5. října 2014
Čtvrteční túra se ohledně výhledů zrovna nepovedla. Další důkaz (opět), že předpovědím člověk nesmí věřit. Takže pokud si snad ještě někdo myslí, že z reportu o rychlebské hřebenovce přinesu krásná a daleká panoramata, toho musím vyvést z omylu. Výhledy nebyly, nejsou a nebudou. Pokud vás to neodradilo, směle pokračujte. Bylo to po více než dvou letech, co jsme na výšlap vyrazili společně já a Věrka ze Šternberka. Ten čas strašně letí. Teď se nám však zase na chvíli podařilo sladit časy. Nebudu to příliš rozmazávat, zkrátka dojela sem do Šumperka, naložila mě do auta a jeli jsme do Hanušovic na vlak směr Ramzová. To proto, abychom si zjednodušili zpáteční cestu a případně pojistili ještě zastávku u Žlebského vodopádu. Ale o tom později.
Z Hanušovic na Ramzovou nás dovezl malý motoráček tvořený jediným vagónem. Ramzová, konkrétně Ramzovské sedlo, kde se nachází stanice, je hranicí masivu Hrubého Jeseníku a Rychlebských hor. Cestující, kteří přijíždějí vlakem od Hanušovic, tak mají po pravici Jeseníky a po levačce Rychleby. Vydáváme se po červené značce. Nejprve vede kolem nějakého penzionu a následně okolo ohrady s ovečkami. Za chvíli jsme u hotelu poblíž rozcestníku Větrolam, což je pro nás i maličko hlavolam ohledně cesty a už trochu bloudíme. Sice jen trošku, ale sešli jsme z cesty. Naštěstí jsem přibalil tablet s GPS - věrného souputníka, který mě poslední dva roky obětavě tahá z podobných potencionálních průserů. Pokračujeme po značce červenobílého "psaníčka". V mapách značeno červenou přerušovanou čárou. A pak přijde stoupání. Tedy stoupání začalo technicky hned u nádraží, ale za poslední výspou civilizace to teprve dostane grády. Asi jsem zlenivěl a zfotrovatěl, protože jsem funěl jak protržený měch a jedinou útěchou mi bylo, že v tom nejsem sám.
Celkem brzy bylo jasné, že z výhledů nic nebude. Občas jsme si sice dovolili jakýsi náhlý záchvat optimismu, ovšem nikdy to netrvalo dlouho, a stále častější zjištění, že okolní mlha zahaluje mimo přírody i vyhlídky na vyhlídky (ukázka mojí kreativní práce se slovy), nás nakonec donutila v tomto směru rezignovat. Bylo nutno smířit se s realitou a pokusit se najít nějaká pozitiva na negativech, která nás obklopovala jako šedá a vlhká... dejme tomu koule. Čím výše jsme stoupali, tím mlhy přibývalo. Na některých místech jsme viděli sotva 20 metrů před sebe a kapky vody vysrážené na jehličí nám z větví padaly na už tak dost provlhlé hlavy. Vždycky když se zdálo, že jsme se dostali do situace, která nemůže být horší (bahno, porost...), ukázalo se, že v tomto směru je na Murphyho zákony spoleh. Tu a tam se v jinak nudném lese objevily i skutečně originální scenérie. Úplně vidím nějaký filmový štáb, jak zde s barely umělé krve točí nervydrásající thriller. Jenže kdo by se sem nahoru se vším tím harampádím tahal, že? Pravděpodobně se tedy dočkáme spíše třistaosmdesátéšesté epizody sedmnácté řady Oridinace v růžové zahradě II či jiné zhovadilosti, než syrového hororu z Rychleb.
Vyvrcholení Klínu jsme se zahanbením poznali až opožděně, neboť tu není žádný rozcestník. Jen strohá triangulační tyč bokem od cesty. I dobytí Smrku jsme odbyli. Ono se to ani jinak udělat nedalo, vzhledem k okolnostem. O kus dál jsem však trochu přisadil tím, jak jsem se po okraj svých turistických bot zabořil do rašeliniště, zrádně maskovaného mechem a trávou. Raději po mě nechtějte reprodukovat, co se mi při tom vydralo z pusy. Aspoň že tím skončily prakticky všechny stoupáky na trase. Neboť štěstí přeje připraveným, zjistil jsem si předem na Internetu jak vypadají výhledy ze svahů Smrku, údajně nejvyššího kopce Rychlebských hor. Díky tomu jsem mohl být ještě zklamanější, když jsme viděli jen šedo. Jo a když jsme u těch nejvyšších kopců, podle údajů v mapách.cz má Travná hora o metr víc než Smrk. Tak by mě zajímalo, jak to s těmi nejvyššími body doopravdy je. Naštvaní jsme nebyli sami. Při bližším zkoumání nesli znaky špatné nálady, způsobené jistojistě počasím a absencí rozhledů, také zdejší mravenci. Tááááákhle velicí byli! Pro jistotu nebudu zjišťovat co žerou, abych z toho neměl špatné spaní.
