Tunisko (2004)

Text jsem bez úprav zkopíroval z původního umístění i s chybami, překlepy a nepříliš povedenými stylistickými obraty. Tak mě za to prosím neukamenujte. U článku starého třináct let se mi s tím už nechtělo prčit. Díky za pochopení.

ÚVOD A INFORMACE O ZEMI

Tunisko leží v severní části Afriky a jeho severní a východní břehy omývá Středozemní moře. K zemi patří také ostrov Jerba (Džerba), který je pro své unikátní klima někdy nazýván „Středozemní Tahiti“. Tunisko sousedí se dvěmi zeměmi mezi něž je jakoby vklíněno – jsou to Alžírsko na západě a Lybie z východu. Podnebí je subtropické a typ krajiny je od severu k jihu naprosto odlišný. Zatímco sever by se dal přirovnat k evropskému středozemí (Řecko, jižní Francie, Španělsko) tak jih je sluncem vyprahlá pustina chudá na rostliny (s vyjímkou oáz) pokrytá jemným saharským pískem. Teploty se tu pohybují od 15st. na severu v zimním období (kdy většinou prší a sníh se objeví spíše vyjímečně třeba až po několika letech), nebo se šplhají i přes 50st. v létě na Sahaře. Tunisko má asi 9 milionů obyvatel a většina je jich soustředěna v úrodnější severní části země. Lidé jsou z 98% muslimové, ale viděli jsme i křesťanské kostely. Ty tu však zbyly převážně po Francouzích, protože Tunisko bylo dlouho Francouzským protektorátem a dodnes je s Francií vázán množstvím obchodních smluv, jako je třeba dohoda o rafinování ropy. Na tuniském území se nachází několik ropných vrtů, ale protože smlouva Tunisku zakazuje aby si ropu samo rafinovalo na benzín, prodává ji Tunisko Francii asi za 50USD na barel a hotový benzín rafinovaný ve Francouzských rafineriích pak nazpátek kupuje až za trojnásobek. Mnozí šikulové ovšem pašují poměrně kuriózním způsobem levný benzín ze sousední Lybie pomocí oslů a zlepšují si pak svůj rodinný rozpočet jeho prodejem podél silnic. Postup je jednoduchý: Mladého osla krmí, napájejí a celý týden se o něj pečlivě starají. Pak ho krmit přestanou, dají mu klystýr motorovým olejem a odvedou ho do Lybie. Tam se celá procedura zopakuje. Celé to trvá tak dlouho, než se zvíře naučí že když už nemá péči v Tunisku tak má jít do Lybie a naopak. Cestu už zná nazpaměť, takže majitel osla mu už jen připevní na záda prázdné barely a čeká až oslík přijde po nějaké době s benzínem. Policie o tom samozřejmě ví a když takového osla chytí pořádně ho zmlátí, ale to ho naučí tomu, že uvidí-li z dálky policistu tak mu musí utéct. Policisty tu hlavně ve městech můžeš vidět na každém kroku. Mají moderní auta, výstroj a jejich fotografování či natáčení je přísně zakázáno. To samé se týká i státních a vládních budov – hlavně sídla prezidenta, které je policisty doslova obleženo. Celá ta spousta policistů ale údajně není ani tak znakem bezpečnosti jako spíše korupce. Školství v Tunisku je svým průběhem vzdáleně podobné tomu našemu, ale protože lidé v odlehlých částech země (například Nomádi) jsou od zbytku světa často odříznuti a školy široko daleko nejsou vykazuje Tunisko jen 68% gramotnosti. Úředním jazykem je tu arabština a francouzština  - její povinnou výuku zavedl první prezident Habib Bourghiba, který ve Francii studoval práva a v celé zemi je téměř zbožňován, takže skoro všechno je tu po něm pojmenované (ulice, instituce, letiště...). Současný prezident Zin al-Ábidín Ben Alí  je v pořadí teprve druhý ale zřejmě také velmi populární, neboť jeho fotografie byly vyvěšeny ve spoustě obchodů, ale třeba i na oknech vozidel taxislužby. Třebaže jsme do Tuniska přijeli v předvečer prezidentských voleb, fotku jeho konkurenta jsme neviděli nikde ani jedinou. A to by bylo na úvod asi všechno.

PRVNÍ DEN V TUNISKU

8.10. Pátek

Věrka vstávala něco po 1:00 ráno, já jsem tu noc vůbec nešel spát. Před druhou hodinou nás totiž čekal Věrčin táta s autem. Stavili jsme se ještě v Zábřehu pro mého tátu jakožto poradce v pražském dopravním chaosu a vyrazili směr Praha-Ruzyně. Letadlo mělo letět 8:30 a tak, protože jsme dorazili poměrně rychle zbývalo ještě dost času, než abychom se báli že let prošvihnem. Zmatek na letišti jsme zvládli na jedničku a tak jsme v určený čas bez problémů nasedli do letadla a úspěšně odstartovali. Nevyspalé Věrce bylo špatně, takže si bohužel nemohla vychutnat nádherný let přes zasněžené Alpy. Úchvatné bylo i přistávání. V dáli se z moře vynořil hnědý pás země, a když pilot klesl a snížil rychlost letadla pod námi se objevil naprosto jiný svět. V výšky jsme pozorovali palmové háje a typické arabské uličky plné mešit a minaretů města Monastir kde jsme přistáli. Při vystupování z letadla nás ovanul rozpálený, trochu těžký vzduch, který byl naprosto nesrovnatelný s tím vlhkým a studeným vzduchem v Praze, kde tou dobou pršelo. Nám svítilo slunce, nebe bylo bez mráčku a v ovzduší byla cítit těžká vůně exotických rostlin, kterou mám s Tuniskem už asi navěky spojenou. Po odbavení nás autobus odvezl do našeho hotelu v asi 60Km vzdáleném Hammametu. Vezli jsme se podivným autobusem kde byl cítit každý kamínek a řidič měl na plné pecky puštěnou jakousi arabskou kazetu, která se pořád opakovala. Nic proto muzice, ale tohle bylo trochu moc – ještě když Věrce bylo tak blbě a já jsem seděl přímo u okna do kterého pařilo horké africké slunce. Do hotelu jsme přesto dojeli celí a rychle jsme se ubytovali. Pokoje nevypadali tak jako v katalogu, ale bydlet se v nich dalo. Měli jsme tam hlavně krásnou velkou koupelnu. Následovala malá beseda s delegátkou, která nám nastínila místní zvyky a možnosti fakultativních výletů. Hned večer jsme si proto zaplatili dva z nich – Dvoudenní výlet až do saharské pouště a pak také hlavní město Tunis s přilehlým Kartágem a městečkem Sidi Bou Said, které je proslulé svou zajímavou bílomodrou architekturou. Oba zájezdy nás přišly na 160 dinárů + 10 dinárů za projížďku na velbloudech a 35 dinárů za pronájem jeepu s řidičem kvůli průjezdu pohořím Atlas. Celkem to tedy bylo v přepočtu asi  4750Kč. 

