12.6.2010
Domluvit s kolegy nějakou akci tak, abychom se všichni sešli, je problém. Proto mě těší, že se domlouvání a organizace ujala Andrea. Asi to zařídila dobře, protože všechno klaplo jak mělo, nikoho nic nesežralo a tak jí tímto na dálku s uznáním virtuálně klepu na rameno.
Sraz byl o půl jedné odpoledne na vlakovém nádraží v Šumperku, odkud nám před celou odjížděl motoráček do Koutů nad Desnou. Na tomto úseku trati funguje soukromý dopravce Železnice Desná, jehož poznávacím znakem jsou modrozelené vagony - prý v barvách okolní přírody. Modrá obloha a zelené lesy na jesenických kopcích. Když před lety ČD dopravu tímto směrem zrušila kvůli neekomoničnosti, patra nadšenců se rozhodla založit si vlastní dráhu a tak tehdy vznikla první soukromá železnice, která funguje dodnes. Po kolejích mezi Šumperkem a Kouty pohybují nejen starší motoráčky, ale i moderní soupravy Regionova vyráběné (či spíše repasované ze starších vozů) právě u nás v Šumperku. V Koutech nad Desnou je v prodejně sportovních potřeb jakési centrum účastníků exkurzí. Zaplatili jsme zde každý 90Kč a nasedli do přistaveného autobusu, ve němž bylo vzhledem k letnímu počasí pořádné horko a dusno. Úderem 14:00 se vozidlo s asi padesáti výletníky včetně naší čtrnáctičlenné skupinky rozjelo směrem k elektrárně.
Spodní nádrž se nachází necelých 7km od Koutů a pod její 54 metrů vysokou hrází stojí i areál budov, vyprojektovaných prý tak, aby do horské krajiny zapadly co možná nejméně násilně. Fakt je, že budov tam moc není. V té hlavní z nich jsme od průvodce dostali první informace. V prezentační místnosti byl na velkou obrazovku promítán obraz z kamery na horní nádrži. Později jej vystřídalo sedmnáctiminutové video o průběhu stavby a principu přečerpávací elektrárny. Mimo to dost nepokrytě agitovalo pro firmu ČEZ, která celé zařízení provozuje. Slovník a úroveň videosnímku omlouvá jen snad doba jeho vzniku někdy v začátcích devadesátých let.
Po videu jsme se přesunuli k ústí tunelu vzdáleného asi 100 metrů od budovy. Je to vchod do podzemní části elektrárny, kde se nalézá hlavní technické vybavení. Až na pár budov pod spodní přehradou a dvou vodních ploch je totiž všechno schované uvnitř hory. Důvodem je snaha minimalizovat dopad na přírodu v chráněné oblasti. Jak se to podařilo je poněkud diskutabilní. Potěší snad aspoň to, že elektrárna neprodukuje žádné zplodiny, nic mimo čisté vody z ní neodtéká a její provoz tak prakticky vůbec nezatěžuje životní prostředí a ekosystémy v oblasti. Tedy... aspoň tak nám to tvrdili.
Když jsme vešli do tunelu, ovanul nás chlad. Zatímco venku teploty atakovaly třicítku, uvnitř se krčily okolo osmi stupňů Celsia, což je prý hodnota konstatní po celý rok. Stěny chodeb jsou pomalovány barevnými obrazci, které mají za úkol uklidňovat případné klaustrofobiky. Samotné tunely se táhnou více směry. Jsou dost široké na průjezd osobního auta. Ostatně měli jsme doporučeno se kvůli tomu držet v pravé polovině podzemní "silnice", po níž nás během návštěvy minulo několik elektrických "ještěrek" a jeden cyklista. Jedna chodba, jenž jsme zahlédli pouze otevřenými dveřmi, není pro exkurze přístupná. Vede k šachtám s kabeláží, přivaděčům vody a k výtahům vedoucím až k horní přehradě (druhá možnost je 2800 schodů:). Délka potrubí převaděčů o šíři kolem tří metrů je 354 a 390 metrů. Cesta po venkovní silnici na svazích hor však měří 12 kilometrů.
