9. prosince 2008
Před pár dny jsme dostali domů do schránky leták s nabídkou vánočních zájezdů. V Krakově jsme s přítelkyní byli loni, Vídeň známe, a proto nám příležitost navštívit pro změnu Budapešť přišla vhod. Vyřídili jsme fomality s cestovní kanceláří a v soboru 6. prosince - tedy minulý víkend jsme už o půl čtvrté ráno přešlapovali na náměstí před hotelem Grand. Ze tmy se vynořil dvoupatrový autobus a my si nastoupili. Interiér vypadal velice dobře, ale bohužel neposkytoval příliš mnoho prostoru. Když se stísněně cítila i má drahá a o hlavu menší polovička, asi si umíte představit jak jsem ve štěrbině mezi sedadly trpěl já s téměř dvěma metry živé výšky. Se dvěma přestávkami jsme jeli přes Olomouc, Brno, Bratislavu a Györ asi sedm hodin než nás uvítala maďarská metropole.
Budapešti se údajně a ne neprávem přezdívá "Paříž Východu". Je zvláštní, že do té doby jsem tohle město považoval za nezajímavé místo. V mých představách vypadala Budapešť jako ohromné panelákové sídliště kolem špinavých starých činžáků v centru okolo jediné pěkné stavby - parlamentu. Hluboce jsem se však mýlil! Budapešť je město s historií i jedinečnou atmosférou. Žije zde kolem dvou milionů obyvatel. Je tu spousta architektonických skvostů a nádherných budov z různých období dějin. Gotické kostely, krásné mosty, tunely, historická zubačková lanovka, barokní chrám i bloky secesních bulvárů, které se vyrovnají těm v ostatních významných městech. Tomu všemu vévodí královský palác postavený na kopci nad Dunajem a obklopený dalšími, neméně zajímavými památkami. Budapešť je jednou z nejmladších světových metropolí. Ke spojení Budy a Pešti došlo teprve v roce 1873. Levý břeh Dunaje, Pešť, je jedna velká rovina. Najdeme zde budovu Parlamentu a větší část města. Na pravém břehu řeky se nachází někdejší Buda. Kopcovitý terén (Budínské vrchy) s lákadly například v podobě královského paláce, dnes sídla prezidenta a Národní knihovny. Na jiném kopci stojí citadela.
Pevnost, kterou zde nechali postavit Habsburkové. Údajně v ní mělo být 200 děl připravených v případě potřeby (revoluce, vzpoura proti monarchii a podobné prkotiny) město zničit - dnes už ale nikdo neví, zda tomu tak opravdu bylo.
Naší první zastávkou ve městě byla tržnice. Ne ta vánoční, nýbrž tradiční nákupní centrum v historické dvoupodlažní budově na dunajském břehu. Krásná příležitost nasát místní atmosféru a oťuknout si domorodce. V přízemí stojí stánky především s papáním. Ovoce a zelenina, maso… Pochopitelně nesměly chybět proslulé atributy maďarské kuchyně - paprika a různé druhy uzenin, především čabajské klobásky. Za skleněnými vitrínkami se daly zahlédnout jak vepřová kolena a kotletky, tak i rypáky, ocasy a kdo ví co ještě. Ve druhém patře - soustavě ochozů a nadchodů, se nachází zase spíš restaurace, textil a upomínkové zboží. Na památku jsem si koupil podezřele levné, ale pěkné triko s budapešťským motivem. Jen doufám, že se po prvním nošení nerozpadne.
Potěšilo mě, že CK nepojala výlet pouze komerčně. Trávit celý den mezi stánky by pro mě bylo trauma na dlouhou dobu, takže jsem byl rád, že s námi jela průvodkyně, která znala město i jeho historii a měla snahu nám ukázat víc než jen prodejní místa.
Od tržnice, kde jsme strávili rozumně zvolenou jednu hodinu nás autobus zavezl k citadele na Gellertově vrchu. Gellert je místní ikona a je tu po něm pojmenována spousta věcí a míst. Proslulé jsou také staré Gellertovy lázně s hotelem - jedny z nejluxusnějších široko daleko. Od Citadely jsem možná čekal trochu víc než strohou kamennou stavbu v parku, ale nelituji, třebaže dovnitř jsem se nepodíval - nechtělo se mi platit vstupné. Z kopce se naskýtá jeden z nejkrásnějších pohledů na město a tak jsem nesměl nechat zahálet svůj fotoaparát. I v zimním období tu bylo nádherně a můžu si jen domýšlet jak to musí vypadat na jaře, kdy rozkvetou keře kolem vyhlídkového chodníku a město dole se zazelená. Když projdete kolem citadely až na její zadní část ocitnete se u dvou zajímavých soch. Jedna zpodobňuje hrdinu zabíjející příšeru a druhá, jako by v běhu ukazuje rukou kupředu na město. Nejen New York, ale i Budapešť má svou sochu Svobody. Tu na tomto místě spatříte pouze tehdy, když hlavu pěkně zakloníte. Stojí na vysokém kamenném soklu a je vidět široko daleko. Pochopitelně vypadá jinak než americká. Představuje ženu, která oběma rukama nad hlavou drží palmový list a zvlášť efektně vypadá za soumraku, kdy je elektricky osvětlená.