ARABSKÉ NAKUPOVÁNÍ - HOROR PRO EVROPANA

9.10. sobota

Před odjezdem na tyto výlety jsme měli ještě jeden den volna, který jsme se rozhodli využít k prohlídce mediny. Tak se v arabských městech říká jejich historickému jádru, a v Hammametu ho tvoří kasbah (středověká pevnost) mezi jehož hradbami stále bydlí někteří lidé, jsou tam uličky plné krámků s různým zbožím (souky) a také mešita s vysokým minaretem. Za poplatek je možné vyjít až nahoru na ochoz kolem hradeb a odtud je nádherný výhled na celé město a mořský záliv. Medina byla od našeho hotelu vzdálena asi půl hodiny svižnější chůze, takže jsme k dopravě do ní přece jen raději využívali zdejší všudypřítomné žluté taxíky. Cesta stála zhruba 2TD (necelých 50Kč). Když jsme poprvé zapadli do uliček zarovnaných zbožím tak jsme velice brzy pochopili, že dotěrnost našich Vietnamců na tržištích je ve srovnání s arabskými prodejci naprostá prkotina. Podívat se byť jen na okamžik na zboží před stánkem zde znamenalo, že nás majitel obchůdku okamžitě začal lákat dovnitř, chválit své zboží a nabízet „gut prajs for jů“, protože jsme „Čeko – nou kapitalist“. Ceny byly pochopitelně silně nadhodnocené. Důvodem je smlouvání, na které my z Čech (vlastně z Moravy) nejsme zvyklí a musím říct, že ze začátku mi dělalo trochu problémy se s tímto faktem smířit. Průběh je asi takový: Procházíš uličkou mezi stánky a ze všech stran na tebe všichni prodejci volají svoje „Achoj!“, „Tšesky-hesky“, „Jaxe maš“, „Tobry ten“, „Poť póďifat“ atd. Pokud odpovíš, okamžitě tě někdo chňapne a vtáhne do krámku (někdy doslova). Pokud si myslíš, že tady to končí jsi na omylu. TADY to teprve ZAČÍNÁ. Dotěra tě vodí od vitríny k vitríně, několika málo naučenými frázemi v češtině (když mu dojde slovní rezerva tak i angličtině) se tě neustále vyptává třeba na to odkud jsi, kdy jsi přijela, kdy jedeš pryč… ale hlavně nepřetržitě nabízí různé kraviny a „gut prajs“, kterou při troše štěstí ukecáš na třetinu a stejně proděláš. Občas se stane, že prodejce na tvou cenu nepřistoupí, ale pokud zamíříš k východu ještě tě chytí, přitáhne zpátky a smlouvání pokračuje. Tohle jsme si zažili v arabské části hlavního města, kde jsme také procházeli místní trh. Také jsme poznali, že v turistických centrech jako byl třeba právě „náš“ Hammamet se smlouvá o poznání hůř. Nakonec jsme ale přece nakoupili poměrně dost věcí už první den (i když to byla možná chyba). Pak jsme nasedli na taxíka a jeli zpátky do hotelu, protože jsme museli balit na druhý den, kdy nás čekala náročná akce…

DVOUDENNÍ VÝLET DO POUŠTĚ: ODJEZD; MAHRES A EL-JEM

10.10. neděle

Budíček ve 4:00. Oblékli jsme se a šli dolů do jídelny na snídani. Z našeho hotelu jsme to byli jen my a ještě jeden starší pár, kdo si tento (pravda, poměrně drahý) výlet zaplatil. Co se týče našich společníků byli to důchodci z Prahy, kteří si na výši svého důchodu rozhodně stěžovat nemohli. Vlastně jsme je potkali už v letadle, protože paní seděla vedle Věrky směrem do uličky a vedle ní přes uličku seděl její manžel – evidentně netrpící nedostatkem jídla, neboť se svým tukovým polštářem dělal dojem ohromného míče. Zmíněná paní navíc rozhodně nepatřila mezi nemluvné. Neustále něco kecala - většinou si na něco stěžovala nebo hubovala chudáka dědulu, který si z toho ale zase tak moc nedělal, protože už měl očividně léta praxe v sebeovládání. Když jsme posnídali nějaké to místní pečivo s bílou kávou šli jsme ven před hotel a čekali, až dojede autobus. Ten měl zhruba čtvrt hodiny zpoždění, ale ta ukecaná paní si až při nastupování všimla, že na pokoji nechala čepici. Vynadala tedy manželovi že za to může on, protože na ni pořád mluvil a šla si pro chybějící pohlavní pokrývku zpátky do hotelu, čímž zpoždění autobusu prodloužila ještě o pár minut navíc. Konečně jsme vyjeli. Nastupovali jsme jako první, takže až na nás čtyři a řidiče ve vozidle nikdo nebyl. Najednou jsme si vzpomněli na doklad o zaplacení zájezdu, který prý URČITĚ NESMÍME ZAPOMENOUT. Zděšeně jsme se na sebe s Věrkou podívali a zbledli, neboť ani jeden z nás si ho s sebou nepřibalil. Už už jsme si v hlavě přehrávali katastrofické scénáře o tom, jak nás vysadí někde za městem a téměř pět tisíc bude v čudu, když jsem zmíněný papír našel u sebe v peněžence. Ještě že do ní strkám co se dá – stejně jako tento doklad po jeho zaplacení hned první den. Situace byla zachráněna. Autobus zatím dorazil na druhý okraj Hammametu (na informačních cedulích označovaný jako Hammamet-Jih) a zastavil u mnohem luxusnějšího hotelu než byl ten náš. Z něj se vyvalil dav a hrnul se k nám. Brzy jsme měli společnost tvořenou převážně pražskými čtyřicátnicemi, z nichž jedna byla ukecanější než druhá a navíc nás jejich pražský přízvuk po delším poslechu doháněl k šílenství. V této sestavě jsme pokračovali směrem na jedno z větších tuniských měst, které se jmenuje Sousse. Zde jsme všichni přesedli do jiného autobusu, kde už seděla parta Poláků, a aby těch národností nebylo málo tak jsme cestou přes Monastir vyzvedli ještě bandu Holanďanů. Každá skupina měla svého průvodce a tak to v busu vypadalo jako v Babylonu po zmatení jazyků. Náš průvodce byl rodilý Tunisan, ale neboť čtyři roky studoval v Brně tak uměl česky aspoň na té úrovni, že mu bylo sem tam dokonce i něco rozumět. Jinak byl v pohodě a jeho jméno (už nevím jak přesně znělo, ale začínalo na F) v překladu do češtiny znamenalo „Meč“ – řidičovo zase „Oči“… no prostě jsou tam nějací divní. První zastávkou na našem „Pouštním safari“, jak byl zájezd oficiálně nazýván bylo třetí největší Římské koloseum na světě v El Jemu. Starověká stavba se nachází u menšího města na ohromné rovině s písčitou půdou a nesčetnými plantážemi olivovníků. V době své největší slávy sloužila jako divadlo, ale samozřejmě také jako aréna pro zápasy gladiátorů během nichž umírali lidé i zvířata po desítkách. Dnes už je z něj jen turistická atrakce nabízející procházky po ochozech i pod podlahou arény. Na pohled je také zachovalejší než známější koloseum v Římě, kde už se aréna propadla do chodeb, které pod ní vedly nehledě na to, že když jeho sláva upadla tak spousta Římanů ji využívala jako vhodný zdroj kamene pro stavbu domů. V El Jemu jsme se zdrželi sotva hodinu a už jsme zase ujížděli stále vyprahlejší krajinou dál na jih. Zde už bylo víc než očividné, že skutečná realita ohledně života prostých obyvatel je diametrálně odlišná od toho, co můžeš vidět v turistických centrech jako byl Hammamet nebo Nabeul. Domy tu vypadaly spíše jako polorozbořené garáže se špinavou a poškozenou omítkou. Také pusté pláně, kterými silnice vedla nevypadaly právě nejvábněji. Všude prach, kolem vesnic se válely odpadky kam až oko dohlédlo a v dálce se vypínaly komíny továren nebo těžařské věže ropných společností s plamenem hořícího zemního plynu na vrcholu. Oproti tomuhle vypadal sever země jako ráj. Druhou zastávkou bylo město Mahres, kde na pobřeží probíhal jakýsi tradiční festival s výstavou plastik vytvořených z kovu a plastů. Tady jsme vystoupili na krátkou fotopauzu a zhruba po třiceti minutách opět pokračovali. Při výjezdu z Mahresu jsme také z okna autobusu zahlédli místní symbol – kostru velryby schovanou pod něčím, co připomínalo úschovnu kol před nádražím. Jednalo se o takovou tu podlouhlou kovovou střechu na sloupech. Kytovec tam prý byl původně kompletní, ale časem z něj zůstal jen skelet, který můžou turisté obdivovat dodnes.