O něco níže je rozcestí s rozcestníkem a dřevěným přístřeškem. Chyběla mu jen muří noha a čarodějnice. To druhé jsme mohli celkem snadno zastat sami, pohled na nás musel být strašný. Je zajímavé, že ačkoliv tu bylo přístřeší (hodně chabrus, ale technicky vzato to přístřeší bylo), venku v mlze a mrholení se mi zdálo být útulněji. Hraniční kámen oddělující formálně Českou Republiku od Polska se nachází na dohled od boudy. Když říkám na dohled znamená to, že boudu bylo možno od hraničníku vidět i v té šílené mlze, takže je to opravdu blízko. Doufejme, že bahno a louže, v níž kámen stojí, není odrazem česko-polských vztahů. To by bylo vážně zlé. Z rozcestí vede několik značených tras, konkrétně žlutá, modrá a zelená. A taky ta červenobílá, po níž jsme přišli, to dá rozum. A teď kontrolní otázka: Po které myslíte, že jsme pokračovali?
...
Správně! Ani po jedné. Jít po značkách je pro strašpytly a domácí mazánky, takže se vydáváme po neznačené pěšině podél státní hranice. Když jsem doma výlet plánoval, přišlo mi to jako ideální řešení, protože tato pěšina vede přímo po hřebenu a slibovala nádherné výhledy. Neviděli jsme ani prd.
Brousek, polsky Góra Brusek, má na svém 1115 metrů vysokém vrcholku zvětralé skalisko a podstatně více kamení než dosavadní i následující cesta. Někde to vypadalo, jako by sem záměrně dovezli náklaďák ostrého štěrku, ale to je samozřejmě blbost. Věci příští se na první pohled nejevily úplně jasně, přesto jsme se nenechali odradit a hrdině, byť s čvachtáním v botách, pokračovali ve své anabázi. Kochali jsme se mlhou, rozjímali nad její povahou (sviňa jedna hnusná, kvůli tomu sajrajtu nevidíme ani prd! atd.) a já doufal, že se mi podaří najít odbočku na Paprsek dřív, než se kolem nás začne mluvit německy. Odbočku jsme našli. Spíš díky GPS než díky mě - já bych stopro došel až do Němec, než bych pojal prvotní podezření. Jde o nenápadnou pěšinku, která měří přibližně 219169,13 mm (to je 86287,06 palce) a vede od hranice dolů na červeně značenou trasu. O několik málo minut později už po přepychové šotolině dorážíme na rozcestí Palaš. Na Paprsek zbývá 340 metrů asfaltky.
Zahajujeme tipovací soutěž zda budou mít na chatě otevřeno i v tak blbou dobu jako je říjnový čtvrtek. Náznaky se shodujeme že asi ne, ale mlčky doufáme že ano, protože už máme hlad a hrozí nebezpečí, že se uchýlíme ke kanibalismu. Jsa ateisté, přesto se pokrytecky u zdejší dřevěné kapličky modlíme, aby restaurace fungovala a nešetříme náboženským zápalem, který by nám záviděl i papež. Někdo nahoře nás musel vyslyšet, protože otevřeno bylo. Teda zcela určitě to byla souhra náhod a okolností. Žádné nadpřirozeno, to je jisté. Jen okolnosti. Fakt! A chutný obídek nám nadpozemsky bodnul. Máme úctu k tradicím, tudíž od Paprsku alespoň symbolicky bloudíme. Bereme to natvrdo lesem od sjezdovky místo toho, abychom šli po cestě. Netrvá však dlouho a jsme zase na značce, tentokrát zelené. Přichází změna terénu, les měníme za louky. Je to trochu veselejší, bohužel mlha zatím přetrvává.
Větrov, to je další z kopců, který se nám zrádně postavil do cesty, aby nás nasral tím, že z něj nic neuvidíme. Za pěkného počasí to musí být paráda. My viděli jen šedivé chuchvalce převalující se přes trávu. Drobné, vážně jen drobné vylepšení situace nastalo před koncem výšlapu. Typicky. Zřejmě jsme sestoupili pod pásmo mraků a aspoň v náznacích spatřili kopce Králického Sněžníku. Z přírody jsme došli do civilizace poblíž policejní ozdravovny Morava. No, civilizace... je to na okraji St.Města. V areálu jsme si sice všimli houpaček a kolotoče, jenže žádný policajt na nich nedováděl. Škoda, protože z toho by jistě byly skvělé záběry. Do odjezdu vlaku nám zbývalo dost času, udělali jsme si proto ještě takovou malou procházku přes centrum Starého Města. Od mé poslední návštěvy se tu lecos změnilo k lepšímu. Přinejmenším je opravená budova školy a mateřské školky, které ještě nedávno připomínaly spíš Drážďany po náletech. I na ten Žlebský vodopád došlo. K tomu už jsme dojeli autem z Hanušovic, jen tak na otočku. Já tu byl vícekrát předtím, ale Věrka ne a chtěla se sem podívat a udělat pár snímků.
Shrnutí celé akce je lehce nevyvážené. Každopádně zamrzely ty výhledy, či spíše nevýhledy, občasné mrholení a počasí celkově. Jako pozitivní však nutno vnímat fakt, že jsme celých necelých 18 km ušli bez větší únavy a podstatnějšího bloudění, což se taky nestává vždycky. To, že jsme s Věrkou mohli po takové době společně vyrazit do divočiny pak většinu negativ maže. Suma sumárum byl tedy výlet fajn. Rozhodně lepší než hnít doma u televize.
Žádné komentáře:
Okomentovat