Letovice

25. června 2013

Výběr cíle byl takový halabala, ale na mapě vypadal zajímavě. Město, zámek a přehrada. Z mapy prostě nepoznáte bližší podrobnosti. Vyrážíme kolem 9:00 SELČ a vedeni nejprve nedůvěřovanou, následně osvědčující se navigací v tabletu, míříme na jih Moravy. Cílem je město Letovice poblíž Boskovic. Už sama cesta v takovém vedru je ve staré felicii bez klimatizace celkem adrenalin. Dojíždíme ale živí a zdraví a za necelou hodinu a půl po startu parkujeme na letovickém náměstí.

Letovice se jeví jako takové středně velké, středně ospalé a středně omšelé i středně opravené město, čímž vlastně výrazně nevybočuje z průměru dalších. Náměstí je podlouhlé, uprostřed mají park a skrze něj vede silnice, na jednom konci podlézající železniční most. Velmi pěkným místem je zde říčka Křetinka, která teče upraveným korytem přímo pod náměstím. Hlavním tahákem Letovic je zámek. Městu dominuje na vysokém kopci a zespodu od náměstí vypadá skutečně impozantně. Když jsme se na podrobnosti kolem zámku ptali v místním turistickém infocentru, z paní uvnitř však bylo cítit jisté rozpaky. Na dotazy ohledně expozice odpovídala tak nějak neurčitě s nuceným úsměvem. Proč, to nám došlo později.

Jak nám bylo sděleno, k zámku se dá dojít pěšky i dojet autem. Znáte ženské. Když můžou jet autem, krok navíc neobětují. Takže činíme kompromis. Já to beru pěšky, polovička vozem. Z centra k zámku stačí prakticky jen vyjít kousek po ulici na kopec. Je odtud pěkný výhled na kostel a později i na město. Vede okolo bývalého kláštera, nyní je v tam ústav pro dlouhodobě nemocné.

Citelnou ránu po hlavě dostanou ideály příchozího ještě před zámkem. To když zjistí, že musí projít oprýskanou branou s kýčovitými poutači. Hned za ní následují budovy bývalého JZD, které tu za minulého režimu vyrostlo. Dalším úderem do zad kulturního očekávání jsou plakáty na výstavu "děl" tzv. guru Járy. Kdo sledujete zprávy, čtete noviny a díváte se na televizi, možná si vzpomenete na vykuka, který pod rouškou spirituality dával průchod své sexualitě na ženách, co k němu přišly na seanci. Tuším, že tomu říkal "odháčkovávání" a já si dodnes nejsem jistý, která ze zúčastněných stran byla ta debilnější. Tak tohle individuum evidentně stále funguje a zde mu dokonce dali prostor na výstavu. Kultura jak sviňa.

Funguje to tady trochu jinak, než na jiných zámcích. Za 80Kč vstupného a dvacku za foťák dostanete nejprve informace o bývalých vlastnících zámku a poté jste volně vypuštěni do místností. Ještě předtím nás však nasměrovali do dračí sluje. S ohledem na věci příští konstatuji, že to byl z celého zámku asi nejkulturnější zážitek. Sluj v podlouhlé tmavé chodbě, kde se segmenty osvětlení zapínají podle toho, jak návštěvník vstupuje. Hlavní, co jsme ocenili, byl však při té venkovní sauně příjemně osvěžující chládek. Osvětlení celkem efektní. Stejně tak temné mručení a jekot z ukrytých reproduktorů. Dračí sluj jako bonus hlídá čert. Když jsme našli draka došlo nám, proč tak řve. Je chudák nacpaný v malé cele se zamřížovanými okénky a jeho životní prostor jistě neodpovídá požadavkům ochránců zvířat. Tam by bylo těsno i pro mě. A to mám jen jednu hlavu. Drak měl dvě.

Po návratu na denní slunce již míříme k zámku. Zvenčí nic nenapovídá o úrovni interiérů. Naopak. Takto zámek vypadá krásný a vkusně opravený. Radost pohledět! Pohled do mučírny napoví, že na pořádek se tu dvakrát nehledí. Frajer natažený na skřipec už rozhodně nevypadá, že by mohl něco kloudného vyklopit. V zámku najdeme... je tam všude... prostě řekněme, že je to tam hodně specifické. Je to elegantní způsob, jak se vyhnout výrazům nevkus, veteš a bordel. Nevkus přijde na řadu až k závěru, zatímco veteše a bordelu je nám již od samého začátku servírováno měrou vrchovatou. Mám-li jmenovat nejčastější kus vybavení, bude to klavír. Klavíry, piána a pianina v nejrůznějších stavech rozpadu a rozkladu najdeme skoro v každé místnosti. Možná si někdo myslel, že tomu okolo dodají trochu vznešenosti. Nemyslím, že se to povedlo. Většina vnitřních prostor budí silným dojmem ghetta na okraji severočeských měst, odkud teprve před okamžikem odešla tlupa nepřizpůsobivých občanů.

Mezi exponáty se minimálně ve třech exemplářích vyskytli i houpací kohouti. Někde doma mám fotku z dětství, jak sedím na přesně takovém. A to už je přes třicet let. Zklamání z avizované sbírky brouků, od níž jsem si marně sliboval aspoň trochu duševního povznesení, dorazil guru Jára. Jeho mazanice vytvořené z fotek polonahých slečen obklopených asijskými bůžky prý mají dobíjet vaši vnitřní energii. Opravdu bych po nich nejraději někoho dobil. Ke konci prohlídkové trasy narazíme na několik místností nesoucích stopy oprav. Vlastně jsou už zcela opravené. Asi jsem škarohlíd nebo nerozumím moderně, ale tahle přeplácanost mě nijak neuchvátila. Dekorace jako z levných televizních pohádek v kulisách z papundeklu se podle všeho využívají třeba ke svatbám. To je důvod k zamyšlení. Podle mě musí buď pekelně zvyšovat nebo snižovat rozvodovost. Statistiky nám však nikdo nesdělil.

Zkrátka je lépe vidět zámek zvenčí než zevnitř. Ale abych se zastal současného majitele: Právě on zámek po pádu minulého režimu ve zcela zdevastovaném stavu koupil a začal opravovat. Díky němu je na zdech nová fasáda a něco se tam děje. Jen si myslím, že by to chtělo trochu víc soudnosti a opravy vnitřních prostor lépe promýšlet. Dosavadní výsledky spíše odpuzují než lákají.

Protože jsme se chtěli podívat k nedaleké Letovické přehradě a někde se tam najíst, doporučili nám v "ícéčku" areál Svitavice na severním břehu přehrady. Na úzké děravé cestě jsme málem rozmlátili už tak dost rozbité auto a oběda se nakonec nedočkali. Tak jsme se aspoň prošli kolem a smočili nohy ve vodě.

Cestou nazpátek jsme to vzali přes Svitavy a Lanškroun, kde jsem několik let pracoval. Zastavili jsme tu jen na chvilku kvůli porci zmrzliny.