Autovýlet do Východních Čech

13. října 2010

Neděli jsme s přítelkyní využili k dalšímu, tentokrát většímu výletu. Mohlo by se zdát, že se autem necháváme rozmazlovat, ale není to tak úplně pravda, byť i tento výjezd byl podniknut autíčkem. Na druhou stranu zde na blogu můžete najít spoustu jiných, cyklo i pěších výletů a výšlapů, čímž snad zmírním obavy z mého zpohodlňování. 

Většina zasávek po cestě byla předem naplánovaná, ta první ale ne. Přítelkyně se poslední dobou jaksi rozhodla nasbírat co nejvíce turistických vizitek, takže při průjezdu městečka Štíty chtěla zkusit místní infocentrum, zda tam nezíská další trofej. Vizitku ovšem nezískala, neboť v místním turistickém centru bylo jako ve většině příštích zavřeno. Další, podobně zamýšlená i "úspěšná" vizitková zastávka se konala v Jablonném nad Orlicí. Na zdejším náměstí se nacházejí staré, často dřevem obložené budovy a na trávníku najdeme i velkou dřevěnou lžíci, která se údajně po čase překlápí.

Zastávka u kostela v Kunčicích na okraji Letohradu byla tak trochu omyl. Nesprávně jsme si mysleli, že tu najdeme zámek. Ten se však nachází na úplně druhé straně města. Kolem kostela nás překvapily davy lidí a ohromné kolony aut. Od jednoho domorodce jsme se dozvěděli, že v kostele se chystá nějaká mše. Těžko říct, zda jsou místní tak horlivými křesťany, nebo byla ta mše výjimečná něčím jiným. To už jsme nezjistili, protože za pár minut jsme zase seděli v autě a směřovali do centra Letohradu. Na letohradském Václavském náměstí byl klid a téměř liduprázdno. Zaparkovali jsme na jeho horním konci a vydali se pěšky na obhlídku okolí. U zdi zámku, stojícího ve spodním rohu náměstí, najdeme pomník věnovaný českému géniovi Járu Cimrmanovi. Je tu kamenná socha a na cedulce u pomníku také několik cenných informací. V říjnu už mají na většině památek po sezóně. Zámek byl zavřený stejně jako infocentrum v jeho prostoru, což se na přítelčině náladě začalo negativně podepisovat (jako by cílem výletu bylo jen sbírat vizitky). Nezbývalo než se s nastalou situací srovnat a udělat si aspoň procházku zámeckým parkem. Za zmínku stojí blízký kostel, konkrétně pomníček přímo pod kostelní věží. Stojí na něm nápis: "Zde odpočívá F.L.Hek - spisovatel a národní buditel". Jde přesně o postavu, kterou známe z Jiráskova románu pod jménem F.L.Věk. Jiráskovi se příjmení Hek nezamlouvalo, tak jej prostě trochu poupravil.

Při průjezdu maličkou obcí Žampach jsme opět narazili na symbol zeleného "íčka" a poutače zámku s arboretem. Další neplánovaná zastávka. Přítelkyně se opět vydala - a opět neúspěšně - přidat do svého deníku další známku. V areálu zámku se pohybovali nějací lidé, kteří se nám zdáli trošku zvláštní a brzy se vše vysvětlilo. Zámek totiž slouží jako ústav pro osoby s mentálním postižením, což jsme se na poutači nedočetli a poněkud nás to zaskočilo. Ne že bychom proti těmto lidem něco měli, ale zkrátka jsme to nečekali. Ve chvíli, kdy se ke mě začal podezřele jeden z pacientů podivně blížit se zrakem upřeným na můj batoh a neartikulovanými zvuky, raději jsem zvolil taktický ústup. Nechci se tím někoho dotknout, jen jsem nevěděl co čekat a tohle bylo nejlepší řešení, jaké mě v tu chvíli napadlo.

Litice nad Orlicí jsme plánovali navštívit až při zpáteční cestě, jenže trochu jsem zazmatkoval v navigaci, takže pořadí zastávek se lehce změnilo. Na mapě i při vjezdu do obce se Litice jeví jako děsný zapadákov. Končí tu dokonce i silnice a první co uvidíte je ohromná továrna. Uvítání tedy tedy nic moc, ale jinak to tam má svoje kouzlo. Když už nic tak absolutní klid (fabrika je od dědiny oddělena kopcem) a taková ta pohoda míst, kde lišky dávají dobrou noc. Někdy je prostě k nezaplacení. Zaparkovali jsme na plácku vedle hospody a vydali se po cestě ke zřícenině hradu. Podle turistického značení je odtud vzdálen jen 500m. Cesta vede převážně lesem a zpestření nabídne jen malá osada tvořená stylovými chalupami. U jedné z nich stojí úžasně historicky působící dřevěná zvonice. Nebýt aut u chalup, člověk by si opravdu připadal jako v době někdy před sto, možná dvěmi sty lety. Očekávání, jaké jsem od hradu měl, nebylo velké. Co taky může v takovém zapadákově být? Nakonec jsem byl překvapen jak velký a dobře zachovalý hrad tu stojí. Současný stav je zajisté výsledkem pilné práce a mnoha oprav. Díky tomu (a také dobrému značení u silnic už spoustu kilometrů předem) se na tamním kopci vypíná rozlehlý areál někdejšího hradu se spoustou hradeb a také hlavní budovou, kde je možné (za 40kč na dospělou osobu) vejít a vystoupat na hradní věž s krásnou vyhlídkou. Čas seběhnou zpátky k autu. Před pokračováním cesty jsme si ještě zaběhli do hospody na kafe a výbornou česnečku.

