Bílá Voda, Złoty Stok a muzeum Kopalnia Złota

18. února 2015

Mapa Původní článek Fotoalbum

Úterní akce byl opět společný podnik s Věrkou ze Šternberka. Vzhledem k minulým společným akcím to samo o sobě slibuje, že všeho pořádně využijeme.

Obec Bílá Voda, což byl náš výchozí bod, leží v jednom z nejodlehlejších koutů republiky. Dá se říct, že k ČR přiléhá pouze jižním okrajem, zatímco zbytek obklopuje polské území Dolního Slezska (Dolnyśląsk). Na mapě Bílou Vodu najdeme cca 9 kilometrů od města Javorníku, které samo právě nepatří mezi kulturní a finanční centra Evropy. Jediné co Bílou Vodu dělí od polské Kamienice je pouze mostek přes potok. Na satelitním snímku k sobě obě dědiny přiléhají tak těsně, že tvoří jakousi nudli a budí dojem, že jde o jedinou dlouhatánskou obec táhnoucí se až k Packówu. Odloučenost Bílé Vody byla důvodem, proč do zdejšího kláštera byly za minulého režimu sváženy řádové sestry z celé země. Na jejich pohnutou historii poukazuje přilehlé muzeum, které jsme nenavštívili, a také místní hřbitov, který se nám navštívit podařilo. Následně jsme se pěšky přesunuli za státní hranici do městečka Złoty Stok, kde mají velmi zajímavou atrakci, do níž jsme se málem nedostali.

Sraz v 8:00 na šumperské Agipce. Věrka dojela na čas, nezdrželi jsme se tedy ani minutu. Do Bílé Vody jsme přes Brannou, Lipovou a Javorník dorazili asi za další hodinu a půl. Auto jsme nechali u hospody a vydali se dál po svých. Někdejší klášter sester Voršilek působil opuštěně. Fasáda se sice zdála relativně nová či aspoň zachovalá, ale pohled do oken prozradil, že je co zlepšovat. Bohužel jsme čekali, že muzeum bude právě v budově kláštera, kde není. Že se nalézá v jednom z blízkých domů jsem zjistil až doma na netu, takže report z výstavy nebude. Škoda, ale život jde dál. Pár set metrů od kláštera nacházíme zmíněný hřbitov, kde spočinuly zde žijící řádové sestry. Na první pohled vypadá jako obyčejný vesnický hřbitůvek, jaký najdeme téměř kdekoliv. Do obrazu návštěvníka uvede informační cedule nebo průzkum pomníků. Většina hrobů je ozdobena jen prostým kovovým křížem. Jak Věrka poznamenala: "To je strašný, jak má každá úplně stejnej hrob". Něco na tom je, ale myslím, že v případě řádové sestry je jistá forma uniformity vlastně součástí života, a smrti zrovna tak. V očekávání věcí optimističtějších pokračujeme dále po asfaltové silnici podél potoka. Právě ten dal jméno i vesnici - Bílá Voda. Abychom to s tím optimismem nepřeháněli, míjíme budovu psychiatrické nemocnice, která prý inspirovala i tvůrce filmu o Aloisi Nebelovi. Vlastně vypadá úplně jinak než ta ve filmu, ale zdejší opuštěnost souvislosti nezapře.

Na řadu přišlo zhruba dvouapůlkilometrové bloudění lesem. To bloudění nebylo tak dramatické jak zní. Měl jsem s sebou tablet s GPS, takže jsme vlastně doopravdy nebloudili. Přechod do sousední země po nezpevněných, ledem pokrytých lesních cestičkách, byl však místy docela dobrodružný. Chvílemi jsme si připadali jako skuteční pašeráci:) Věrka nemohla odtrhnout oči od stromů porostlých břečťanem, jmelím, nebo čímsi podobným, a nelze jí to vyčítat. Takový les vypadal vskutku netradičně. Shodli jsme se však, že louky, na nichž pod sluneční září tály zbytky sněhu, nám stejně připadají krásnější. Tak trošku mimo plán jsme došli k opuštěnému lomu Skalisko. Později jsme se dozvěděli, že je tu lanový park s nejdelší trasou v Evropě. Lano natažené z horního okraje lomu vedoucí až přes potok na druhé straně měří 450 metrů. Areál muzea Kopalnia Złota (česky Zlatý důl) ležel asi o 300 metrů dále, dole pod příkrým svahem, nalevo od nás a od silnice z lomu. Protože na dohled nebyla žádná schůdná cesta, ale jen uzoučká pěšinka po srázu dolů, rozhodli jsme se to risknout. Jak se ukázalo o chvíli později, kdybychom šli ještě o padesát metrů dál, narazili bychom na pěkný chodník až k muzeu. Aspoň máme adrenalinový zážitek ze sestupu jako bonus. K muzeu jsme se dokutáleli celí. Dokonce se ukázalo, že navzdory pesimistickým tušením mají otevřeno, což dokazovala parta dětí v pokladně - zřejmě školní výlet. Horší zjištění však bylo to, že se zde dá platit jen złotými, případně kartou. Nemaje ani jedno, zahájili jsme misi za získáním místní měny do ulic města.

