23.9.2010
Neboť meteorologové straší, že v nejbližší době půjde hezké počasí zase do kytek, rychle jsem si udělal ještě jeden výšlap. Naplánování bylo rychlé, provedení poněkud zbrklé a výsledek tomu odpovídající. I přesto snad bude mít tento příspěvek aspoň minimální hodnotu. Když už nic jiného, tak aspoň tu vlastivědnou:)
Autobus mě ve 13:55 dopravil na Horní Bohdíkov - takový anální otvor světa nad Žárovou, o němž tu byla řeč už na jaře. Dnes jsem se pro změnu vydal na opačnou stranu, kam jezdím spíše na kole. Směřuje tam červená turistická značka s cílem v Pekařově. Už z asfaltové cesty mířící dále na Pusté Žibřidovice, Jindřichov a Hanušovice se otevřou krásné výhledy. Hlavně pokud je dobrá viditelnost, což se tentokrát moc nevydařilo. Ve vzduchu poletoval nějaký bordel a masiv Králického Sněžníku byl proto sotva patrný. Malinko jsem si odbočil z cesty a vzal to oklikou před jednu výše položenou louku. To, že jsem se po vyplašení srnky a snaze dostat zpátky musel skoro přebrodit močálem, raději nebudu moc rozvádět. Jakštakš bez úhony jsem skutečně našel silnici i odbočku na Pekařov. Zhruba kilometr jsem se kochal výhledy a brzy dorazil ke zmíněné obci.
Řekl bych, že většina objektů jsou rekreační chaty než domy k trvalému bydlení. To ovšem nemění nic na faktu, že kolem je krásně. Mají tu opravenou kapli Nanebevzetí Panny Marie a u ní dokonce i tajemně vyhlížející hřbitůvek. Víc než kaple mě překvapila existence včelařského výzkumného ústavu v jednom z tamních domků. Třebaže v časných ranních hodinách nastal astronomický podzim, počasí bylo veskrze letní. Sluníčko svítilo i hřálo, a u cesty se červenaly šípky. V Pekařově, možná kus za ním, jsem pravděpodobně sešel z cesty. Zjistil jsem to až doma v mapě podle toho, že jsem nešel podle toho, podél čeho jsem jít měl. Přiznávám, že jsem měl více sledovat značení než se nechat prostě vést nohama a ztratit zelenou značku. Ale nevadí, propásnuté cíle doženeme jindy. Nevýhodou zacházky byla šestikilometrová cesta lesem. Na lese není vlastně nic špatného, ale taky tam nejsou žádné vyhlídky a podobné atrakce. Bylo prostě potřeba najít atrakce jiné. Když ne na obzoru, tak pod nohama. Právě tam jsem narazil mimo jiné na velkého střevlíka, se kterým máme minimálně jednu věc společnou: Neradi se necháváme fotit.
Utíkal mi, potvora. Jedno z mála stavení, které podél cesty stálo, byla osamocená chalupa. Hned přes cestu se pásla trojice krav a na tabulce na sloupu stál nápis NA FRIDRICHU. Dále se trochu zhoršila kvalita povrchu, ale pořád to šlo. Cesta vedla chvíli lesem, chvíli podél něj a tu a tam kopírovala ohradu nějaké pastviny, kde však bylo liduprázdno i krávoprázdno. Na pořádného býka jsem narazil až někde pod Žárovou. Pásl se sám, bez krav, blbě se po mě koukal a s těmi nabušenými svaly vypadal jako Schwarzenegger před útokem na zloducha. Minul jsem několik chat a zakrádek šikovně ukrytých v údolí a po úzké asfaltové silničce došel až na silnici do Velkých Losin. Brzy jsem došel do areálu velkolosinských lázní. Jednou z prvních věcí, kterou tu návštěvník přicházející z tohoto směru potká, je hospůdka, což ho jistě potěší. Nepotěší naopak fakt, že podnik funguje spíše přes léto. To se tady grilují rybičky všeho druhu a do hrdel hostů tečou úplně jiné tekutiny než je ta v přilehlém rybníčku. Kolem lázeňských budov najdeme rozlehlý a upravený park. Nejhezčí je na jaře, kdy rozkvetou všechny keře a záhony. Nejrušněji je tu ovšem v létě, kdy se návaly turistů řinou k místnímu termálnímu koupališti s léčivou (smradlavou) vodou pod širým nebem. Zbývalo dojít na nádraží a vyčkat vhodného spoje. Aby bylo vše kompletní, dodám jen to, že autobus odjížděl v 16:47, takže po páté hodině odpolední jsem už vysedal na "autobusáku" v Šumperku. Jak jsem napsal: Mohlo to dopadnout lépe, ale i tak byla vycházka pěkná.
Žádné komentáře:
Okomentovat