MATMATA A MOŘE PÍSKU

Za městem se opět otevřela rovina porostlá seschlými křovinami a až do příjezdu k oáze Gabes nich nenarušovalo její ponurou jednotvárnost. Gabes je velké oázové město u ohromného sadu datlových palem. Kolem silnice zde stály stánky a u nich prodejci nabízeli různou zeleninu a ovoce jako například ohromné svazky paprik a pochopitelně také datle z okolních stromů. Tímto městem jsme bez zastavení projeli, ale náš průvodce nám aspoň sdělil, že život v těchto oázách se točí hlavně kvůli úspoře vody. Schraňují tu naprosto všechno včetně moči a výkalů, které zarývají do písku ke stromům aby měly nějakou výživu na niž je okolní písčitá půda velice chudá. Každý pramínek vody je zaveden k sadu aby zde poskytoval stromům vláhu. My jsme zde však nezanechali ani moč, ani výkaly – naopak jsme jeli dál směrem k oblasti zvané Matmata. Mimo to, že je považována za bránu Sahary proslula také díky legendárním filmům série „Hvězdné války“ George Lucase. Tady se totiž některé díly natáčely kvůli netypické krajině. Právě zde se natáčely scény na planetě Tatouine – domova Luka Skywalkera. Projížděli jsme krajinou, která prý ještě před třiceti lety měla podobné klima jako například Tanzanie. Potom došlo k výrazné klimatické změně a dnes je z někdejších subtropů poušť. Působí to zvláštně, když projíždíš kolem hlubokého koryta vyschlé řeky, přes něj v dáli vede téměř rozpadlý most působící jako nějaký mimozemský artefakt a v dáli se nad celou scenérií tyčí zvláštní rudohnědé kopce. Stromy tu rostou jen ojediněle – jedna či dvě palmy a pak zase dlouho nic. Na jednom takovém kopci jsme si udělali zastávku.

Pohled byl odtud naprosto kouzelný. Kam až jsme dohlédli, tam se táhly jen vyprahlé kopečky připomínající duny (i když to pravé duny nebyly). Jsou vidět i na přiloženém videu, ale skutečnosti se to bohužel nevyrovná. Jen malý kousek od této vyhlídky jsme se stavili na obědě v jediné normální restauraci široko daleko. Bylo zajímavé vstoupit po dlouhé jízdě mezi pískem a kamením do jakési „zahrádky“ restaurace s modravým bazénem a palmami okolo. Usadili nás uvnitř u stolu ještě se třemi mladými holkami (nemůžu napsat, že pěknými – Věrka by mě chtěla mlátit…). Původně jsme si mysleli že jsou taky Češky, ale když jsem se s nimi dal do hovoru zjistil jsem i přes svou dost lámanou angličtinu, že jsou z holandského Rotterdamu. Jako předkrm nám donesli brik. Jedná se o vajíčko zasmažené v těstě, které chutí i křupavostí připomíná bramborové chipsy. Není to špatné, ale doslova to plavalo v oleji, takže asi žádná dieta. Hlavním chodem byl však typický berberský kuskus. Když nám to donesli, všichni jsme se po sobě zděšeně podívali. „Pokrm“ jsme dostali ve velkém kotli doprostřed stolu a tak jsme si každý nabrali jen malé množství na talířky a nesměle se pokusili vpravit pár soust do úst. Bylo to HNUSNÉ. Směs rozvařené zeleniny (například CELÉ mrkve) v jakési omáčce činící dojem žaludečních šťáv na podkladu z krupice pražené na oleji. Čistě ze slušnosti jsme doslova natlačili to, co jsme si nabrali na talířky a snažili se hlad utišit bílým chlebem a zeleninovým salátem, který mě osobně taky moc nejel. Po tomto „obědě“ jsme znova nasedli do autobusu a vyrazili na návštěvu jedné domorodé rodiny. Nečekej ale chýši z palmových listů, ani polorozbořenou garáž. Zdejší obyvatelé berberské národnosti patří mezi takzvané „troglodyty“, což plyne ze způsobu jejich bydlení. Svá obydlí si totiž doslova vyhrabávají v okolních kopečcích tak, že nakonec vypadají jako velká díra do země a ve stěnách této díry jsou vyhrabány místnosti. Nevím, jak přesněji bych to popsal, takže tě raději odkážu na přiložené Video CD. Zajímavé je také to, že když jsme se potom koukali doma v televizi na jakýsi dokument o Tunisku, tak v něm filmaři natáčeli přesně ten „dům“ s rodinou kde jsme byli i my (včetně jejich psa). Během této návštěvy jsme si mohli celé obydlí kompletně prolézt, a kdo měl zájem mohl si vyzkoušet i tradiční způsob mletí mouky mezi dvěma kamennými kruhy. Bez zajímavosti není, že i když majitelé „zemljanky“ mleli mouku mezi kamením a různé nářadí v kůlně připomínalo středověk nechyběla v jejich „obýváku“ malá černobílá televize. Jo, pokrok hold nezastavíš… A vůbec – ono to asi tak špatné bydlení nebude. Drží prý poměrně stálou teplotu (v zimě teplo, v létě chládek) a pro některé turisty je to zřejmě velice exotické prostředí. Zdejší hotel „Matmata“ je totiž také jen díra v zemi, kde můžeš za poměrně tučný poplatek strávit noc. Budeš-li tedy tento hotel někdy v budoucnu hledat zapomeň na rozhlížení se po luxusní budově, ale spíše hledej tabuli „Hotel Matmata“ označující místo, kde se jeho díra nachází. Opět jsme nasedli do busu a uháněli dál. Naší příští zastávkou byl kopec poblíž zvláštní berberské vesnice. Do vesnice samotné prý turisté nesmí, protože její obyvatelé si přejí žít svým vlastním tradičním způsobem. Obrázky tohoto městečka proto posílám jen jako fotografie pořízené z dálky. Na místě, kde jsem snímky pořizoval byla také malá špinavá hospůdka a před ní asi dvanáctiletý klučina s velbloudím mládětem. Zde jsme se přesvědčili, že i tady znají byznys. Za natočení a fotografii velblouděte chtěl jeden dinár stejně jako jiní podnikavci na jiných místech za jiné maličkosti… Stejně jako nikde předtím ani tady nebylo moc času vychutnat si zdejší atmosféru. Zvlášť pro mě, protože zatímco se ostatní kochali, já jsem běhal jako splašený s foťákem a kamerou, a zoufale se snažil ulovit co nejlepší záběry, protože kdo ví, jestli se sem ještě někdy dostanem, že? Mé snahy si brzy všimla ta stále nespokojená důchodkyně, o které jsem ti psal pár řádků výš a pak mě pronásledovala se svojí starou a velkou kamerou, aby měla stejně dobré záběry jako já (i když ne všechny se povedly). A pak už jsme konečně zamířili na tu „pravou“ Saharu. Z okna autobusu jsme pozorovali stáda divokých velbloudů na pláni mezi malými trsy trávy, stále více zasypanými navátým jemným pískem, až nakonec písek pokryl zemi docela.

