3. 8. 2017

Dovolená v severních Čechách (2011)

9. září 2011

Těžko říct, dá-li se hovořit o dovolené v pravém smyslu slova. Na cestě jsme s mojí drahou polovičkou byli jen 4 dny (1.9.-4.9.), ale bereme to jako zpestření. Předchozí dva měsíce jsem kvůli zranění a omezeným vycházkám nemohl trajdat po nějakých velkých výletech, tak jsme si to užili aspoň takto.

CESTA:
Cestu jsme zvládli prozaicky vlastním autíčkem, ježto i přes svůj věk a stav nezklamalo a dojelo bez závad. Prvním bodem výjezdu byl Liberec, kde jsme měli zařízené ubytování na okraji města, v části Horní Hanychov. Ze Šumperka to dělá cca 215km. Bydleli jsme v penzionu Dafi a měli odtud výhled na Ještěd i blízko k tramvajové zastávce. Ačkoliv jsme za to platili hlukem souprav projíždějících zhruba každých 10 minut, byla to spíš výhoda. Centrum města je ještě daleko a tak se "emhádéčko" po ruce hodilo. Tahat se do centra autem nám přišlo nepohodlné. V Liberci jsme zůstali na dvě noci. Na tu třetí jsme se přesunuli do Pece pod Sněžkou, ale o tom níže.

DEN 1.

JEŠTĚD A PRVNÍ VÝBOJ DO LIBERCE

Ještěd sice není nejvyšším, ale určitě nejznámějším vrcholem Jizerských hor. Každý si hned vybaví televizní vysílač s hotelem dotvářející vršek kopce. Pro ty kdo se na něj chtějí dostat je jistě výhodou, že se nenachází nikde v divočině. Stojí prakticky hned za městem Liberec. Z části Horní Hanychov, kde jsme bydleli, se dá nahoru dostat po modré turistické značce (cca 5km), nebo se nechat vyvézt lanovkou. My jsme do Liberce dorazili dopoledne 1. září. V září už sedačková lanovka jezdí pouze o víkendu a ten den byl právě čtvrtek. Jezdila tedy už jen lanovka kabinková. Vzhledem k té relativně malé vzdálenosti může někomu využití lanovky připadat barbarské a já s ním částečně souhlasím. My jsme ovšem měli spoustu dalších plánů a jen omezený čas, takže v tomto směru je snad ta trocha pohodlnosti omluvitelná. Navíc, pro klid duše, jsem si narozdíl od přítelkyně zaplatil pouze vyvezení nahoru a dolů šel pěšky. To proto, abych si sám jako turistický barbar nepřipadal.


Na Ještědu jsem poprvé a do té doby naposled byl jako dítko školou povinné. Něco jsem tedy zapomněl, ale na siluetu věže a dřevěný kříž u ní si vzpomínám pořád docela dobře. A snad až na shluk antén poblíž se na ní nic nezměnilo. Výhledy hodně kazil opar - především na západní stranu. Jednou z věcí, na kterou jsem si vůbec nepamatoval (pokud jsem si jich před lety vůbec všimnul, či zda tu tehdy byla), je kovová soška "dítěte z Marsu". Najdeme ji u skalky před vstupem na západní vyhlídkovou terasu. Třebaže se o hotelu Ještěd na vrcholu hory často mluví jako o unikátu a památce, stáří se na ní viditelně podepisuje. V médiích nedávno zazněly nějaké plány na opravy, ale těžko říct, kdy a zda vůbec k nim dojde. Byly by třeba.
Jak už jsem zmínil, na zpáteční cestu jsme se s přítelkyní rozdělili. Ona se vracela zase lanovkou, já zvolil pěší způsob. Zde je na místě si postěžovat. U věže není žádný rozcestník a dokonce ani turistické značky. Nasměrovat mě musela až výběrčí u horního parkoviště. Tak blbě by to vymyslel málokdo. To není výtka na dotyčnou paní, ale na tu cestu: Je potřeba sejít pod terasu na západní straně hory a tam po úzké, strmé a kamenité stezičce spajdat k ohybu silnice, kde už rozcestník stojí. Trasa v podstatě klesá přímo dolů a kříží přitom serpentiny silnice mezi Libercem a vrcholem Ještědu. Místy je dost kamenitá, jindy plná kořenů a kus dále ji pak tvoří celkem pohodlná štěrková cesta. Nebyl bych to já, kdyby všechno proběhlo hladce. Asi po třech čtvrtinách cesty jsem narazil na vykácené stromy - včetně těch se značením, takže bylo potřeba trošku improvizovat. Neměl jsem čas ani náladu něco složitě vymýšlet, tak jsem to vzal "šusem" tam, kde jsem tušil Horní Hanychov. Nějakým zázrakem se mi podařilo trefit a opravdu jsem vyšel jen kousek od původně plánovaného místa. Vše tedy dobře dopadlo.


