2. července 2012
ŠUMPERK - RAPOTÍN - REJCHARTICE - HYNČICE NAD MORAVOU - HANUŠOVICE - POTŮČNÍK - PUSTÉ ŽIBŘIDOVICE - HORNÍ BOHDÍKOV - ŽÁROVÁ - VELKÉ LOSINY - PETROV NAD DESNOU - RAPOTÍN - ŠUMPERK
Povinnosti posledních dní mi nedovolovaly nikam pořádně vyrazit a lze považovat za zlomyslnost osudu, že to vyšlo právě v neděli, kdy bylo velmi, velmi, ale opravdu velmi horko. Uznejte, že v 35 stupních ve stínu (vyjížděl jsem přesně v 15:00 SELČ) vyrazí na kolo jen naprostý magor. Ale co mám dělat, když tělo si žádá trochu pohybu a jindy čas není? Vybaven dvěma lahvemi pití, skočil jsem tedy do sedla a vyrazil. Tak nějak jsem si říkal, že to nebudu moc přehánět a zvolil trasu kilometrově přiměřenou. Celá ta sranda měřila cca 48 km, což není žádná hrůza. Ovšem fakt, že vedla přes dva vysoké kopce a navíc v tropickém pařáku, udělal své.
Vyrážím po Jesenické ulici k severu. Na rušném úseku mezi Šumperkem a začátkem Rapotína se nedávno objevila nová krásné cyklostezka. Nebylo tedy třeba uhýbat autům a dokonce ani dalším cyklistům. Většina z nich měla totiž rozum a zůstala někde ve stínu. V Rapotíně odbočíme doleva na Rejchartice. Mezi oběma obcemi je asi 3.5 km stoupající asfaltka, která vede nejprve podél pastvin a následně se noří do lesa. Dlužno dodat, že v tom lese bylo příjemněji. Hned pod cestou totiž teče v malém údolí potůček a z toho směru šel krásně chladný vzduch. Jen nebylo radno nikde na delší dobu zastavovat - ať už kvůli vydýchání nebo pití. Hovada se kolem jen rojila a pouze za jízdy měl člověk šanci jim uniknout.
Rejchartice jsou vesnice hodně různorodá. Najdeme tam pěkně spravené domy, novostavby, ale i vyložené barabizny. Tím hůř, že zde to vypadá na nějakou (možná) historickou budovu. Cesta vede pořád vzhůru a v tom vedru je to opravdu fuška. Potil jsem se jak vrata od chlíva, triko se mi lepilo na špeky a nápoj v lahvi na rámu kola dávno zteplal jako na sporáku. Jen krásná příroda okolo tak člověka pohání stále dál. Dorazil jsem na rozcestí u hřebenu kopce. Letos tady jdu z extrému do extrému. V únoru jsem na stejném místě kosnul v patnáctistupňových mrazech, tentokrát mě opékalo červencové slunce. Těžko říct, co z toho je lepší. Opět jsem to vzal doprava směrem na Prameny (Štolnavu). Ovšem až k Pramenům se mi v tom horku nechtělo. Už proto, že plán byl odbočit kus před nimi dolů na Hynčice nad Moravou. Jinak někde tady je nejvyšší bod celé trasy (681 m.n.m.) a bylo to znát i na trochu příjemnější teplotě, než jaká panovala dole. Cesta k Hynčicím je sice tvořena děravou asfaltkou dalece se vymykající kvalitě mezinárodních dálnic, ovšem okolí je krásné.
Napravo i nalevo se prostírají široké louky a pastviny a nebýt oparu, i výhledy směrem ke Králickému Sněžníku by byly úchvatné. Příjezd do Hynčic naznačuje, že nepůjde o žádné velkoměsto. I nápis na ceduli je zašlý a místy nečitelný. Také kaple je stále ve velmi žalostném stavu. Jako protipól toho se opravují domy okolo, takže kaple tu bude brzy taková pěst na oko. Potěšující je, že silnice do Hanušovic byla nedávno spravená a jede se po ní jako po másle. Tím spíš, že frčíme dolů z kopce. Za chvíli už jsme na okraji Hanušovic, nedaleko místa, kde se říčka Branná vlévá do Moravy.
Hanušovicích jsem měl určité dilema zda to domů nevzít jednodušší cestou přes Bohdíkov, ale pak mi došlo, že se zase dlouho ven nedostanu a je třeba využít co se dá. Když jsem tedy vyjel na hlavní silnici u hanušovické policejní stanice, zabočil jsem doprava a po silnici podél kolejí jel směrem na Potůčník. Potůčník má vlastně dvě tváře. Tu příjemnější nastavuje rekreační osada o kus výš v lese, méně pěknou pak několik vesměs chátrajících stavení podél silnice a železnice do Jeseníku. Za Potůčníkem zabočíme přes most doprava a pokračujeme na Pusté Žibřidovice. Ono se tam dá dojet i z o něco vzdálenějšího Jindřichova, ale to už by byla poněkud zbytečná zajížďka. Jedeme - jak jinak - zase do kopce.
Žibřidovice se táhnou dlouho, takže si ten kopec užijeme dosyta. Chvíli potrvá, než dojedeme na rozcestí pod kostelem. K Šumperku a Žárové pojedeme rovně (doprava), ale kdo si chce prohlédnout kostelík, ten si zejede ještě pár desítek metrů do kopečka nalevo. Kostel stojí na vyvýšeném místě a kolem něj se rozprostírá malý hřbitov. Průzkum hrobů odhalí nové a udržované památníky i staré a povalené náhrobní kameny ohryzávané zubem času a drsným podnebím. Po průzkumu okolí zase naskočíme na kolo, vrátíme se ke křižovatce a pokračujeme na Žárovou. Kdepak, ani tady kopeček nekončí. Ještě dlouho budeme funět do pedálů a sbírat výškové metry. Ke konci vesnice začnou domky řídnout, vystídají je sporadicky stojící chalupy, až se zase ocitneme mimo civilizaci. Budiž nám útěchou, že když dojedeme k rozcestí na Pekařov, máme to nejhorší za sebou.
Mezi pekařovskou křižovatkou a Horním Bohdíkovem už pojedeme vesměs z kopečka, jen výjimečně nastoupáme něco tak malého, že nemá ani cenu se o tom zmiňovat. Potěší nás tu další výhledy na Králický Sněžník. Nad prvními chalupami Horního Bohdíkova (součást Žárové), si můžeme opravdu oddechnout a užít si nádherný dlouhatánský sjezd prakticky až do Velkých Losin. Za zastávku stojí snad jen žárovský dřevěný kostelík Sv.Martina. Popisovat cestu z Velkých Losin do Šumperka je zbytečné. Už jsem ji líčil vícekrát a navíc není prakticky kde zabloudit. To je tedy z nedělního parného výjezdu všechno.
Žádné komentáře:
Okomentovat