18. srpna 2012
ŠUMPERK - RAPOTÍN - PETROV NAD DESNOU - SOBOTÍN - VERNÍŘOVICE - DLOUHÉ STRÁNĚ - LOUČNÁ NAD DESNOU - FILIPOVÁ - MARŠÍKOV - VELKÉ LOSINY - PETROV NAD DESNOU - RAPOTÍN - ŠUMPERK
Ve čtvrtek se mi naskytla jedinečná příležitost vypadnout na celých 6 (slovy šest) hodin z baráku. Hurá! Teď si vážím každé volné chvilky a šest hodin by bylo hříchem jen tak odbýt. Naplánoval jsem si proto výlet pořádný. Tak pořádný, že jsem si do poslední chvíle nebyl jist jeho rozumností. Moje pravé koleno o tom pochybuje stále.
Na Dlouhých Stráních jsem byl už 2x. Jednou na exkurzi přečerpávací elektrárny, podruhé rovněž na kole, s přítelkyní. Jeli jsme ale tou nejsnazší trasou, která, byť také byla náročná, je celá tvořena asfaltovou silnicí a trochu tím tratí pocit z "vítězství nad přírodou". Nynější trasa přes Vernířovice byla přesně taková, jaká by cesta k vrcholu hory měla být. Zahrnuje úseky pohodlné, náročné, štěrkové, lesní i vyhlídky. To všechno na nějakých třiceti kilometrech ze Šumperka až na horní nádrž PVE s převýšením přes 1000 metrů (Šumperk 325 m.n.m., Dlouhé Stráně 1350 m.n.m.). Jen škoda, že pocit euforie ze zdolání této mety je dnes degradován přítomností sedačkové lanovky z Koutů n.D. až na Medvědí horu a mikrobusy převážejícími a odvážejícími davy lidí v děsivě krátkých intervalech, stavících u bufetu pod hrází nádrže. Těchto nešvarů si člověk ovšem všimne až v poslední etapě, neboť z Vernířovic jede prakticky mimo civilizaci, na kterou narazí právě až těsně pod horní nádrží.
Ze Šumperka vyrážíme tradičně přes Vikýřovice, Rapotín a Petrov n.D. Jen tak ze zvědavosti jsem si udělal mikrozajížďku, která byla ovšem v porovnání celé délky trati naprosto zanedbatelná. V Rapotíně jsem překřížil hlavní silnici a odbočil až za železniční tratí u vlakové zastávky. Vede tudy taková spojovačka k Sobotínu, se kterou jsem se dosud neseznámil. Podjedeme železniční most a za chvíli se vynoříme u rybníka na okraji Petrova. Pak už se zase budeme chvíli držet hlavní silnice. Sobotín příchozího vítá ne zrovna estetickou kulisou chátrající Velamosky. Podle šipek zahneme na křižovatce u diakonie doleva. O kus dál máme zase na výběr zda pojedeme přes sídliště nebo po silnici, ale je to jedno. Stejně se nakonec ocitneme ve stejné uličce na okraji Sobotína. Následuje úsek mezi pastvinami, odkud můžeme zvednout hlavy ke hřebeni před sebou a případně si ještě rozmyslet, zda budeme chtít pokračovat. Po asi třech kilometrech dorazíme do Vernířovic.
Člověka, který je dosud viděl jen na mapě a důvodně je proto považuje za díru, příjemně překvapí jejich velikost i upravenost. Až k Vernířovicím terén stoupá velmi mírně a méně odolné povahy to může rozhodit. Kde začíná kopec se může zdát nepodstatné, ale uvědomte si, že čím kratší stoupání bude, tím bude i prudší. Asi nejvýraznější dominantou návsi a celé obce je mohutný kostel, ale mnohý turista raději zapadne spíše do restaurace a penzionu zářícího novou fasádou. Terén začíná citelněji stoupat. Ještě pár kilometrů to bude ovšem pořád relativně pohodička. V horkém počasí i příjemné osvěžení, protože pojedeme podél Merty v údolí pod silnicí. Merta je říčka, někdo by řekl větší potok, tekoucí ze svahu pod Břidličnou horou a přes již projetý Sobotín míří k petrovskému soutoku s Desnou.
