Dolní Morava, Stezka v oblacích

25. června 2016

Na úvod musím zmínit dvě věci:

1) stydím se za mastňácký způsob návštěvy atrakce

2) od začátku jsem odpůrcem takovýchto staveb, zvláště v oblastech jako je (byl?) Králický Sněžník.

Návštěvu Stezky v oblacích iniciovala moje drahá polovička, takže zapomeňte na nějaké výšlapy, cyklovýjezdy a jiné druhy fyzicky náročnějších aktivit. Autem jsme dojeli na parkoviště, lanovkou nahoru, prošli si stezku, lanovkou dolů, do auta a tradá domů.

Ráno jsem přijel z noční směny, dal si sprchu, prcky si odvedla babička a po osmé už jsme frčeli směr Dolní Morava. Jestli mám z celé té cesty na místo činu něco vypíchnout, pak údiv - možná až zděšení - nad počtem lidí, kteří po silnici jeli na koloběžce. Nemůžu si pomoct, ale takové ty moderní kolobrndy jsou mor dnešní doby. Nechápu k čemu jsou dobré, proč to stojí mnohdy víc než kolo a vůbec co na nich lidi vidí (mimo toho, že je to asi kchůl, in, a musím si to přece taky pořídit, když to má i Maruna od vedle a fotí si na tom boží selfíčka na fejsko a já nechci vypadat jako lůzr), což sem ovšem nepatří.

Dolní Morava se za posledních, řekněme deset let změnila ze zapadlé horské vísky na turistické centrum oblasti Králického Sněžníku. Jsou tu penziony, hotely, sjezdovky, bobová dráha... prostě všechno. Abychom měli (polovička měla) cestu co nejkratší, dojeli jsme až na úplný konec obce, kde se nachází placené parkoviště pod hotelem Vista. Zde jsme vysolili bratru 70 Kč za místo mezi dvěma bílými čarami na zemi a vydali se k lanovce. To znamená asi 350 metrů pěšinkou vzhůru po žluté tur.značce k infocentru naproti hotelu Vista. Tam pomalu vypukalo peklo. Nejenže se začínal tvořit dav návštěvníků, kterým to o slunečném víkendovém dni v podstatě nemůžu vyčítat, ale také tu měl promoakci přední výrobce jízdních kol Specialized. Z každé strany něco hrálo, pochopitelně odevšad něco jiného a do toho ještě do repráků hulákal moderátor ze spešláckého stánku. Dorazili jsme s malým předstihem, takže než se otevřely pokladny, museli jsme chvíli čekat ve frontě na sluníčku. Ten kravál, davy lidí, bilboardy a reklamy, deset milionů způsobů jak z vás vytáhnout prachy... No prostě něco pro mě, zvlášť po noční. Kdyby se mi v tu chvíli v ruce objevila nastartovaná motorová pila, měly by Prima a Nova dlouho co vysílat ve večerních krimizprávách. Čím dál více mi byla sympatičtější skromná dřevěná věž rozhledny na Klepáči stojící relativně daleko od toho blázince tady. Konečně otevřeli. V kase zařvalo skoro šest stovek za lístky na lanovku a na Stezku a my se přesunuli kousek vedle před spodní stanicí lanové dráhy. Zde už stálo pár jedinců, co byli v zápase u pokladen rychlejší, a také několik bikerů natěšených na sjezd po přilehlém trailu. Opět chvíle čekání, než nás pustili dál a pak už to šlo rychle. Za chvíli jsme se vezli nahoru k chatě Slaměnka do nadmořské výšky kolem 1120 metrů.

Od stanice lanovky míříme doprava k dřevěnému chodníčku mezi stromy, nad nimiž se už tyčí lávky a chodníčky megalomanské stavby. Před vstupem na samotnou lávku je ještě potřeba projít turniketem (funguje stejně jako ten u lanovky na čárový kód vstupenky) a jsme tam. Fouká silný vítr, kvůli oparu budou rozhledy o ničem, ale aspoň svítí slunce a také je dobře, že jsme vyrazili pěkně po ránu, než stačily dorazit hlavní davy.

Stavba je vysoká 55 metrů, stojí v 1116 metrech nad mořem a délka tobogánu z vrcholu dolů (za padesátikorunový příplatek) činí 92 metrů. Stezku tvoří dřevěný chodník se zábradlím vinoucí se kolem středové konstrukce, takže z jedné strany máte vždy nerušený výhled do krajiny. Mimo chodníku tu mají takové tři bonusy. Jednak zmíněný tobogán. Druhým bonusem je zajímavý "síťový tunel" přibližně uprostřed, kterým se dá prolézt z jednoho patra do druhého, takže pod sebou koukáte přímo do hloubi konstrukce. Kdo se bojí, může samozřejmě jít nahoru po chodníku. No a třetí čeká úplně nahoře na plošině vyčnívající trochu bokem mimo střed věže. Je tam díra v podlaze krytá jen sítí lan, na kterou se dá vstoupit. Kvůli tvaru se jí říká kapka. Lehce se to houpe a když zaostříte dolů pod sebe, je to celkem nářez. Logicky tam chce skoro každý, takže pokud se sem někdy vydáte, zkuste to mimo největší nával, kdy se tam cpou davy s foťáky a mobily na selfie tyčích. Podél lávek je umístěno několik informačních cedulí a celá záležitost se pokouší tvářit jako ekologicko osvětový projekt, což je, vzhledem k okolnostem, docela brutální cynismus. Těžko zkouším přijít na cokoliv, co by zdejší krajině dalo na prdel víc než právě rozmach cestovního ruchu tohoto typu i celá Stezka do oblak.

No, pokoukali jsme, pofotili a dolů to vzali tobogánem. Vypadá hůř, než jaký ve skutečnosti je. Dostanete takovou deku, na tu si lehnete a zřízenec vás šoupne do kovové roury. Je celá uzavřená, ale díky okénkům ve stropě tam není tma. Sjezd je otázkou pár vteřin - vylezete kousek před východem z areálu.

Opět je třeba projít boudou s turnikety. Tentokrát druhou polovinou, kde už číhá prodejna suvenýrů. Je šílené, jak mají tu komerční mašinerii zmáknutou. Už od vystoupení z auta jsem si připadal jako ovce vedená na provázku tam kde chce ovčák a tady se to jen potvrdilo. Lanovkou jsme se dostali zase dolů a rozhodli se dát si něco dobrého na zub. Můj návrh počkat s tím někam jinam byl potlačen, takže jsme zakufrovali v chatě Marcelka. To je ta stejná budova kde jsou pokladny a ve spodním patře ještě infocentrum. Řeknu vám bez obalu, že vafle co jsme obdrželi vůbec jako vafle nevypadaly a pokud to vafle byly, nikdy jsem neměl hnusnější. Kofola nám přišla naředěná a ceny byly přestřelené stopro. Přál jsem si odtud rychle prchnout, ale musel jsem ještě přežít návštěvu ícéčka a nákup turistických vizitek a rituál razítkování. Odjížděli jsme s tím, že návštěvu Stezky si můžeme odškrtnout a s pocitem, že něco podobného si asi na delší dobu odpustíme.