Hala vykutaná hluboko v hoře má rozměry 87,5 x 25,5 x 50 metrů. Nachází se tu hlavní technické vybavení - především dvě obří turbíny (bílé válce trčící z podlahy), ze kterých je však vidět asi pouze čtvrtina. V tom, co je vidět, se skrývají vlastně jen rozběhové motory a zbytek zůstává pod podlahou. Líbila se nám mimo jiné i falešná okna při stropu místnosti.
A k čemu je vlastně taková přečerpávací elektrárna dobrá? Eletrická energie má tu nevýhodu, že ji nelze nijak uskladnit jako třeba uhlí. Nemůžeme ji naházet lopatou do sklepa pro horší období, ale přesto existuje způsob, jak to aspoň napodobit. Právě k tomu slouží přečerpávací elektrárny. Když je v síti přebytek energie, nebo když je v ní levnější noční proud, fungují turbíny jako čerpadla a ženou vodu ze spodní nádrže do nádrže horní. Je-li naopak v síti elektřiny málo, voda z horní nádrže se pustí samospádem zpět na turbíny, které pak fungují jako dynama a vyrábějí chybějící, nebo dražší (tedy lépe placenou) energii. Dvě turbíny na Dlouhých Stráních takovou přeměnu z čerpadla na dynamo zvládnou během 130i sekund a za provozu jimi prosviští asi 160 kubíků - tedy 160 tun vody za vteřinu. Výkon těchto dvou turbín pak předčí výkon všech vodních elektráren na Vltavě dohromady. Zajímavé je, že turbíny pracují v průměru jen asi 3 hodiny denně a docela mě mrzí, že jsem to nezažil v praxi. Prý je to pořádný hukot:) V areálu elektrárny Dlouhé Stráně pracuje ve dvou směnách jen kolem třiceti lidí. Jinak je její provoz řízen na dálku až z centrály ČEZu v Praze.
Spodní přehrada má objem 3,4 milionů metrů krychlových a oproti nádrži horní není mimo hráz nijak uměle vystužená nebo izolovaná. Vodou ji napájí Česnekový potok a říčka Divoká Desná. Ve sdruženém objektu se nachází generátor sloužící pro provoz elektrárny samotné, která je tímto téměř zcela soběstačná.
Když jsme opustili podzemí, bylo to jako vejít do skleníku. To ten teplotní rozdíl. Nastoupili jsme znovu do autobusů a přejeli jimi k horní nádrži. Cestou bylo vidět okolní vzdálené svahy a chorobou nezrychtované oko mohlo při troše snahy zahlédnout mimo jiné třeba chatu Švýcárna mezi Červenohorským sedlem a vrcholem Pradědu. Autobus nás "vyložil" u dřevěné boudy pod hrází horní přehrady. Nahoru zbývalo zdolat 70 kamenných schodů, což vzhledem k tomu, že nás sem pohodlně zavezl bus, nebylo tak hrozné jako loni po květnovém výjezdu na kole. To tady byl ještě místy sníh.
Horní nádrž elektrárny se nachází v nadmořské výšce 1350 metrů (podobně jako Šerák) a napuštěná je nejvýše položenou vodní plochou v republice (v sobotu byla zrovna prázdná). Vejde se do ní 2,72 milionu kubíků vody a chodník kolem ní měří 1300 metrů. Protože jsme na pobyt zde dostali jen 25 minut, většina účastníků exkurze se ani nepokoušela ji obejít. Já jo a časově to bylo na hraně. Autobus nás pak zavezl zase zpátky do Koutů nad Desnou, čímž exkurze skončila.
Když jsme vystoupili, spustil se brutální liják s krupobitím, takže jsme se takticky schovali v místním hotelu Pod Sedlem. Navenek vypadá celkem hezky, ale slovo "pajzl" není úplně neopodstatněné. Původně jsme si tu chtěli dát i něco malého k jídlu, ovšem když jsme viděli obsluhu v kuchyni, rychle nás přešla chuť a zůstali raději jen u džusu.
A to je vlastně všechno. Pak už jsme se jen vrátili na nedaleké nádraží a počkali na vlak. Akce byla zajímavá, dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí a lecos viděli. Domluvit exkurzi není nijak složité, takže pokud budete mít náladu, zkuste to také.
Žádné komentáře:
Okomentovat