Když jsme dorazili ke městu Douz, bylo to jako na jiné planetě. Město se opět rozkládalo za velikým palmovým hájem a bylo tvořeno již dříve zmíněnými „garážemi“, polorozpadlými zdmi a uličkami pokrytými jemným žlutým pískem se procházeli lidé zahalení ve svých tradičních oděvech. Na pláccích před domky seděli na zemi starci a během hovoru kouřili svoje vodní dýmky. Ze zahrad některých domů vyrůstaly vysoké palmy a nad tím vším zářilo rudé slunce chystající se zapadnout. Autobus zastavil až kus za městem. Na jedné straně stál malý hotýlek, kde nás navlékli do pruhovaných hábitů s turbanem a na druhé straně silnice se táhla písečná poušť. Hned kousek od silnice se po písku procházely stáda velbloudů a mezi nimi jejich majitelé, kteří už na nás čekali. Vzali jsme si jen foťáky a kameru a zamířili k nim. Náš průvodce nám ukázal, jak se na zvířata nasedá i sesedá a pak jsme vyjeli. Nedlouho před naším odletem do Tuniska jsme byli s Věrkou jezdit na koních, takže jsme se shodli, že na velbloudu se jede o poznání lépe. Tolik se nehoupe a lépe se na něm drží rovnováha. Změna byla také to, že na koni se držíš opratí, ale na velbloudech jsme se drželi jen za dřevěnou obrubu sedel. Po chvíli tréninku jsem se ale mohl klidně pustit a i během jízdy natáčet nebo fotografovat. Jeli jsme tichou pouští mezi duny, za které zapadalo slunce. To se nedá popsat, to se musí prostě zažít. Dojeli jsme až na určené místo, sesedli z velbloudů a já jsem běžel na nejbližší dunu, abych stihl zachytit poslední okamžiky kdy je ještě slunce nad obzorem. Bohužel jsem toho moc nestihl, ale i tak posílám nějaké záběry. Po západu slunce jsme zase nasedli a jeli zpátky k autobusu. Celé to trvalo asi hodinu. Potom už byla tma a autobus nás zavezl k hotelu El Faouar vzdáleném zhruba pět Km. Tady jsme se ubytovali a taky najedli. Věrka už byla z toho náročného dne unavená a tak, protože ráno byl budíček opět velmi brzo (4:30) šla spát. Já jsem si ale nemohl nechat ujít vycházku do pouště v devět hodin večer. Před hotelem nás už čekal hlouček asi patnácti lidí a náš „Meč“ nás táhl mezi písky. Bylo úplné ticho, jen někde v dálce bylo slyšet jak muslimové z nějaké vzdálené vesnice vzývají Alláha. Tma byla téměř neproniknutelná a protože nikde okolo nebylo žádné veřejné osvětlení, bylo na nebi vidět tolik hvězd jako nikdy předtím. Dokonce i Mléčná dráha byla vidět naprosto zřetelně. Prostě bomba. Při návratu jsme v zahradě hotelu ochutnali pár datlí přímo ze stromu a šli do hajan.

SOLNÉ JEZERO, POHOŘÍ ATLAS, OÁZY A KAIROUAN

11.10. pondělí

Vyrážíme ještě za úplné tmy, ale když se trochu rozednilo mohli jsme opět pozorovat typické scenérie pouštních městeček. Když začalo vycházet slunce, na chvíli jsme vystoupili a pozorovali jeho východ. Má honba za záběry našeho průvodce trochu vyděsila, zvlášť ve chvíli, kdy jsem s kamerou začal utíkat do pouště daleko od autobusu stojícího na silnici. Přes jeho volání jsem si udělal několik záběrů slunce proti uschlému keři a pak se zase vrátil. Naším dalším cílem bylo solné jezero Chott El Jerid. Solné jezero není jezerem v pravém slova smyslu. Voda jej pokrývá jen vyjímečně. Spíše je to nekonečná rovná plocha absolutně bez života. V písku pokrytém solnými krystaly nebohou žít jak rostliny tak ani zvířata. V jednotvárném povrchu se však nachází malá mělká jezírka vody tak slané, že sůl v ní krystalizuje jak na okrajích tak i okolo kamenů vyčnívajících nad hladinu. Jezírka mají také různou barvu podle toho, jaké minerály obsahují, a tak tu můžeme vidět vodu modrou, zelenou, červenou nebo fialovou. Barevné krystaly z těchto jezírek a jiné zajímavé útvary známé jako pouštní růže potom různí podnikavci sbírají a prodávají ve stáncích podél silnice vedoucí přes plochu jezera. Mě osobně docela překvapila kvalita silnice. Určitě byla v lepším stavu, než mnohé cesty u nás. Však ji prý také postavila a udržuje místní armáda. Když jsme si u jednoho takového jezírka udělali pauzu pokračovali jsme do obce Tozeur, kde už jsme přesedli do terénních jeepů a vydali se na cestu do pohoří Atlas na prohlídku horských oáz. V autě jsme seděli my dva, řidič se žlutým turbanem na hlavě, náš průvodce a ještě rodinka z Vyškova – jediní další Moraváci, na které jsme v Tunisku narazili. To, že jsme měli v autě i průvodce bylo dobré hlavně proto, že jsme se mohli i během cesty ptát na věci kterým jsme nerozuměli, což lidé v jiných autech nemohli. Respektive mohli se ptát řidiče, ale protože málokdo uměl arabsky tak toho asi nevyužili. Cesta vedla nám už známou rovinou pokrytou pískem a trsy uschlé trávy, mezi nimiž se pásla stáda velbloudů, ovcí a koz. Ty už pochopitelně nebyly divoké, ale patřili lidem, kteří je na pastvě hlídali. Jednou nám dokonce stádo koz na chvíli zablokovalo silnici. Čím víc jsme se blížili k horám, tím více rostla jejich silueta na obzoru. Atlas ovšem nemůžeš chápat jako například naše Jeseníky. Na lesy a bublavé potůčky zapomeň. Atlas jsou vlastně jen skály, písek a štěrk. Pouze v místech, kde snad jenom zázrakem vytryskl pramen vody bylo možné vidět nějakou zeleň.

