9. května 2015
Ve čtvrtek jsme s kolegyní Mirkou byli navštívit v Babicích jednu už bývalou kolegyni, která tam bydlí. Po příjezdu a dlouhém vykecávání u ní doma jsme konečně taky vylezli ven, protože by byla škoda v takovém krásném počasí sedět v obýváku. Babice nejsou nic velkého. Jde o malou vesnici poblíž Šternberka, takže prošlou jsme ji měli celkem rychle. Pak, když zbývalo asi 15 minut do odjezdu vlaku zpátky domů, jsme se rozloučili a vydali se směrem k železniční zastávce. Už jsme byli skoro tam, když najednou proběhl následující rozhovor:
"Hele, ten Šternberk je ale fakt blízko, co?"
"Hm, prej asi dva kiláky."
"To asi tam po té polňačce, ne?"
"Asi jo"
-chvilka mlčení
"Jdem? Za hoďku a půl odtamtud stejně jede další vlak"
"Hm... Budou tam mít zmrzku! - Jdem?"
"Tak jo"
Na místě jsme se otočili a totálně změnili původní plán na návrat. Vidina zmrzliny byla příliš lákavá. A vlak počká.
Očividně teprve nedávno vyasfaltovaný kus polní cesty brzy skončil, tak nezbylo než se vydat přímo po poli. Pochopitelně v obuvi a oblečení, které s něčím takovým nepočítalo, ale zvládli jsme to. Drželi jsme se okraje zahrádkové kolonie, která z druhé strany přiléhá k asfaltové silnici. Teoreticky jsme taky mohli jít po asfaltce, ale to nám přišlo málo adrenalinové. Úspěšně jsme došmajdali k rybníčku a objevila se menší komplikace v podobě plotu a železniční tratě. Zrovna kolem nás profrčel jeden motoráček, a protože trať je zde pouze jednokolejná, měli jsme díky tomu dost času na bezpečný průchod. Sotva nás vlak minul, sešli jsme dolů a po kolejích zdolali asi 150 metrů k silničnímu nadjezdu, pod nímž plot končil a kde se dalo vystoupit na silnici na druhé straně. No, a byli jsme ve Šternberku.
Teď bylo potřeba najít centrum a nějakou tu cukrárnu, což se nakonec ukázalo být složitější, než se zdálo na začátku. Oba jsme sice měli pocit, že najít náměstí nemůže být problém. V praxi to problém byl docela zásadní. I proto, že jsme několikrát prošli poblíž, ale hned na to zase odbočili do nějaké postranní uličky. "Centrum tu zdá každej blbec, ale kterej turista si projde i tohle?". Věty tohoto typu se staly naším osobním ujištěním, že vlastně ani tak nebloudíme, jako poznáváme. A nějakou dobu do vážně fungovalo. Vůbec nevadilo, že některá místa jsme prošli dvakrát nebo třikrát, i když to už nám samotným začínalo být trošku blbé. Čas brzy pokročil a bylo jasné, že chceme-li stihnout vlak, musíme si s tím poznáváním pospíšit. Podle různých průvodních znaků se zdálo, že se situace obrací k lepšímu. Blížící se věže kostela na Horním náměstí byly znakem, že jsme s hledáním centra uspěli. Hlavním cílem však byla zmrzlina a zde bohužel žádnou prodejnu této pochoutky neměli. Bylo třeba hledat dál. Ani na dalším náměstí o něco níže jsme nenarazili na žádnou cukrárnu, ale pak jsme si všimli šipky na jednom z domů. Odkazovala do zapadlé uličky pod náměstím a nápis ZMRZLINA byl celkem jasný. Haleluja! - Dobré dílo se zdařilo. V uličce se skrývala malá cukrárnička a měli i zmrzlinu. Točenou i kopečky. Já jsem z principu pro zmrzlinu točenou a když už byla pistáciová s vanilkovou, nebylo co řešit. Oba jsme si dali velkou porci. Byla vynikající. Tak dobrou všude nemají a my jsme si opravdu, ale opravdu a navíc zaslouženě pošmákli. Paní z cukrárny nás nasměrovala k nádraží, které jsme pak bez potíží našli a stihli i potřebný spoj. Takže to byla zase jednou taková osvěžující akcička.
Žádné komentáře:
Okomentovat