Potštejn je městečko poměrně malé, přesto tu mají jak zámek tak hrad. Zámek stojí u hlavní silnice naproti kostelu. Není zvlášť velký, z cesty připomíná spíš nějaký velký secesní dům. Uvnitř jsou výstavní síně, restaurace, kanceláře a infocentrum - pro změnu otevřené, což přítelkyni evidentně zlepšilo náladu. V areálu zámku najdeme i "Bubákov" - tedy jakousi výstavu strašidel a bubáků, za kterou se nám ale nechtělo platit 90kč. Příležitostí se vyděsit máme dost v reálném životě. A zadarmo! Z bubáků jsme tak viděli jen dvě figuríny postavené u dveří vedoucí na nádvoří zámku, což stačí.

Více než od zámku jsme očekávali od hradu. Ten se nenachází přímo v obci. Bylo potřeba vyjet autem pod les, tam vystoupit a asi půl kilometru dojít pěšky. Štěrkovitá cesta je lemována božími muky a těsně před hradem pak stojí na vyvýšeném plácku takový minimodel Golgoty se třemi dřevěnými kříži. U zbytků jedné z věží se nachází malá vyhlídková plošina. Výhled je super - užil jsem si tady výhod nově pořízeného dalekohledu:) Zaujal mě taky text na poblíž stojící ceduli. Ruiny prý patří studniční věži, jejíž dno se nacházelo o 25 metrů níže a bylo dokonce propojeno s řekou. Prý to dokazuje pokus s kachnou, která po vhození z vrcholu věže dolů v řece vyplavala. Drsné. První a druhá brána hradu nebyla příliš zachována a zůstaly prakticky jen postranní zdi, takže hlavní vstup do areálu dnes najdeme ve věži. Za ní ještě stánek s občerstvením a suvenýry. Ve věži samotné se nachází malá, volně přístupná expozice různých fotografií, plánků a archeologických nálezů z tohoto místa. Projít si celý areál je bohužel možné jen za poplatek s průvodcem, a bohužel nejspíš ne v říjnu. Zase smůla. Nezbylo než se spokojit se vstupním prostorem kolem kiosku.

Nejzažší výspou sobotní výpravy byly Častolovice. Častolovický hrad je velký, krásný a má okolo sebe nádherný park s jezery a vlastní minizoo. Neboť i zde bylo infocentrum a zámek samotný uzavřen, nakoukli jsme "jen" zmíněného zookoutku a prošli si park. Vstupné do zookoutku činí 20kč, což je dnes pakatel a my jsme jej za zvířátka rádi obětovali. Ne že by to byla nějaká exotika. Většinu tvoří takové ty české klasiky, ale najdou se i výjimky. Tou nejexotičtější je zřejmě několik druhů lam. Lamy jsou velmi klidné, často přijdou až k zábradlí a nechají se pohladit. Důrazně je ovšem zakázáno je krmit. Například po chlebu, který by byli schopní jim někteří nezodpovědní návštěvníci podstrčit, by prý lamy mohly mít velmi vážné zdravotní potíže.

Ve Vamberku jsme se na zpáteční cestě zastavili jen na chvíli pro neúspěšný pokus koupit další turistickou vizitku. Při příjezdu do Žamberka už jsme byli oba docela utahaní a dokonce jsme si nechali ujít i pokus (pravděpodobně stejně opět zbytečný) o návštěvu tamního zámku. Nejpřínosnější části žamberské zastávky byl proto oběd v jedné z restaurací na náměstí.

Zkusili jsme ještě aspoň navštívit nedaleký vrch Rozárka. Stojí na něm malá kaple a Tyršova rozhledna. Jak jinak - zavřeno. Tím jsme se tedy rozhodli tuhle rozsáhlou akci ukončit, protože nic není tak demotivující jako když vyjde počasí i cesta, ale vámi naplánované cíle jsou nedostupné.