Novoroční výstup na Háj 2017

1. ledna 2017

Letošní, už 41. ročník výstupu v režii KČT se nadmíru povedl. Zásluhu na tom mělo především počasí, protože v Šumperku se držela klasická mlha a humus, zatímco pár metrů nad tou šedivou duchnou už pařilo slunce a vyhlídky byly luxusní.

Původně jsme s drahou polovičkou vyjeli autem nad Nový Malín, kde mezi Malínem a Mladoňovem je z jedné louky široký rozhled slibující hluboký kulturní zážitek. Sice dobrý, ale s protisvětlem a z tohoto úhlu tomu pořád cosi chybělo. Pak jsme si všimli vrcholku Háje vykukujícího nad oblačnou peřinu, kde se zdála být situace lepší. Přesvědčovat moji drahou polovičku k jakémukoliv turistickému počinu je marné. Alespoň z principu jsem to zkusil, ovšem výsledek byl předem jasný. Na zpáteční cestě jsem se tedy nechal vysadit u hájovny nad Hrabenovem a vydal se vzhůru sólo.

U hájovny i na protější louce parkovala spousta aut značící hojnou účast. Zde se zatím taky ještě držela mlha, ale mnohem řidší, než ve městě dole. Od hájovny je to k rozhledně kratší trasou - po psaníčku, asi kilometr. Tou delší o půl kiláku víc. Já si vybral kratší variantu, byť je vykoupena prudším stoupáním. S trochou snahy se to dá vyšlápnout za dvacet minut. Před rozhlednou to žilo. Sluníčka si tu užívali nejen lidé, ale dokonce i nějací koníci.

Vstupné na vyhlídku stojí směšných deset kaček. První den v roce dostanete místo vstupenky pamětní list s číslem udávajícím pořadí, v němž jste došli. Já letos byl až 378. Pravda, taky jsem dorazil kolem půl dvanácté. Stejně jako pod rozhlednou, ani na rozhledně nebylo prázdno. Občas bylo třeba trochu píle a trpělivosti k tomu se probojovat k oknu, ale těžko ostatním zazlívat, že si chtějí taky užít panoramata. Už roky se mi nadaří narazit na horách na inverzi a letos se zadařilo hned první den. Jako start do nového roku super. Škoda, že jsem se nevybavil teleobjektivem a dalekohledem. No nic, příště.

Nazpátek k Šumperku jsem to vzal po zelené. To je ten brutální a tradičně zledovatělý padák k sedlu U červeného kříže. Normálně se dál chodí po žluté značce, ale já si vybral neznačenou lesní cestičku vedoucí oklikou. Odměnou za tento krok mi byly úžasné světelné efekty slunečních paprsků v mlze, které s postupem dolů zvolna přibývalo. Narazil jsem i na malou studánku, k níž jsem dosud nedošel, ačkoliv o ní vím už pár let. Poblíž by měla stát i nějaká chata. Tu musím najít jindy. Sněhu moc nebylo, ale s námrazou na větvích vypadal les velmi zajímavě.

Postupně jsem došel až na vrstevnicovou cestu, z níž se odděluje odbočka k hájovně u Temenice. Sešel jsem ještě o něco níže, ale nezamířil přímo do města. Ještě chvíli jsem si chtěl užít přírodu, tak volím cestičku skrze pole nad sídlištěm. Tu a tam jsem potkal skupinku jiných turistů mířících převážně vzhůru k rozhledně. Návrat domů v poklidu a v pohodě plus radost z pozitivního zahájení roku 2017.