Naší první horskou oázou byla Chebika. Scenérii této oázy je opravdu těžké popsat. Představ si hluboké rokle mezi skálami, kde teče malý potůček vody čisté jako křišťál. Všude podél toku rostou vysoké palmy a tam, kde proud potoka opouští skalní rozsedlinu a prodere se na rovnou plochu je velký palmový háj. Půjdeš-li však podél potoka dále ke skalám najdeš jeho pramen – asi tři metry vysoký vodopád, který tady – uprostřed pustiny působí jako přízrak. Kousek od vodopádu vedou vzhůru do skal kamenné schody a chodníky, které se brzy ztratí a my jsme tak museli jít jen po vyšlapaných stezkách. Vyšplhali jsme až nahoru a naskytl se nám skutečně fantastický výhled na celou oázu i ruiny starého města na jejím okraji. Různými cestami a spárami ve skalách jsme se vrátili na okraj tohoto města, kde jsme původně dostali od našeho průvodce rozchod. V ruinách byly trhy, čajovny, kavárny, ale pochopitelně s „vysokohorskou přirážkou“. Ne že by to bylo nějak vysoko, ale místní lidé prostě žijí z turistů a takto atraktivní místo jim umožňuje prodávat i za ceny poněkud vyšší než jsou jinde. Z Chebiky nás jeep vezl přes silnice nad stržemi a děsivě vypadajícími kaňony dál. Zastavili jsme v jakémsi údolí. Jeho hlavním lákadlem byl vodopád, který jako jediný v Tunisku teče celý rok. Byl o něco vyšší než ten u Chebiky a v křovinách podél toku vody vesele žily žáby, ještěrky a vážky. Podnikaví Tunisané zde samozřejmě měli dávno zbudované provizorní tržiště, kde prodávali suvenýry, ovoce i různobarevné koberce. My jsme narazili na stánek, před kterým bylo velké akvárko s živou kobrou. Naučeně jsem vytáhl kameru a začal točit. Majitel obchůdku s úsměvem vytáhl bambusovou hůl a začal hada dráždit, aby aspoň něco dělal. Když ho to přestalo bavit, natáhl ruku a řekl si o dinár za tuto náročnou práci. Jo, tak se dělá byznys!

Když jsme odtud v autech pokračovali dál k oáze Tamerza předvedl nám řidič místní zajímavost. Vypnul motor a automobil jel dál, i když cesta vedla nahoru do kopce! Náš průvodce tvrdil, že je tu silný magnetismus, ale kdo ví, co to vlastně bylo. Na cestě jsme si udělali ještě jednu vyhlídkovou pauzu. Znova nelze než litovat, že fotografie ani video nemůžou plně zachytit ten nádherný rozhled. Mezi kusy skal vymodelovanými erozí do nejrůznějších tvarů jsme shlíželi z výšky více než 1000 metrů až na samotnou rovinu pouště, kde se daly rozeznat malé tmavé fleky – oázy a shluky rostlinstva. Když jsme dojeli k oáze Tamerza opět jsme vystoupili, ale na oázu samotnou jsme se mohli dívat jen z výšky. Zde také řádili američtí filmaři, a zatímco u Matmaty natáčeli Hvězdné války, tady to byl zase jeden z filmů trilogie Indiana Jones. Existují tu Tamerzy dvě – Nová a Stará. Stará Tamerza byla právě ta oáza, kterou jsme pozorovali. Už je tomu pěkných pár let, co ji tři týdny trvající deště zničily. Stavby z nepálených cihel se rozmáčely a spadly. Stát zůstala pouze mešita uprostřed vesnice. Toho pochopitelně využili místní muslimové a usuzují z toho, že mešitu ochránil sám Alláh. Nová Tamerza je městečko postavené kousek dál od Tamerzy Staré jejími původními obyvateli, kteří přišli po pohromě o střechu nad hlavou. Když jsme si místo jaksepatří vyfotili a natočili odvezl nás jeep do města Gavsa. Cestou podél hranic s Alžírskem jsme opustili masiv Atlasu a ocitli se znova v poušti. Když jsem viděl, jak tady lidé žijí, nechápal jsem jak to dělají. Na pusté rovině pod dvěma palmami byla třeba jen jedna chýše z palmových listů, kolem stádo koz které chovala jedna rodina a zase dlouho nic. Zase se ale nemusí mačkat jako například v Praze na Václaváku. V Gavse jsme opět přesedli do autobusu a zajeli do nedaleké restaurace na pozdní oběd. Ze známých míst v Tunisku nás ten den čekal už jen Kairouan, ale ten byl kolem 200Km daleko. Až na malou hygienickou přestávku ve městě Jelta jsme tedy cestu trávili nepřetržitě jízdou v autobusu a před večerem dorazili do Kairouanu, který je čtvrtým nejposvátnějším muslimským místem na světě. První je Mekka, kde se narodil prorok Mohammed. Druhé je Medina – město v Saúdské Arábii kde Mohammed většinu života žil a třetím posvátným městem je Jeruzalém. V Kairouanu jsou pochovány tři vlasy proroka Mohammeda a ten, kdo čtyřikrát navštíví místo jejich uložení ve Velké mešitě jako by vykonal cestu do Mekky (ta je povinností pro každého muslima) a může se honosit titulem „hadž“. Do areálu Velké mešity jsme se v Kairouanu sice nedostali (viděli jsme ji jenom přes hradby), ale zase jsme navštívili místní výrobnu a prodejnu koberců. Ukázali nám tam jak se koberce tkají, jaké jsou jejich druhy, podle čeho se hodnotí jejich kvalita, dali nám malé skleničky tradičního jasmínového čaje a pak se nás snažili přinutit ke koupi. Věrce se líbil jeden malý, ručně vyráběný kobereček velký asi 50 X 80 cm. Když se ale od „Meče“ dověděla, že by stál kolem 20000Kč rychle couvla. Raději jsme už nic neříkali a koberce si prohlíželi jen z dálky. Našeho pozorného prohlížení koberců si evidentně všiml jeden ze zaměstnanců krámku. Přiběhl k nám a začal se francouzsky vyptávat, který koberec se nám líbí. S vypětím všech mozkových závitů jsem dal dohromady pár zapomenutých francouzských slovíček a vysvětlil mu, že je to pro nás moc drahé. Asi pochopil nejen co říkám, ale i to, že francouzsky se nedomluvíme (to by pochopil každý…) a přešel na angličtinu, což už bylo mnohem lepší. Chvíli jsme strávili vysvětlováním, že OPRAVDU nemáme tolik peněz, až nás vzal do vedlejší místnosti a ukázal jiné koberce za nižší ceny. Věrka, která už se loučila s myšlenkou, že si nějaký kobereček dovezeme pookřála a nakonec jsme vybrali koberec jiný. Sice nebyl vyrobený ručně, ale za to byl levnější a docela se nám líbil. Až později nám došlo, že jsme asi měli smlouvat, protože v Hammametu se podobné koberce prodávaní o třetinu levněji. Byli jsme ale rádi, že máme takovou pěknou památku na naši cestu. Pak už jsme zase jen nasedli do autobusu a ten nás pozdě večer zavezl zpátky do našeho hotelu „Le Khalife“.