Když jsme došli na penzion, měli jsme ještě nějaký čas do setmění a navíc hlad. Hupli jsme proto do tramvaje a vyrazili do města na první rychloprůzkum a především najít něco k snědku. Vystoupili jsme na ulici 5. května a pěšky se sunuli směrem k ZOO, které přišlo na řadu druhý den stejně jako Severočeské muzeum sídlící v této historické budově. Večeři jsme si dali v restauraci poblíž zoologické (a potažmo i botanické) zahrady. Původně jsem od ní neměl velká očekávání, ale bylo to příjemné překvapení. Vstřícná obsluha i dobré jídlo nás oba potěšilo.

Odkaz na fotoalbum

DEN 2.

LIBEREC

Liberec je město s více než 100 tisíci obyvateli. Tím se podobá Olomouci, která je k nám od Šumperka podstatně blíž. Zde však veškerá podobnost končí. Zatímco v Olomouci na nás ze všech jejích chrámů a Unescem chráněných památek dýchá historie, Liberec je město působící mladě, svěže a moderně. Byl bych ale nespravedlivý, kdybych napsal, že tam nemají žádné památky. Naopak. Za všechny příklady uvedu tři: radnici, muzeum a zámek. Mimo toho najdeme v ulicích množství starých a krásných vil. Jejich počet nás ohromil skoro stejně, jako špatný stav některých z nich. Po podrobnější procházce městem jsme se shodli na tom, že v Liberci je prakticky všechno. ZOO, přehrada, vyhlídky, hory hned za humny... zkrátka je to město, kde se určitě žije příjemně a nám se zde příjemně dovolenkovalo.


Po Liberci jsme se přesouvali hlavně pěšky a taky tramvají. Výhodou místních "šalin" je to, že jedou prakticky všude a přitom ani nemají příliš mnoho tras. Vyznat se v jejich systému je tedy poměrně jednoduché a cena 16Kč za jízdenku také nikoho nezruinuje.
K nejznámějším stavbám ve městě patří honosná radnice. Za ní najdeme budovu divadla F.X.Šaldy. Severočeské muzeum jsme si prohlédli nejen zvenčí, ale i zevnitř. Bohužel tam mají zákaz fotografování (u vchodu nám sebrali i batohy). Některé exponáty jsou opravdu zajímavé. Mě se líbily především oddělení věnované té nejstarší historii. Jen kousek od muzea stojí budova někdejších lázní.