Merta, narozdíl od Bílé Opavy, nenabízí žádné úchvatné scenérie a vodopády. Jde spíš o peřeje a malé splávky z kamení. Jistým zádrhelem ve značení cyklotrasy je, že na směrovkách velmi dlouho nenacházíme údaj "Dlouhé Stráně, horní nádrž". Je lépe si před startem doma prostudovat mapu nebo si pamatovat, že až ke kótě "Vyhlídka" se máme držet značené cyklostezky směrem na "Branka" nebo "Loučná nad Desnou". Stále pokračujeme po pěkné asfaltové cestě. Po čase projedeme prudkou zatáčku vlevo a dojedeme k Zadnímu hutisku. Jde o chráněnou přírodní památku, někdejší lom - dosud nevytěžený. K vidění toho ale moc není. Jen pár skal zarostlých křovím, kde se toho dne třepotaly spousty žluťásků. Idyla asfaltu a nenáročného stoupání skončí na rozcestí Branka. Odtud už budeme pokračovat po štěrku. Terén a větší prudkost stoupání jsou nevýhody. K výhodám naopak patří občasné výhledy do údolí. Můžeme si aspoň udělat představu o tom, kolik výškových metrů jsme už nastoupali. Dlužno dodat, že zde jsem se ani na svém trekovém kole už necítil úplně skvěle. Ideální by bylo rozhodně kolo horské. Konečně narazíme na rozcestník "Vyhlídka". Najdeme na něm vyznačen také směr ke Dlouhým Stráním. Ve stoupání tu ještě přituhne.
Přiznávám, že první úsek už jsem nevyjel, ale z větší části vyšel pěšky. Od Vyhlídky až k rozcestníku "Malá Jezerná" na nás čeká 2,5 km různě náročných částí. Různé jsou i svým okolím. Zatímco níže nás obklopuje hlavně les, o kus dál už se otevřou výhledy na hřeben Vysoké Hole a Břidličné hory. Když vyjedeme z lesa u Malé Jezerné, máme cíl přímo před sebou. Na seříznutém vršku protějšího kopce se nachází horní nádrž PVE Dlouhé Stráně. Objedeme její část a po panelových blocích se dostaneme až na krásnou moderní silnici, která vede nahoru. Příjezd pod hráz byl šok. U správní chaty vyrostl bufet s občerstvením a kolem se to hemžilo "turisty" v žabkách a s nalíčenými obličeji hovořícími výrazným pražským přízvukem. To není proti Pražákům či Pražačkám, ale ukázka toho, jak turistika v těchto místech zdegenerovala. Oni sem totiž i místní jezdí ve stále větší míře autobusem nebo lanovkou. Dokonce tu fungují i koloběžky. Nahoru se necháte vyvézt a dolů sfrčíte na koloběžce. Úsilí k výstupu, kdysi tak potřebné a po právu ceněné, bylo nahrazeno hromadnou dopravou a určitý punc náročněji dostupného místa se změnil na povinnou zastávku návštěvníků z celé republiky bez ohledu na věk, zájem či turistické nadšení.
Zamkl jsem tu kolo u stojanu (ten tu taky ještě nedávno nebyl) a po schodišti vyšplhal na hráz. Za příjemnější efekt té komerce považuji cedule s panoramatickými fotografiemi a popisky dohledného, umístěné po všech čtyřech stranách nádrže. Povrch v nádrži se nedávno opravoval (dělá se to pravidelně v rámci údržby), a tak jsem si nebyl jist, zda nebude prázdná. Nebyla, i když k naplněnosti měla taky ještě daleko. Horní nádrž Dlouhých Strání je nejvýše položenou vodní plochou v ČR. Také její velikost je úctyhodná. Po obvodu měří cca 1,7 km, což ji činí atraktivní i jinak. Proto tu člověk musí kličkovat mezi bruslaři, byť je jízda na kolečkových bruslích i na kole po cestě kolem nádrže zakázána.