TUNIS, KARTÁGO A SIDI BOU SAID

12.10. úterý

Po předchozích dvou dnech cestování jsme se ráno po snídani zase vydali na cesty. Naším cílem bylo tentokrát hlavní město Tunis, vykopávky starověkého Kartága a vesnička Sidi Bou Said (známá třeba z filmu Angelika a sultán). Opět jsme jeli autobusem s organizovanou výpravou a naším průvodce byl zase starý známý „Meč“. Tunis je od Hammametu vzdálen necelé dvě hodiny jízdy krajinou, která se od jihu značně liší. Je tu více listnatých a jehličnatých stromů, více trávy a zeleně vůbec a kopce jsou porostlé když už ne lesy, tak aspoň zelenými křovinami, které působí naprosto jinak než holé a rozpukané skály v poušti. Mnozí tuto oblast srovnávali s jižní Francií a asi nebyli daleko od pravdy. V době, kdy Tunisko patřilo pod Francii zde totiž Francouzi zabrali nejlepší půdu a začali budovat osady a vinice podle svého stylu. Mimo mešit tak leckde stojí i křesťanské kostely, i když mešit je pořád více. Tunis je ohromná metropole, kterou i s předměstími může podle odhadů obývat přes 2 miliony lidí. Přesný počet ale nikdo nezná.

Tunis si sice zachovává své exotické rysy, v mnohém však připomíná evropská velkoměsta. Moderní budovy, několikaproudé silnice – to všechno jej odlišuje od jižních oázových měst, o pouštních vesnicích nemluvě. Autobus nás vysadil na jedné z nejrušnějších a nejdůležitějších ulic města, kterou nás průvodce zavedl až nakonec k arabské čtvrti. Zde se nacházela medina – tedy uličky plné stánků s různým zbožím. Lidí tu bylo taky mnohem víc než v Hammametu, ale smlouvalo se kupodivu lépe. Právě odtud máš ten zelený šátek s kovovými plíšky, který jsme ti jak doufám nezapomněli poslat. Smlouvání o něj bylo sice dlouhé, přineslo ale kýžený výsledek. Můžeš tedy směle prohlašovat, že máš pravý arabský šátek z arabského tržiště nakoupený arabským způsobem. Navíc zelená barva šátku je také volená záměrně. Zelená je totiž barvou Islámu. Ta tomto tržišti jsme mimo jiné koupili i balíčky s různým kořením. Moje mamka z něj měla očividnou radost. Když jsme prošli těmi uličkami plnými lidí až nakonec dostali jsme se ke stěně mešity. Dovnitř jsme se neodvážili – stejně by nás tam asi nepustili, protože do mešity můžou jen muslimové. Aspoň jsme slyšeli mezuínovo volání z minaretu, které věřící svolává k motlitbě. Cestou zpátky na určené místo kde měl čekat autobus jsme se s Věrkou rozdělili. Ona totiž ve svém neutuchajícím stresu pořád sýčkovala, že jdu pomalu, že to nestihneme a tak šla raději sama dopředu. Já jsem si mohl aspoň v klidu natočit a nafotit co jsem chtěl. Například křesťanskou katedrálu nebo symbol Tunisu – veliké věžní hodiny s fontánou. Nemusím snad zdůrazňovat, že na stanoviště autobusu jsem dorazil s několikaminutovým předstihem, zatímco Věrka čekala úplně někde jinde a na místo došla po menším blouděním akorát na odjezd. Potom jsme jeli na prohlídku muzea Bardó. To je zařízeno v bývalém sultánově paláci a ukrývá největší sbírku plastik a mozaik na světě. Byla tam spousta lidí, ale také skutečně unikátní kousky. Mnohé mozaiky už sice nebyly kompletní, ale i tak byly krásné. Náš průvodce o nich dost věděl a hodně nám toho o nich napovídal, ale jak se dá čekat většinu jsme už zapomněli. Za vidění stála rovněž expozice věnovaná vývoji života. Za skly vitrín tu byly například lebky předchůdců člověka jako třeba kromaňonce či člověka neandrtálského, ale i různá zvířata a zajímavé pravěké nálezy. Po prohlídce muzea jsme jeli do jedné okrajové části města na oběd. Už si nevzpomenu co jsme dostali, ale druhý den jsme měli všichni průjem (…až sračku). Po obědě jsme zavítali do Kartága. Pokud jsi dávala pozor v dějepise určitě si vzpomeneš na Punské války, vojevůdce Hanibala a jeho porážku Římskými vojsky. Kartágo bylo velké a ve Středomoří i strategicky položené město, o nějž měly zájem mnohé mocnosti. Při třetí Punské válce ale padlo a bylo zničeno. Dodnes je jeho větší část pohřbena pod hlínou a k vidění je jenom část vykopávek. Předměty nalezené během archeologického průzkumu jsou stejně jako různé mapy a sochy umístěny v nedalekém muzeu, které k celému komplexu patří. Vedle toho všeho stojí nádherná katedrála, kterou nechal postavit francouzský král Ludvík XVII, aby i Francouzi měli na tomto monumentálním místě nějakou památku. Vše leží na vysokém kopci, ze kterého je vidět celé hlavní město.

Stejně tak i nedaleké městečko Sidi Bou Said proslulé svou typickou modrobílou architekturou. Tam jsme navštívili rodinné muzeum místních tradic a prošli se typickými uličkami. V Sidi Bou Said má sídlo i tuniský prezident, ale natáčet ho je přísně zakázané. Na trhu v Sidi Bou Said jsem si koupil (také po důkladném smlouvání) tričko v motivem velbloudů kráčejících pod palmami a pak už jsme zase jeli zpátky do hotelu. Tím jsme si odškrtli návštěvu všech důležitých tuniských památek a mohli jsme se věnovat dovolené.

POSTŘEHY, ZVYKY A VÝLET DO NABEULU

13.10. – 18.10.

Tyto dny jsme zasvětili povětšině lenošení, procházkám a válení se u vody i ve vodě. Moře tu bylo hodně proměnlivé jak co do teploty tak i vln. Někdy byly vlny opravdu velké, prudké a pochopitelně vodu kalily zvířeným pískem, jindy byla hladina naprosto klidná a voda čistá jako křišťál. Co se týče teploty nemohli jsme si stěžovat. Na druhý říjnový týden, kdy v ČR většinou prší (někdy i sněží) a teploty klesají někam k 10 – 15 stupňům bylo v Tunisku nádherně horko - možná i kolem 30 stupňů a moře podle údajů teletextu mohlo mít průměrně kolem 24 stupňů. Nejlépe jsem to mohl pozorovat předposlední den našeho pobytu, kdy jsem vstal o půl šesté ráno a šel k moři, abych si vyfotil a natočil východ slunce. Vzduch byl po ránu 