Po návštěvě ZOO a botanické zahrady jsme se vydali vilovými čtvrtěmi k přehradě Harcov. Během toho jsme stihli ještě vyhlídku na věži kulturního informačního centra. Je to sice hezké, ale čekal jsem víc. Možná za to může i opar kazící výhled několika směry. K Harcovské přehradě jsme došli od druhého konce, takže první dojem byl trochu smíšený. To se změnilo pár desítek metrů chůze po cestě kolem vody. Tam už bylo velmi pěkně a líbilo se tu nejen nám, ale i kačenám a veřte nevěřte i želvě, která si tam plavala jako nic. To je asi poprvé, co jsem v Česku viděl želvu ve volné přírodě. Těžko říct jestli jich tam žije víc, nebo jen tuhle pustil nějaký nezodpovědný chovatel. Protože bylo teplo, zastavili jsme se v malé hospůdce hned u přehrady. Dali jsme si Kofolu na vzpružení a na zub tortilu s kuřecím masem. Obojí nám přišlo k chuti. Hráz přehrady není žádná strohá zeď. Dvě malé věžičky s červenou střechou jí propůjčují nepopiratelnou malebnost. Při pohledu z hráze dolů nás překvapilo velké množství ryb ve vodě pod námi.
V kostce řečeno, v Liberci se nám oběma líbilo a myslím, že během těch dvou dnů - což není moc, jsme stihli to hlavní. Bohužel nebyl čas na nic dalšího, neboť na další den už jsme měli naplánovanou cestu jinam.

Odkazy na fotoalba

DEN 3.

SYCHROV

Když jsme třetího dne ráno opouštěli Liberec, mířili jsme do Pece pod Sněžkou. Ne přímo, nýbrž jsme to malou oklikou k Českému Ráji. Kdo by čekal fotky pískovcových skalních měst, toho zklamu. Zaměřili jsme se spíš na hrady a zámky, kterých jsme toho dne stihli vidět celkem pět. První byl zámek Sychrov.


Když jsme dorazili ke stejnojmenné obci, zarazilo nás mohutné parkování na poli a ohromné množství automobilů všude kolem. Brzy bylo jasné proč. Hned před zámkem se konala jakási pouť. Představa o klidné návštěvě zámku se v mžiku roztříštila pohledem na kýčovitě barevné stánky a řevem hudby od kolotočů, kde u každé atrakce hrálo něco jiného. Asi aby to bylo ještě pestřejší. Branou jsme prošli do vstupního areálu zámku. Nádvoří je obrostlé břečťanem (nebo čímsi takovým) a dá se odtud jít na prohlídku zámku, do parku, do expozice o strašidlech nebo na WC (důležitá atrakce). S ohledem na čas jsme si za dvacet korun koupili jen vstuenku do zámeckého parku. Ten je upravený - posekané trávníky atd. a na pár místech tam mají zajímavá překvápka. Najdeme tu lávku přes nic. Předpokládám, že pod ní bývá normálně voda, ale my jsme to místo zastihli suché. Na protilehlé straně parku stojí kamenná věžička a hned vedle ní budova, která nám trošku připomněla Gloriette u zámku Schönbrunn ve Vídni. Po prohlídce parku jsme se přes ten pouťový humbuk přímo u památky probili zpátky k autu a pokračovali v cestě.

Odkaz na fotoalbum

HRAD VALDŠTEJN

Na Valdštejně jsem byl v životě pouze jednou jako dítě školou povinné, takže si z toho mnoho nepamatuji. Podívat se sem po téměř dvaceti letech bylo tedy o to zajímavější, protože na některá zákoutí hradu jsem si při jejich opětovném navštívení znovu vzpomněl. Ačkoliv jedno z parkovišť se nachází přímo u hradu, my jsme zaparkovali o něco níže a k hradu se museli dostat po svých. Nebyl v tom ani tak kulturní záměr jako neznalost podmínek. Za sebe prohlašuji, že v tom spatřuji spíše výhodu, drahá polovička by tvrdila opak. Znáte ženské... Parkoviště, kde jsme zanechali své ojeté, orezlé a obstarožní vozítko, se nalézá nad obcí Pelešany, cca 2 kilometry jižně od Turnova.