Od citadely jsme směřovali na Královský vrch, kde král Béla IV. nechal začít budovat svou rezidenci a hradby na opevnění proti Turkům. Ostatně starobylé základy jsou k vidění i nyní. Dnešní palác, který na místě stojí je pochopitelně novějšího ražení.
Jde o impozantní budovu mezi parky a terasami, která připomíná například císařský komplex ve Vídni. Fasáda vypadá udržovaně stejně jako sochy okolo. Lvi u brány na nádvoří, fontána s loveckým motivem, i bájný pták rozpínající svá křídla stejně jako jeho podstatně větší dvojník na kopci nedaleko Györu. Po procházce parkem a pěkným starým náměstím jsme došli k chrámu, který byl bohužel právě v rekonstrukci a obehnán nevzhledným lešením. U chrámu se nachází další pamětihodnost města, zvaná Rybářská bašta. Jde o dvoupatrovou hradbu s krásnými věžičkami a jemnými ornamenty. Na malém nádvoří mezi zdmi stojí jezdecká socha prvního krále, Štěpána I., který byl prohlášen za svatého a v Budapešti ho nejvíc připomíná chrám sv.Štěpána v Pešti, kde je jako svátost opečovávána kost z pravé ruky.
Do chrámu sv.Štěpána jsme zamířili hned po návratu z Královského vrchu a letmé zastávky u Parlamentu. Samotný chrám je druhým největším v Maďarsku a větší najdeme už jen v Ostřihomi, kde bývalo původní hlavní město. Stavba stojí na rozlehlém náměstí a svou výškou opravdu ohromuje. Vždyť její kopule také tvoří jednu z dominant při pohledu z Budínských kopců. Dovnitř se vstupuje po vysokém schodišti a při vstupu do hlavní chrámové lodi člověka skutečně ohromí výška stropů v lomených obloucích.
Interiér je laděn zlatou a červenou barvou, mramorem a dřevem. Bohužel v době, kdy jsme byli uvnitř jsme nezahlédli uchovávanou relikvii z packy svatořečeného krále. Při zvláštních příležitostech se totiž půjčuje i mimo chrám. Asi byla naše návštěva zvláštní příležitost…
Pěší přesun cca 70ti účastníků zájezdu od chrámu na náměstí Vörösmarty trvalo krátce. Dostali jsme asi dvě hodiny na rozchod, protože pak nás měl na dohodnutém místě čekat autobus. Právě na Vörösmarty totiž probíhají vánoční trhy, kvůli kterým někteří z nás - mimo mě, vůbec do Budapešti vyrazili. A protože mě trhy zase tolik nelákaly, šli jsme se s přítelkyní raději nejdřív podívat na nábřeží, kde na zábradlí sedí takový malý symbol města. Jde o bronzovou sošku malé princezny (vypadá spíše jako nějaký kašpárek) sedící na zábradlí kolem tramvajové trati. Nejdřív jsme ji v šeru nastávajícího soumraku nemohli najít, ale povedlo se. Pokusil jsem se udělat pár obrázků proti nádherně nasvícenému paláci v pozadí, ale bez stativu a s lidmi, kteří pořád pobíhali kolem a fotili se to šlo těžko.
Když už mluvím o tramvajích nemůžu opomnět poznámku o jejich zvláštnosti. Proti těm "našim" jsou podstatně užší a vepředu mají jen jeden reflektor. Připomínají tím éru tramvajového pravěku známého i od nás a pěkně to dokresluje kolorit města.
Samotné trhy byly peklo. Zboží bylo sice pěkné, ale všude okolo se tlačilo na můj vkus příliš mnoho lidí. Leckde bylo nutno u stánků, na výrobky i na občerstvení, stát dlouhé fronty, což není nic pro mě. Moc jsem toho tedy nenakoupil, i když zpátky do autobusu jsem přece jen usedal s obtěžkaným batůžkem.
A to je vše. Výlet se povedl a počasí navzdory nepříznivé předpovědi vyšlo lépe než jsem vůbec doufal (polojasno, 10 st.C). Poznal jsem další krásné místo a patřičně změnil svůj pohled na maďarské hlavní město. Co víc si přát? Snad vrátit se do Budapešti ještě někdy znova a opět si prožít jeho místa i nálady.
Žádné komentáře:
Okomentovat