22. července 2015
Minule jsem tu nakousl sobotní procházku zahájenou na radniční věži ve Starém Městě pod Sněžníkem. Dojel jsem tam vlakem v odpoledních hodinách, v jistém smyslu už relativně pozdě, což bylo ještě umocněno zpožděným motoráčkem z Hanušovic. Protože však vyhlédnutá trasa měřila jen necelých 9 km a zpátečních spojů jsem měl v rezervě hned několik, podařilo se mi vše stihnout naprosto luxusně.
Když se tak nad tím zamýšlím, vlastně toho bude k referátu docela málo. Drtivou většinu trasy tvořily pěšinky podél horských luk s nádhernými výhledy, ale asi nemá smysl je dlouhosáhle popisovat. To chce vidět. Cesta vedla nejprve po červené a pak po žluté turistické značce. Na značení se dá navázat hned na nádraží, takže už od vlaku člověka vedou značky. K radnici jsem to vzal pro změnu ne po hlavní silnici, ale zkratkou kolem mateřské školky. Tahle cesta mě přivedla přímo před radniční budovu, kde jsem využil loni zpřístupněné vyhlídky na věži.
Po absolvování výstupu na věž a vrácení čipové karty do informačního centra jsem zamířil podle plánu dále. To znamená po červené značce a určitý kus stejně jako předloni v září. Změna je ta, že tentokrát jsem to nebral okolo pevnůstek s krycími názvy Lesík a Svah, ale maličko kratší cestou. Ta rovněž vede k rozcestí u chaty Jelen a také po loukách, jen sousedních. Krajina je tady opravdu nádherná. Staroměstsko je odlehlý a málo zalidněný kraj, takže není nic zvláštního kochat se výhledem na skutečnou přírodu bez domů či měst. Narozdíl od oblasti Hrubého Jeseníku je zde hodně luk a pastvin, kde rozhledy neruší lesy. Když jsme u těch lesů... Někdy před týdnem se lesy Hanušovicka a Staroměstska prohnala vichřice a napáchala značné škody. Stromy zablokovaly silnice i železniční trať. Úřady proto v oblasti vyhlásily zákaz vstupu do lesů, který by měl trvat až někdy do října. Když jsem to slyšel poprvé, považoval jsem to za přehnanou hysterii, ale teď, když jsem rozsah škod viděl na vlastní oči, už mám jiný názor. Během procházky jsem toho skrz lesy moc neprošel, ale i to málo stačilo. V některých místech byly stromy opravdu polámané jako sirky. Jinde ležely přímo přes cesty a blokovaly průchod. Nemluvím o jednom nebo dvou kmenech, tohle je regulérní kalamita. Jak jsem se ale zmínil, většinou jsem šel po louce nebo po jejím okraji, takže mě situace zase tolik nebrzdila.
Větší starosti mi dělala tmavá obloha nad Jeseníky, která zvláště z Kutného vrchu vypadala celkem hrozivě. Později jsem se dozvěděl, že u nás v Šumperku tou dobou prošla solidní bouřka a těžko říct jak bych dopadl, kdyby přišla až za mnou na kopec. Naštěstí nespadla ani kapka, takže z celé bouřky si pamatuji jen ten dramatický výhled. Na rozcestí Kutný vrch/sedlo jsem opustil červené značení, které by pokračovalo k blízkému Kronfelzovu, a začal sestupovat po žluté značce do Branné. Protože cesta vedla částečně přes les, opět jsem musel tu a tam přelézat popadané stromy a žasnul nad sílou větru. Asi 600 metrů od rozcestníku se lesní pěšina napojuje na úzkou asfaltku, kde už bylo všechno bez komplikací. K okraji Branné zbývají necelé dva kilometry. V závěru se jde kolem farmy a kus po silnici z Jeseníku, ale jen krátce, tak to nevadí.
V Branné jsem byl mnohem dřív, než jsem sám odhadoval nebo než hlásil plánovač internetových map. Do odjezdu zpátečního vlaku zbývala víc než hodina, tak jsem na branenském náměstíčku ještě odbočil po zelené k Mariánskému prameni. Pití v batohu už bylo zteplalé a pramen sliboval osvěžení chladnou vodou z přírodního zdroje. Měl jsem sice obavy, zda v tom suchu vůbec něco poteče, ale pramen byl nad očekávání vydatný a voda v tom vedru lepší než cokoliv jiného, co byste si dokázali představit. Na nádraží jsem došel chvíli poté s časovou rezervou asi 40 minut. Během nich jsem promazal ve foťáku nepovedené snímky a splknul s jakousi pražskou turistkou, co se vracela z Paprsku zpátky do Prahy.
V Šumperku byl vlak před sedmou hodinou a já doma chvíli po sedmé. Stihl jsem i dát si zmrzku.
Žádné komentáře:
Okomentovat