5. března 2016
Místo v lesích u Hanušovic, které je v mapách označováno jako "Na vinici" nebo "bývalé Na vinici", jsem chtěl navštívit už nějaký čas. Pokud si to vyhledáte na mapách.cz a přepnete do leteckých snímků, najdete něco jako palouk v lese. No jo, ale proč se jmenuje Na vinici? Opět jsem si vzal na pomoc letecké mapy, ale tentokrát z poloviny 20.století. Na těch je jasně vidět, že tenkrát okolo nebyl les - alespoň ne v té míře jako dnes, nýbrž obdělaná půda. Vzhledem k pojmenování už není těžké odvodit, že tu tehdejší obyvatelé zřejmě pěstovali vinnou révu. Snažil jsem se vygůglit něco víc, jenže internetové zdroje jsou v tomto směru skoupé. Nutno vyrazit bez přípravy.
Do Hanušovic jsem se přemístil zbaběle autem, protože na kolo se mi ve větru a po noční směně nechtělo. Auto jsem tam nechal stát na plácku kus za nádražím. Celá procházka tvoří okruh dlouhý něco přes pět kilometrů a při návratu pohodlně dojdu zase zpět k vozidlu, aniž bych si zbytečně zacházel nebo opakoval. Protože se šlo po neznačených lesních cestách, nastudoval jsem si je už doma na počítači a během akce pro jistotu ještě tu a tam mrknul na gps v mobilu, díky čemuž se mi podařilo příliš nebloudit. První etapa vedla přes koleje okolo chatové osady nad nádražím. Hned od začátku pěkně kopcoidně, přičemž sklon za osadou ještě přitvrdí při odbočce do lesa. Následující půlkilometr je nejnáročnější. Za prudkým ohybem cesty pak malinko poleví, ale neustane.
O něco dál stojí televizní vysílač. Další půlkilometr taky nepřináší vesměs nic zajímavého, načež se objevuje rozcestí a sloupek s obrázkem vidění sv.Huberta. Podobných vyobrazení lovce a jelena se svítícím křížem mezi parohy je v okolí docela hodně. Točím mírně vpravo a přede mnou další stoupání lesňačkou, bonusově už pokryté sněhem. Ještě že jsem si obul vyšší boty a nevyrazil s polobotkami, jak se mi už párkrát v podobných podmínkách zadařilo. Závěrečnou etapu před nalezením hledaného malinko zkomplikovat terén rozježděný traktorem do směsi vody, sněhu a bahna. Dobré dílo se přesto zdařilo a já se ocitl na louce poblíž bývalé vinice. Maličko jsem se tu porozhlédl a poté už svažitou cestičkou lesem seběhl až k vytyčenému cíli. Na okraji palouku mě uvítal kamenný kříž s německými nápisy, elektrický ohradník a o kus dál myslivecký posed. Moc jsem nedoufal, že tu najdu pozůstatky budov a byl vděčný i za ten křížek.
Nakonec se ukázalo, že v remízku, kam se přes nefunkční ohradník dalo snadno přelézt, opravdu zbývají části stavení. Nic světoborného, jen nízké obvodové zdi a pár trosek. Udělal jsem nějaké fotky, přešel zpět na cestu a zahájil návratovou fázi. Sněhu ubylo, ale protože teklo dost vody z toho, co roztával na svazích výše, nezůstaly botky čisté a já měl několikrát problémy se nevysekat. Na následující pastvině jsem tedy raději šel kus pěkně po trávě, neboť po cestě proudila voda, a připomínalo to více potok než cestu. Do Hanušovic jsem doklopýtal v části pojmenované - jak jinak - Na vinici a odtud už zase po asfaltu až k autíčku.
Těší mě, že jsem našel co jsem hledal a zároveň si omrkl terén, neboť mám v plánu se Na vinici podívat ještě s malou obměnou trasy i na kole, až bude lepší počasí a sucho. Co mě těší ještě víc je to, že jsem se na chvíli vykopal na vzduch a nepřiživoval špeky sezením v paneláku. Ještě jich musím hodně shodit...
Žádné komentáře:
Okomentovat