Město jsme našli snadno, ale informace od domorodců nás nepotěšila. Ve městě není žádná směnárna a šanci máme možná jen v jednom obchůdku na ulici Wojska Połskiego. Nezbylo než doufat v přízeň osudu a obchůdek vyhledat. Hledání probíhalo celkem pohodově, jen Věrka neustále opakovala, že si připadá jako o padesát let nazpátek. Kdo není na syrovost polských městeček zvyklý, může to tak vnímat. Já to beru jako lehce exotický prvek, který si při výletech do Polska celkem užívám. Co nás oba nadchlo, to byla návštěva chrámu Neposkvrněného Početí. Nejenže to byl chrám vytápěný - to jsem u nás snad nikde neviděl, ale mají tam nádherné vitráže. Sluneční světlo, které těmito barevnými okny prochází, pak vytváří krásné efekty a zajímavou atmosféru uvnitř kostela. Fotku bohužel nemám, v Polsku jsou na tohle dost hákliví a nechtěli jsme provokovat. Ostatně naším prioritním cílem bylo získat nějaké ty złoté na vstupné do muzea. Nebudu vás napínat, neuspěli jsme. Je skoro neuvěřitelné, jak tyhle česko-polské styky uvadly. Kdysi nebyl problém platit v pohraničním Polsku korunou, nehledě na přítomnost směnáren - kantorů prakticky na každém rohu. Ty časy jsou pryč. V obchůdku a dokonce ani v bance naproti peníze nemění a odkázali nás na blízký Packów. Pěšky nám zase tak blízký nepřipadal, tudíž jsme se museli dohodnout na dalším postupu. Nakonec jsme se rozhodli pro pěší návrat k autu a pro pokus získat złoté v Javorníku. Uspějeme-li, dojedeme k muzeu autem a ještě stihneme prohlídku.

Do Bílé Vody jsme se vrátili trošku jinou trasou, protože chodit pořád stejně je přece nuda. Díky tomu jsme aspoň minuli několik polorozbořených vápenek a na české straně navštívili opuštěný lom. Z divočiny jsme se vynořili zase u psychiatrické léčebny a došli odtud ty zbývající dva kiláky k zaparkované felicii. Jízda do Javorníku probíhala poměrně klidně. Tedy až na to, že Věrka neustále nadávala, že ti Poláci mohli být ochotnější a peníze nám rozměnit. Spořitelna ve městě pod Jánským vrchem měla zrovna polední pauzu. Ještě že pracovníci javornické radnice mají pochopení a dobré informace o činnostech zdejších restauratérů. Jak nám bylo sděleno, do podniku Taverna často chodí polští hosté a majitel nám snad bude schopen złoté zajistit. Pana majitele jsme zastihli v evidentně dobré náladě. Malinko to sice kazil fakt, že byl neuvěřitelně podobný nechvalně proslulému lékaři Bartákovi, odsouzenému za obtěžování a znásilňování svých sekretářek. Bez ohledu na podobu nám však udělal velikou radost a jak se říká "vytrhl trn z paty". Złoté totiž měl a za dvě stovky jsme jich každý vyfasovali 30. Základní vstupné do Kopałni je 18 Zł, takže nám ještě zbyde i něco na malé dárečky pro potomstvo. HURÁÁÁÁÁÁÁÁ!!! Hned jsme hupli do auta a ujížděli zpátky do Złotého Stoku, abychom stihli prohlídku. Času bylo dost. Dorazili jsme kolem čtvrt na dvě a otevřeno mají do čtyř odpoledne.

