale to se teprve časem uvidí. "Chlapče, bloudíš", ozval se škodolibý hlásek kdesi uvnitř mé hlavy, když se cesta přede mnou pomalu proměnila v trávník.
Podle map by to měla být normální cesta. Díky relativní jistotě že jedu dobře ale nepanikařím a jedu dál i přes trávu. Ostatně kde bych zrovna tady asi tak mohl zabloudit? A opravdu, o kus dále se vše v dobré obrací. A to neplatí jen o povrchu cesty, který zase pokrývá šotolina. Objevuje se další výhled, odkud se dá zahlédnout kus blízkého Šumperka i vzdálenější sjezdovka na Bukové hoře. Konečně sjezd! Nastoupaná výška začíná přinášet sladké plody a nabízí odpočinek při jízdě bez potřeby šlápnout do pedálů. Bohužel musím tu a tam krotit rychlost brzdami, protože na štěrku to místy citelně hází a v zatáčkách hrozí riziko smyku. Opět se nabízí otázka, o kolik lepší by bylo pevnější mtb kolo se širokými plášti. Bohužel na nové kolo dlouho nebudou penízky, tudíž si na drncání budu muset zvyknout. Aspoň pokud mám v úmyslu na kolo nezanevřít. Brzy míjím cestičku značenou zeleným značením z Prostřední skály. Tudy jsem předloni sešel právě na to samé místo, takže jsem na známé půdě. Poznávám to, vybavují se mi detaily a vím, že brzy dorazím k další vyhlídce.
Výhled je tu omezenější. Jak kvůli stromům, tak kvůli nižší nadmořské výšce, než v jaké byly ty předchozí. Ale pořád je na co koukat. Malý přístřešek u cesty není asi moc známý, ale okolí evidentně někdo udržuje. Soudím tak podle posekané trávy okolo. Ať je to kdo chce, zaslouží pochvalu. Serpentinou se dostávám na rozcestí Příčná stráň. Díky dobrému času nemusím jet hned rovně a pak dolů do "civilizace" (zelená značka), ale můžu si dovolit zajížďku. Ta vede doleva po neznačené cestě bez náročnějších stoupání, spíše v mírném sjezdu nebo po rovince. Přijíždím k Račímu potoku. Navzdory romanticky znějícímu jménu je to nenápadná stružka vody v hlubokém korytu pod cestou. Za zatáčkou se mezi stromy schovávají včelíny. Lesní med od tamních včeliček bude zaručeně lesní. Od včelínů se ještě chvíli táhle šotolina, kterou pozvolna pod koly střídá asfalt. Pravda, nejprve hodně skrytý pod hlínou a jehličím, ale asfalt to je.
Nejspíš proto, aby byl snazší přístup do nenápadné chatové osady, o níž jsem dosud neměl nejmenší potuchy. Troufám si tvrdit, že o ní neví ani většina lidí, co v okolí žijí celý život. Jde jen o pár domků na malém palouku, ale vše je udržované a působí to jako někde na normální vesnici. Následuje ještě sedmisetmetrový sjezd a jsem zase u Anenského dvora. Bojuji s pokušením využít časové rezervy k posezení nad kofolou u přehrady, ale vyhrává zvědavost. Chci zjistit co jsou zač ty dva záhadné rybníky viděné z kopce na počátku výletu. Po betonových panelech kolem ohrady s dobytkem proto jedu k místu, kde je předpokládám nalézt. Nejede se po nich dvakrát pohodlně. Předěly jsou nevyrovnané a navíc číhají v každém panelu otvory pro uchycení, třeba na hák jeřábu.
I po té šotolině to drkotalo méně. Co je však hlavní, to jsou oplocené pozemky kolem. Začínám si být jistý, že rybníky jsou mimo dohled a dosah. Až o kus dále narážím na odbočku do polí směrem, kde bych mohl uspět. Pak se přede mnou objevuje brána s nápisem "SOUKROMÝ POZEMEK, VSTUP ZAKÁZÁN". Mám pech a už už si v duchu začínám připravovat věty do reportu o tom, jak se majitel obává, aby mu snad někdo neukradl vodu nebo co, mamlas! Jdu se podívat ještě kus výše podél plotu, odkud je z nádrží vidět více. Pak, při návratu, se za plotem objevuje od pohledu i poslechu nasraný vlčák a za zuřivého štěkání se vrhá k pletivu. Proklatě nízkému pletivu. Naštěstí hned za vlčákem přichází majitel psa i pozemku. Po pár slovech odvolávám věty o mamlasech a hamižných plantážnících. Chlápek je v pohodě, přátelský, netváří se nijak krvežíznivě a zrovna si jde zaplavat. Rybníky tady má teprve dva roky.
"Klidně pojďte dál a vykoupejte se", nabízí v parném dni osvěžení. S díky odmítám. Musím za chvíli do práce a taky ten ublafaný čokl je očividně proti. Jsem zvědavý, zda tady časem vyroste něco víc než jen rybníky. Umím si představit příjemný areál s hospůdkou a posezením v přírodě pro lidi z okolí. Po panelech dokodrcávám do Vikýřovic a pak už zase přímo domů. Kdybych to měl shrnout, tak se výjezd povedl na jedničku, a to hned z několika důvodů:
1) Projel jsem se
2) Stihl jsem projet celkem hodně
3) Na poměrně krátké trati bylo dost zajímavých míst
4) Stihl jsem to projet v dobrém čase
5) Projížďka byla přiměřeně náročná
6) Po trase nebyl jen neprostupný les, ale i nečekaně pěkné výhledy
Statistiky z cyklokompjútru:
Skutečný čas 2:10
Čistý čas: 1:33
Ujetá vzdálenost: 23,42
Průměrná rychlost: 14,9
Maximální rychlost: 40,2
Žádné komentáře:
Okomentovat