trochu prochladlý, ale stejně se dalo jít ven v kraťasech a tričku. Na pláži jsem postavil stativ s kamerou, připravil fotoaparát a čekal. Brzy jsem pochopil, že mám ještě spoustu času. Byla ještě skoro tma, pouze na východě už obloha ožívala světlem probouzejícího se slunce. Na moři se dál od břehu houpaly loďky místních rybářů a jejich siluety se ostře rýsovaly proti jasnící se obloze. Na pláži se začali objevovat první aktivisti, kteří se po ránu chtěli proběhnout. Všiml jsem si, že většina z nich neběhá čistě po pláži, ale mnohem spíše v oblasti příboje. Logicky jsem předpokládal, že písek je v těch místech chladnější než ten suchý ale stejně mi to nakonec nedalo a zkusil na mokrý písek stoupnout. Nejdřív jsem myslel, že se pletu, ale když jsem pak pokračoval dál až jsem měl vodu po kolena pochopil jsem, že voda je stále nádherně teploučká. Připadal jsem si jako kdybych vcházel do vany. Nááádhera! Stejně krásný byl i východ slunce, na který jsem čekal přes půl hodiny. Když se konečně vyhouplo nad obzor úžasně podbarvilo husté chomáče mraků a moře s jemným třpytem odráželo červené světlo čerstvě probuzené denní hvězdy. Věrka bohužel celou tu krásu prochrněla na hotelu, ale aspoň si ji pak mohla vychutnat zprostředkovaně na dívídíčku, i když to už nemá ten prvotní půvab. Dny jsme začínali snídaní v hotelové jídelně. Na výběr bylo různé pečivo, k němu rozmanité paštiky a pomazánky, zeleninové saláty, čerstvé ovoce a k zapití mléko, čaj, káva nebo chlazený sirup. Bohužel většinu dní jsme měli větší či menší zažívací problémy, které jsou v těchto končinách pro Evropany typické. Pocházejí z jiného klimatu, horší hygieny i mikroflóry, která se od té evropské poněkud liší. Opravdu brutální byly v tomto ohledu asi dva dny, ale pak se to už dalo vydržet. Po snídani jsme chodívali buď k moři a odpoledne potom do města, někdy to bylo i naopak. O moři jsem ti už něco napsal, takže dodám jen tolik, že ve vodě na rozdíl třeba od Chorvatska nebo Řecka nebyl skoro žádný život. Když byly velké vlny plavaly sice ve vodě kusy řas a chaluh, ale ty byly nejspíš utrženy někde dál od břehu a pak naplaveny proudem. Dno té části moře kde jsme se chodívali koupat tvořil výlučně písek, v němž nic nerostlo ani nežilo. Jen jednou jsem pod hladinou zahlédl malou skupinu asi pěti středně velkých ryb. Sklon dna nebyl příliš prudký, takže ještě poměrně daleko od břehu se dalo ve vodě stát a mít hlavu nad hladinou. Když ovšem přišly vlny, bylo potřeba dát na ně pozor a ve vhodnou chvíli vyskočit nebo si lehnout na záda a nechat se hřbetem vlny zhoupnout, neboť v opačném případě se přes nás voda kompletně převalila. Jak už jsem psal, teplota vody byla skoro neuvěřitelná. Na předchozích cestách jsme v moři vydrželi vždy jen určitou dobu (hlavně v Chorvatsku), ale v Tunisku se dalo koupat opravdu dlouho a stejně jsme nepocítili ve vodě chlad. Jednoho dne jsme si zaplatili projížďku kolem pláže na motorovém člunu. Moře bylo ten den naštěstí velice klidné bez větších vln, takže jsme mohli vzít i kameru, aniž by jsme měli strach že ji slaná voda poškodí. Člun řídil jakýsi místní mladík a vezl nás poctivě asi hodinu až k medině a zpátky. Zastavil dokonce na místě, kde na dně moře ležel vrak lodi potopené během bitvy ve druhé světové válce. Byl ale bohužel moc hluboko na to, abychom z něj viděli něco víc než jen rozmazanou tmavou skvrnu. Na člunu jsme se také mohli přiblížit k velkým kopiím starých námořních korábů, které tu vozily turisty a nabízelo se na nich nejen koupání, ale také třeba grilování ryb nalovených během plavby. Když jsme se ale bavili s lidmi, kteří na lodi pluli dověděli jsme se, že houpání vyvolávalo skutečnou mořskou nemoc a spoustě pasažérů bylo dost špatně. Jeden z nich to popisoval asi takto: „Stál jsem u zábradlí na nejvyšším místě lodi, ale skrz houpání se mi udělalo špatně, takže jsem raději sešel do podpalubí, kde houpání nebylo tak citelné. Stoupl jsem si k okénku a zapálil cigaretu. Klidně jsem pokuřoval, když těsně kolem mě seshora proletěla blitka. Někomu tam nahoře bylo asi blbě…“

Město, kde jsme pobývali se jmenuje Hammamet a patří mezi nejrušnější turistická centra v Tunisku. Dělí se na Hammamet sever a Hammamet jih. Náš kotel se nacházel v severní části, většina hotelových komplexů byla ovšem v Hammametu jižním. Naše část byla ale víc původní a určitě více vystihovala všední život místních lidí, který by se spoustě našinců nelíbil. O nějaké super hygieně se totiž rozhodně nedalo mluvit a bydlení by se dalo nejmírněji vystihnout slovem „skromné“. Lidé přesto chodívali většinou čistě oblečení. Někteří dodnes nosí tradiční oděvy. U žen ho tvoří světlý hábit a šátek zakrývající jak hlavu, tak i tvář. Když má žena plné ruce a nemůže si šátek přidržovat přes obličej, obvykle ho chytí do zubů. Muži zase nosí dlouhý kaftan tmavé barvy a na hlavě buď turban (to spíše jižněji) nebo klasické arabské čepičky v bílé či rudé barvě. Většinou se ale lidé oblékají po evropsku. Trička, kraťasy, ale i saka a společenský oděv. V ulicích místních měst si nemůžeš nevšimnout, že drtivou převahu mezi auty na silnici tvoří taxíky. Mají vždy žlutou barvu a na střeše nápis TAXI normálním písmem i arabsky. Cenu určuje taxametr, na delší vzdálenosti se dá na ceně dohodnout předem. Ke cti tuniských taxikářů nutno dodat, že žádný z nich se nás nepokusil „natáhnout“, což by u nás asi neklaplo. Když chceš na ulici nějaký taxík zastavit, stačí mávnout. Spousta taxikářů ale zastaví okamžitě jakmile tě spatří, že po jejich vozidle třeba jen nevědomky pokukuješ. Jo, kšeft je hold kšeft a bez zákazníků nejsou money, takže se skutečně snaží. Auta tvoří vozy starších i nových značek a i přes svou zchátralost poskytují pohodlné cestování – navíc s muzikou, protože řidiči často poslouchají rádio z něhož se linou různé zvuky a hudba. Jednou jsme slyšeli, jak v rádiu kdosi s naprostým nasazením cosi dost zapáleně žvaní. Když jsem se řidiče zeptal o co „go“ odpověděl mi, že to je přenos fotbalového zápasu mezi Tuniskem a Malawi. Zřejmě tou dobou probíhaly nějaké důležité zápasy, protože i když jsme později seděli v cukrárně Canari (jediná, kde se prý z lahůdek nepokakáme) u kávových pohárů se šlehačkou slyšeli jsme z protějšího baru, jak z rádia moderátor stejně urputně komentuje nějakou hru.