K základní vstupence je tady možno zakoupit i nějaké dodatkové atrakce jako rýžování nebo výlet na lodičkách do zatopených štol, ale my jsme skromní a vystačili si s biletem normalnym. Více než hodinová prohlídka štol a následný vstup do muzea minerálů za ty prachy stojí a nám vlastně stačí. U nás už skoro nevídaným a o to příjemnějším jevem byl nápis na ceduli u pokladen: FOTOGRAFOWANIE I KAMEROWANIE BEZPŁATNE. No řekněte co víc si přát? Náš čas prohlídky byl určen na 13:45. Tak trochu jsme měli obavy z davů nebo znuděného a drmolícího průvodce, ale v danou hodinu se na smluveném místě objevil jen jeden mladý pár a sympatická průvodkyně. Na úvod krátký historický souhrn a poté již vcházíme do štoly. Celkově zdejší podzemí proplétají štoly o délce kolem 320 km, z čehož je však přístupná pouze malá část a my si projdeme jen malou část té malé části. Nebudu předstírat, že si celý výklad pamatuju, nebo že bych snad úplně všemu v polštině rozuměl. Pokud toužíte po dalších a přesnějších informacích, zkuste zagooglit a najít něco jinde.

V té krátké době viděli hodně. Na jednotlivých zastaveních jsou zřízeny malé výstavky, vitrýny nebo prostě vystaveny související předměty. Mezi jednotlivými expozicemi je vždy několik metrů nebo desítek metrů prázdné chodby. Jednou z expozic je ukázka výdřevy a soška sv.Krzysztofa, patrona zdejších horníků-zlatokopů. Dřevěná konstrukce prý  nejenže podpírala stropy, ale při pohybu skály také vydávala varovné zvuky. Zajímavá informace byla i to, že ačkoliv máme zafixovaný obrázek horníka s kanárkem, tady jako živý indikátor nebezpečí používali krysy. Kanárek by byl na tento účel přece jen v Polsku dost exotický, že? Trochu kýčovité zátiší s falešnými zlatými cihlami se jistě líbí hlavně mládeži. Bavíme-li se o zlatých cihlách, měli tu pro srovnání jednu odlitou z olova. Olovo má hmotnost blízkou zlatu. Stačí si takovou cihlu potěžkat a hned vám bude jasné, proč je tolik dobrodružných filmů a westernů o krádeži zlatých cihel naprostá pitomost. Konkrétně scény, kde trampové ve dvou přenášejí cihlami naplněné truhlice, navzájem si cihly házejí, nebo kde pronásledovatelům ujede koňský povoz s vrchovatým zlatým nákladem. A pro představu: Z tuny zdejší rudy bylo možno získat 6-7 gramů zlata. Zdá se vám to málo? V průměru jde prý velmi dobré číslo a leckde jinde býval výnos poloviční. Člověk si tak uvědomí poměr mezi vynaloženou prací a množstvím získaného kovu, a pochopí proč je zlato tak drahé.

V improvizované chemické laboratoři nám byly představeny různé vlastnosti zlata a mohli jsme si pohrát s lahvemi, kde v jakémsi roztoku plavalo skutečné lístkové zlato. Mimo zlata se výklad týkal i arseniku, jenž tu objevil lékárník a alchymista Hans Schärffenberg při snaze vyrobit elixír mládí. Od té doby byl Złoty Stok asi 100 let významným nalezištěm tohoto prvku. Říká se že arsen, jímž byl postupně otráven Napoleon Bonaparte, pocházel právě odtud. Dále jsme viděli vitrýny s historickými kahany, přilbami a nástroji. Věděli jste, že horníci používali kompas? Ne kvůli nalezení směru, ale pro magnetické vlastnosti rud v blízkosti zlatých žil. Celá prohlídka rozhodně nebyla suchopárným výkladem. Zásluhu na tom měla jednak sama průvodkyně, druhak ostatní atrakce. Především u kolegů návštěvníků sklidila velký úspěch "štola smrti". Když nás tam průvodkyně po schodech poslala, sama šla jinudy. Byla to tmavá chodba, kde cestu vyznačovala jen slabá světélka po krajích podlahy. My jsme se s Věrkou trochu zdrželi, ale zbylí dva návštěvníci si bubáka a brutální řev z reproduktorů užili na 110%. My jsme přišli až v okamžiku, kdy slečna napůl kolabovala příteli do náruče:) Dolů od "štoly smrti" vedla cesta po kovové skluzavce. Srágory či suchaři mohou použít schody, ale přece bychom si nenechali ujít pěkné sklouznutí a umazání kalhot, že? Poučnou i zábavnou se ukázala býti výstavka varovných cedulí. Některé byly autentické, jiné donesli sami návštěvníci. Prý na to tenkrát měli nějakou akci, že za ceduli měl dotyčný prohlídku zdarma. Nelze se tedy divit, že zde visí i nápisy v češtině:) V paměti mi utkvěla třeba jedna z polských: "Dej krávě, kráva dá tobě!"