K hradu odtud vede zelená, zhruba kilometrová turistická stezka. Prvních asi sto metrů po silnici, následně lesní pěšinou plnou balvanů. Protože stezka vede prakticky pořád vzhůru, i po tom kousku jsme do podhradí došli celkem hezky ufunění. Uvítal nás pohled na hrad z takového schodiště-neschodiště těsně pod skálou, k níž vede přístupový most. Zbývá jej obejít a přejít po něm ke vstupní bráně (kde se nachází i pokladna). Hned za branou se ocitneme v areálu hradu. Nejvíce patrně zaujme kontrast kultivované stavby zasazené do prostředí drsné skalnaté přírody. Samotný hrad stojí na skalách propojených mosty a lávkami, čemuž nelze upřít dávku exotičnosti. Také hradní kostel stojí na skalních základech a od okolí jej dělí strmý sráz. Ze severní části hradeb je velmi pěkný výhled na město Turnov a okolí. V areálu najdeme různé brány, hradby a zákoutí, kudy se dá projít do dalších částí a objevovat tam stále něco nového. Například jedna nenápadná věžička, kterou byste snadno přehlédli, skrývá schodiště vedoucí dolů do správně středověké místnosti. Tam najdeme expozici modelů okolních hradů a zámků. Nechybí Sychrov, Kost a spousta dalších. Ponurá atmosféra kamenného sálu a vstup do něj je atraktivní sama o sobě. Do dalších částí v prostoru hradeb se prochází sugestivními jeskyněmi a podzemními místnostmi jako stvořenými k tomu na někoho "huknout" zpoza rohu. Nepochybuji, že by to dotyčný patřičně ocenil srdečním infarktem nebo aspoň dočasnou koktavostí. Koncová část hradu - myšleno od vstupní brány - vede na jakousi vyhlídkovou plošinu, odkud před sebou uvidíte vrcholky pískovcových skal Českého ráje. My měli smůlu. Byl opar a jejich vrcholky jsme viděli jen slabě.

Odkaz na fotoalbum

HRUBÝ ROHOZEC

Další zastávkou byly zámky Hrubý Rohozec a Hrubá Skála. Na obou místech jsme toho neviděli příliš mnoho ani tam nepobyli delší čas. Hrubý Rohozec se nachází u severního okraje města Turnova. Je celkem nenápadně ukrytý ve stromoví, takže je dobré dávat pozor na cestu a informační cedule. Kolem zámku najedme rozlehlý park, před vstupní branou terasu s bazénkem s okrasnými rybičkami.


Odkaz na fotoalbum

HRUBÁ SKÁLA

Hrubou Skálu najdeme naopak jižně od Turnova, přímo u skal Českého Ráje. Stejnojmenný zámek stojí kus nad obcí. Dostat se až k němu vyžaduje buď dlouhou pouť po turistických stezkách, nebo poměrně dobrodružnou jízdu autem. Cesta je úzká, strmě stoupající a v zatáčkách se člověk modlí, aby něco nevyjelo nečekaně v protisměru. Přesto jsme dorazili na parkoviště celí.
Zarazily nás tu dvě věci:
1) Část zámku byla přeměněna v hotel
2) obrovské množství lidí - svatebčanů. Právě tam totiž probíhala svatba, takže obhlédnout si okolí v klidu bylo prakticky vyloučeno. Snad jindy.


Odkaz na fotoalbum

TROSKY

Hrad Trosky, respektive jeho zřícenina, byl posledním hradem navštíveným třetí den dovolené. Vlastně to byl i poslední hrad, protože příště už jsme na žádný nešli. Zajímavé přitom je, že Trosky byly prvním z hradů Českého ráje, který jsme vůbec zahlédli už při cestě do Liberce dva dny předtím. Stojí na kopci a jeho silueta se dá rozpoznat ze širokého okolí. Náš výstup, dá-li se to tak vůbec nazvat, jsme zahájili u hotelu Trosky. Tam mají nejbližší parkoviště. Bylo sice plné, ale poblíž něj se nám podařilo najít takový volný plácek u cesty, takže jsme aspoň ušetřili za parkovné. Od parkoviště na hrad už bylo potřeba dojít po svých, ovšem protože se bavíme asi o půlkilometru, o skutečnou túru nešlo ani omylem.