Pokud jde o jídlo tak to je jeden z důvodů, proč bych do Tuniska asi neemigroval. Protože 98% obyvatel tvoří muslimové, kteří mají zakázáno jíst jiné maso než z přežvýkavců asi bych musel zapomenout na své oblíbené řízečky a vepřo-knedlo, což by byla oběť více než nepřiměřená. Voda, která vytéká z tuniských vodovodů je sice upravovaná, její kvalita je však vhodná pouze pro místní. Evropan by z ní mohl dostat různé nepříjemné choroby, nehledě na to, že ani chutí se nedá s tou naší srovnat. I při obyčejném čištění zubů je jasně cítit její odporná chuť způsobená přemírou chloru, kterým zde vodu dezinfikují. Proto se doporučuje kupovat vodu balenou. Ta se zde dá koupit v plastové lahvi 1,5 litru asi za 350 milimů ve městě, nebo 700 milimů v hotelu. Přestože jsme měli zaplacenou jen polopenzi, většinou jsme oběd vynechali vzhledem k žaludečním nevolnostem, které se jako červená nit táhly celým naším pobytem. Přesto jsme udělali pár vyjímek a navštívili třikrát místní pizzerie. Na poslední objednávku, kterou jsme učinili den před odletem ale asi do smrti nezapomeneme. Jelikož jsme byli v přímořské zemi rozhodli jsme se, že si prostě musíme dát pizzu s plody moře. Když nám pochoutku donesli na stůl, musel na nás být dost zábavný pohled, neboť to, co jsme spatřili mezi surovinami na těstě určitě na našich obličejích vykouzlilo nezapomenutelné výrazy. Mezi sýrem a šunkou se totiž nacházely i chapadélka kdovíjaké havěti a všemu tomu kralovaly krevety. Tím nemyslím ty malé chudáčky, jaké můžeš koupit v supermarketu, ale ohromné krakeny, kterých se na jednu pizzu vešlo asi jen sedm nebo osm. Dobré nebylo ani to, že jsme nevěděli, jak se krevety jedí. Věrka je hned odmítla pozřít, vybrala je z těsta a dala na vedlejší talíř. Já jsem se však rozhodl, že neokusit je by byl nenapravitelný hřích a tak, protože jsem o jejich konzumaci neměl nejmenší potuchy začal jsem je pojídat kompletně. Jen hlavičku jsem vždycky důkladně odřezal a zbytek tělíčka potom snědl. Když mi ale krunýře začaly chroupat v puse a na patře mě lechtaly nožičky připomínající nožičky hmyzu přišlo mi to divné, a zeptal se číšníka, jestli se krevety jí celé. Zděšeně zbledl a zakoktal: „No complet! No complet!“. Bohužel mi už nevysvětlil jak se tedy krevety jíst mají, takže jsem raději napodobil Věrku a přidal svoje krevetky k těm jejím na talířku, kde se podezřele začaly slétat mouchy. Když už jsem u těch much musím poreferovat i o prodeji ryb. Tohle by z člověka udělalo vegana. Viděli jsme totiž stánek přímo na ulici, kde ryby ležely na stole přímo ve slunečním žáru. Bylo už odpoledne, takže se tam válely poměrně dlouho a na jejich stavu to bylo jasně znát. Nehledě na smrad nás odpuzovaly hejna much, které na ně sedaly i kůže, která se začínala smršťovat. Tohle by asi žádný evropský hygienik nerozdýchal. Podobné to bylo i v klasickém řeznictví. Odstup u nich vyvolávaly především uřezané hlavy zvířat jejichž maso se v obchodu prodávalo. Ty hlavy byly vyvěšeny před vchodem do krámu a viděli jsme jak hlavy krav tak i velbloudů, což pro nás bylo dost silným důkazem o skutečnosti, že i tito savci figurují na místním jídelníčku. Ještě dodám, že jednou jsme na talíři objevili maso jehož původ jsme nedovedli s jistotou určit. Je tak klidně možné, že jsme letos ochutnali velblouda. Jeden z posledních dnů jsme věnovali návštěvě nedalekého města Nabeul. Nabeul také patří mezi města zaplavované turisty, ale mimo to vábí svou proslulou keramikou. Je-li Kairouan městem koberců, v Nabeulu platí totéž o keramice všeho druhu. My jsme do města vzdáleného asi 10Km dojeli taxíkem v den, kdy se zde konaly tradiční trhy. Bohužel největší lákadlo – velbloudí burza skončila akorát před týdnem, takže té jsme se nedočkali. Trh, jaký jsme zažili v Nabeulu už asi jen tak neuvidíme. Stánky se táhly několika ulicemi a mezi nimi se valily davy lidí. V krámcích prodejci nabízeli zboží všeho druhu. Koření, boty, oblečení, nářadí, cédéčka nebo třeba kožené výrobky. Věrka si zde koupila batůžek z kůže, který ji po smlouvání vyšel zhruba na 600Kč a dnes s ním hrdě chodí práce. V Nabeulu jsme také ochutnali místní pečivo a prohlédli si město. Na chvíli jsme zašli i do internetové kavárny v jedné ulici. Internet sice fungoval, ale bohužel byl strašně póóóóóómáááááálýýýýýý… Důvodem naší návštěvy této kavárny bylo rozeslání SMS z českého serveru t-zones, protože odeslání SMS klasickým způsobem stálo 20,40Kč. Vzhledem k pomalému připojení jsme ale rozeslali jen část plánovaných zpráv, a to jsme ještě museli přepínat mezi prohlížeči, které různé stránky načítaly různě rychle. Obtížné bylo i používání klávesnice, která sice nebyla popsána arabsky, ale rozložení kláves odpovídalo francouzskému standartu. Ten je od toho našeho poměrně dost odlišný, takže jsem si připadal, jako bych se učil znova na počítači psát. Výlet do Nabeulu byl poslední větší akcí, kterou jsme v Tunisku uskutečnili. Druhý den jsme totiž letěli domů.

NÁVRAT DOMŮ A SHRNUTÍ

Vstávali jsme už před 1:00 ráno, protože letadlo nám z Monastiru letělo v 5:40. Ve dvě hodiny jsme nastoupili do autobusu, který čekal před hotelem a ten nás odvezl na letiště. Pracovníci přišli k odbavovacím přepážkám sice s hodinovým zpožděním, přesto jsme ale seděli v letadle včas. Let byl klidný, ale po nevyspání jsme neměli náladu kochat se dlouho pohledem z okýnek, kde slunce vycházelo nad peřinu z oblaků a raději jsme se snažili trochu zdřímnout. V Praze jsme byli v 8:25 (s přihlédnutím k časovému posunu). Metrem a autobusem jsme se dopravili na hlavní nádraží a odtud nás vlak odvezl do Zábřeha, kde nás už čekali Věrčini rodiče s autem a odvezli nás až před dům. Ještě ten den jsem odnesl své i Věrčiny filmy do fotoalbu, vybalili jsme a tím naše dovolená skončila. Ještě několik dní jsme potom pořádali „meetingy“ u příbuzných včetně prohlížení fotek i videa. Když to shrnu, je Tunisko nádherná exotická země s bohatou historií plná památek a rozhodně patří za vidění. Je však nutno počítat s tím, že přece jen je to Afrika a tak se tu liší spousta věcí – hlavně hygiena a jídelníček, což však celkový zážitek z návštěvy plně vykompenzuje.