Na jižní straně nádrže zůstala zachována skalka v původní výšce uměle seříznuté hory. Tamtéž je nově vztyčen rozcestník a další z popsaných panoramatických fotek. Protože mě ale davy, kde jsem přísahám viděl i matku s kočárkem, znervózňovaly, nezdržel jsem se dlouho a brzy se otočil k návratu. "Otočil se k návratu" není úplně přesný výraz. Vracel jsem se totiž jinou trasou. Tou, co jsme jeli před třemi lety s přítelkyní. Od horní nádrže je to krásný sešup. Sešup je vlastně z podstaty věci na jakoukoliv stranu. Člověk si tak aspoň užije to, co předtím pracně nastoupal. Kvůli nižší teplotě není na škodu se přiobléknout do větrovky. Já tu svoji zapoměl doma a tak jsem při jízdě dolů kosl. Jediným místem, kde nás ještě před Loučnou n.D. čeká stoupání, je před vrtulemi nad údolím Borového potoka. Není však příliš prudké a měří nějakých 900 metrů.Pak už nám nic nezabrání užít si 8,5 km luxusního sjezdu. Profrčíme i kolem horní stanice zmiňované lanovky. Jinak posvištíme hlavně lesem. A je to hukot! Důrazně doporučuji nenechat kolo rozjet příliš rychle a pamatovat na brzdu, pochopitelně dostatečně funkční. Bez ohledu na občas zákeřné zatáčky jsou v silnici tu a tam díry. Když do nich vlítnete, nejenže vám sedlo pořádně nakope prdel, ale ruka má tendenci odskočit z řídítka.
Pokud by se jí to při takové šedesátikilometrové rychlosti (což není maximum) povedlo, následný karambol by mohl být osudný. Dalším vybavením, které byste neměli zapomenout, jsou brýle a gelové cyklistické rukavice. I přes odpružení vidlice jsou v řídítkách cítit silné rázy, což bývá nepříjemné. Brýle zabrání poškození oka třeba letícím hmyzem, ale ony ty oči kvůli proudu vzduchu taky dost slzí. Nevidět v takových podmínkách pořádně na cestu je rozhodně hazard. Na okraj Loučné dorazíme tak rychle, až se nechce věřit, kolik času jsme věnovali vystoupání na vrchol. Trvá to jen pár minut. V Loučné se můžeme zastavit v zámeckém parku. Park je nedávno a hezky spravený, o zámku to říci nelze. Má oprýskanou omítku a vybitá okna. Přiznávám, že na těch oknech jsem se také kdysi částečně podílel při paintballu. Soukromý majitel totiž zámek nějaký čas využíval jako painballové hřiště a v zápalu boje nikdo nekouká, zda střela náhodou neletí do skla. Omluvou budiž fakt, že většina oken byla vymlácená už tenkrát.
Park je upraven jako arboretum. U stromů stojí vícejazyčné popisky a z jezírka uprostřed opečovávaného trávníku chrlí vodu fontána v podobě Neptuna. Celé to ještě umocňuje kontast mezi parkem a zdevastovaným zámkem. Abych nejezdil pořád stejnými cestami, vzal jsem to z Loučné na Maršíkov. Cesta mezi obcemi byla zřejmě nedávno opravena a jede se po ní úplně luxusně. V Maršíkově vyjedeme asi v půli dědiny a zabočíme doprava. Kdo by však chtěl, může vyšlápnout kopeček vlevo a vrátit se zase přes Sobotín, kudy jsme jeli na začátku. Za chvíli přejedeme most nad řekou a před námi se objeví Velké Losiny. Z Losin už pak dojedeme snadno a není kam zabloudit. Snad jen do některé z tamních cukráren či restaurací, ale to by si vlastně každá po takovém výletě stejně zasloužil:)
Ujeto celkem cca 60 km za 6 hodin takovým tempem, kdy jsem se zbytečně nehnal ani neloudal.
Žádné komentáře:
Okomentovat