Asi na půl cestě mezi parkovištěm a hradem stojí chata s restaurací, kde si můžete v parném počasí koupit něco na osvěžení. My jsme měli prozřetelně zásoby v batůžcích, takže jsme zastávku nepotřebovali. Hned za vraty v hradbách se nalézá kiosek a pokladna, kde je třeba zakoupit vstupenky. Pak už můžeme směle vyrazit vzhůru. Doslova. Vyšší ze dvou charakteristických věží se nazývá Baba, lze na ni vystoupit a pokochat se dalekými rozhledy. Všichni turisté však musí napřed absolvovat docela náročný výstup po schodišti, aby si výhled zasloužili. Ta trocha námahy se vyplatí. Zajímavý výhled je nejen do krajiny, ale i přes areál hradu na protější věž zvanou Panna. Na Pannu už se vylézt nedá (asi aby si své panenství uchovala), ovšem můžeme navštívit malou plošinu - snad zbytek menší věže - pod ní. Prostor mezi oběma hlavními věžemi je velmi strohý a tvořen prakticky pouze zbytky zdiva a schodišť. Za jediné zpestření tak lze považovat snad jen chovatelku dravých ptáků, která vám za poplatek některého ze svěřenců posadí na ruku. Pochopitelně s rukavicí. Dobře živeného orla s jeho pařáty by na nechráněné ruce asi nikdo mít nechtěl. Zmíněná druhá vyhlídková plošina je méně náročná na výstup, méně atraktivní a více přelidněná. Dostaneme se na ni po točitém schodišti uvnitř zbytku věže, kde je celkem těsno. To bývá trochu problém, pokud se na schodech míjíme s turisty jdoucími v opačném směru. Výhled je sice i tady pěkný, ale tomu z Baby se prostě nemůže rovnat.

Odkaz na fotoalbum

DEN 3. a 4.

PEC POD SNĚŽKOU

Do Pece pod Sněžkou jsme dojeli bez zastávky a bez potíží. Jediným drobnějším problémem bylo snad nalezení samotného penzionu kde jsme měli přenocovat. Nakonec se povedlo. Pod pojmem "penzion" máme tendenci si představit něco poměrně komfortního, což Bivoj tak úplně nebyl. Mnohem více šlo o postarší horskou chatu s papundeklovými přepážkami, vrzající pohlahou a společnými WC. Ono jen dojet k budově autem bylo vzhledem k povaze úzké štěrkovité cesty, vedoucí dost strmě vzhůru do zatáčky, akční. Na druhou stranu my jsme žádný přepych nepotřebovali a byli jsme rádi, že se nám na poslední chvíli podařilo sehnat aspoň tohle. Navíc zdejší správce byl velmi vstřícný a příjemný chlapík, který nás uchránil před nocováním v autě. Po vybalení věcí a částečném zabydlení jsme se rozhodli využít zbývajícího času k procházce po městečku.


První atrakci jsme měli prakticky pod okny. Malou přehradu na řece Úpě. U parkoviště, kterým jsme museli projít do dolní části Pece p.S. stojí malá kamenná kaple. podobně jako u nás v Jeseníkách i tady byl nad vchodem nápis v němčině - pozůstatek na dobu, kdy území spadalo pod Sudety. Jedním z architektonických strašáků je zde hotel Horizont. Hnusná věž, která se do nádherné přírody absolutně nehodí. Řada krámků a restaurací už vypadá mnohem lépe. Tak, jako v Jeseníkách nesmí chybět socha Praděda, zde v Krkonoších je to slavný Krakonoš. Dřevěná soška stojí před jednou hospůdkou, kam jsme si zašli na mls. V Hospodě na Peci jsme si dali jako takovou malou večeři palačinky s ovocem. Sotva jsme je spořádali, vtrhla do lokálu banda hlučných Němčourů, takže jsme považovali za rozumnější se zdekovat a pomalu stoupat zase na penzion. Druhý den brzy ráno jsme plánovali navštívit vrchol naší nejvyšší hory.

Odkaz na fotoalbum

DEN 4.