Vycházíme zase ven na denní světlo, ale konec exkurze to ještě není. Jen se přesouváme o 700 metrů dál, k další štole. Cesta vede přes prve zmíněný lom Skalisko s lanovým centrem. Zde vstupujeme do štoly nesoucí název Černá. Vzdor pesimisticky znějícímu názvu je zde ve srovnání s první štolou alespoň teplo. A to takové, že se mi orosil objektiv. Konstrukce kolem stěn už od pohledu není původní. Měla by ale být bezpečnější, což je pro nás podstatné. Smysl pro humor nezapře cedule s nápisem POZOR / STÁTNÍ HRANICE u jedné z chodeb. Je to pochopitelně vtípek, ale s ohledem na geografickou polohu místa trefný. Navíc jde i o vděčné místo k momentce z výletu. Stavíme jen krátce a pak po kovovém schodišti sestupujeme o osm pater níže, kde na nás čeká jeden ze zlatých hřebů prohlídky. Jde se k němu prostou chodbou vykutanou do skály; v Polsku jediný a evropsky vzácný podzemní vodopád, který padá z výšky osmi metrů a je navíc efektně nasvícen. Barvy osvětlení se postupně mění a celé je to opravdu skvělá podívaná. Jeskyně s vodopádem prý vznikla přirozeně - nikoliv zásahem člověka.

Koleje už značí, že se blížíme k podzemní železnici. Během chůze po kolejích stíháme nakouknout do vedlejší štoly postižené závalem. Koleje tu nejsou pro nic za nic. Část je stále využívána, aby zhýčkaní turisté nemuseli šlapat až ven zase pěšky. Po pravdě pověděno, my bysme to asi ušli, ale i kdybychom tu možnost dostali, asi by stejně vyhrál vláček. Jak často máte možnost svézt se něčím takovým? V uzoučkých vagonech se sedí bokem, trochu jako v metru, a při jízdě to dělá takový rámus, že jsem nic neslyšel ani tehdy, když mi Věrka cosi řvala přímo do ucha. To berte jako významné měřítko, protože v kecání je opravdu vytrvalá a má letitou praxi i vytrénované hlasivky.

Neboť v ceně lístku byl i vstup na výstavu minerálů, neodolali jsme. Expozici najdeme uvnitř nevzhledné budovy v areálu. Celé je to vlastně jen o dvou místnostech. V jedné jsou minerály a v té naproti přes chodbu prodej suvenýrů. My jsme dárečky za poslední złoté koupili u pokladny, takže jdeme jen na minerály. Mají tu zkameněliny, různé krystaly, šutry, drahokamy a polodrahokamy. Zajímavé je to. Věrce se nejvíce líbila vitrýna s koprolity a roličkou toaletního papíru. Nejprve souvislost nechápala, ale když jsem jí vysvětlil, že koprolit je vlastně zkamenělé hovínko, zdála se být dobře pobavena. A já taky:) Tím byl vlastně plán dne splněn a zbývalo jen dát si něco dobrého k snědku, ke kterémuž účelu zamířili jsme nazpět do Javorníku. Jednak to bylo po cestě a za druhé tu Věrka měla vyhléhnutou restauraci, kde prý byli kdysi s rodinou. Ta restaurace stojí napůl cesty do krpálu k zámku a byla zrovna zavřená. No co, když už jsme tady, vylezli jsme až nahoru a pokochali se vyhlídkou. Oběd jsme si pak dali v Taverně, kde nám prve tak ochotně vyměnili peníze. Tedy ceny tam nemají úplně lidové. Smažák s hranolkami a třetinkou kofoly za 150 Kč jsem snad ještě nejedl, ale po tak úspěšné akcičce jsme si tu trochu luxusu zasloužili. Ačkoliv na začátku se výlet nevyvíjel úplně nejlépe, vyvrcholení nakonec dopadlo skvěle. A jak praví staré přísloví: Konec dobrý, všechno dobré.