SNĚŽKA

Nyní přišla na řadu nejvyšší ČR - Sněžka. Předem nezastírám, že při pomyšlení jak to "zdolávání" probíhalo, je mi stydno. Jako starý turista se spoustou poctivě našlapaných kilometrů v terénu si ale čas od času snad můžu dovolit i trošku pohodlnosti. Ono vlastně bylo i málo času, domů to bylo daleko... A proč všechny ty řeči okolo? Protože jsme to na Sněžku (a je mi hanba to přiznat) - nahoru i dolů jeli lanovkou. Dáme si čas na rozdýchání téhle degradující informace a po téhle pauze budeme pokračovat.


Ačkoliv přímo v Peci jedno turistické centrum je, druhé najdeme v horském domku nad řekou za městečkem. Protože nás vede značka, informací netřeba a tak se tu ani nezastavujeme. Z cedule nad vchodem k pokladnám se dočítáme, co nás čeká. Stále si gratulujeme, že jsme vyrazili brzy ráno, kdy tu ještě nebyl takový nával lidí. Na řadu jsme přišli celkem brzy. Všichni návštěvníci se sešikovali do dvojic a pak už jenom pár po páru usedali na sedačky. Bylo to asi poprvé, co jsem viděl lanovku, kde se nejezdí čelem kupředu ale bokem. Chvilkami mi to přišlo takové nepřirozené, v zásadě ovšem nevadí. Během první etapy toho stejně kvůli stromům moc vidět není. Teprve po přestupu na Růžové hoře se výška stromů snižovala a bylo se čím kochat. Na posledním úseku už nejsou stromy žádné. Zvláštním žertíkem konstruktérů lanovky je, že vás cestou nechají koukat se na pěknou scenérii před sebou a fascinující panorama kolem Úpské jámy vám nechali za zády. Když jsem se (už ani nevím proč) otočil, byl to menší šok. Příjemný:)


Přijíždíme do cíle. Zespodu vypadá vrchol Sněžky pustý a kamenitý. Po ránu tam silně foukalo a navzdory létu ani teploty letní nebyly. V 1602 metrech se s tím dá počítat. Konečně zase na vlastních nohou opouštíme budovu stanice lanovky, v níž se nachází ještě malá restaurace, a poslední metry stoupáme pěšky. První, co příchozí návštěvník uvidí, je nová budova poštovny. Stará byla nedávno rozebrána, přestěhována kamsi dolů a nahrazena dřevěno-skleněnou krabicí, která s poetikou staré budovy nemá mnoho společného. O modernu by však nebyla nouze ani bez těch rošád s poštovnou. Za dřevěnou kaplí mají totiž na vrcholu stanici ještě polští meteorologové a s nějakými tradičními tvary si také hlavu nelámali. Překvapilo mě, že vrcholové partie Krkonoš netvoří ani tak lesy jako rozlehlé louky podobné stepím. To v Jeseníkách opravdu nemáme. Bohužel. Po asi půlhodině nám už začala být pořádná zima, takže jsme se vrátili k lanovce a jeli zase dolů. Jak se ukázalo, vyrazit ráno včas se vyplatilo. Když jsme pak dole vystoupili a vraceli se k penzionu, ohromné fronty lidí se táhly daleko od budovy lanovky. A to pominu, že v řadě stály i paničky v tričkách na ramínkách a vysokých podpatcích - těm se nahoře určitě moc líbilo :D
Musím čestně uznat, že Krkonoše jsou národním parkem po zásluze, a že velkolepostí Jeseníky předčí. Škoda, že je to od nás tak daleko. Určitě bych se tu dobře a na dlouho vyřádil. Zatím jsem rád aspoň za pár minut na Sněžce, byť takto nesportovním způsobem.

Odkaz na fotoalbum

Dodat už není co. Hned po příchodu na penzion jsme se sbalili, hupli do Feliny a za chvíli frčeli směr Šumperk. Přestože letošní dovolená byla krátká, užili jsme si ji naplno. No a k moři se třeba dostaneme třeba zase někdy příště:)

Žádné komentáře:

Okomentovat