1. 6. 2017

Deštěm poznamenaný výlet do Vídně

11. července 2009


Jedním z mých nepsaných cestovatelských pravidel je to, že se snažím nejezdit na stejná místa. Jako prakticky ve všem ale existují výjimky a v tomto případě je tou výjimkou rakouská metropole Vídeň. Poslední interval mezi návštěvami tohoto města trval celé tři roky, proto jsem se na výlet opravdu těšil. Už proto, že letos jsem nejel s přítelkyní ale s kolegy, kteří ve Vídni ještě nebyli a já jsem jim slíbil, že se pokusím je protáhnout pokud možno po co nejvíce zajímavých místech. Abychom to všechno stihli tak jsem si dokonce nastudoval i síť vídeňské MHD - konkrétně tamní obdobu metra, zvanou U-Bahn. Vyzbrojen fotoaparátem, potencionálně všemi potřebnými informacemi a dvacetieurovkou v kapse jsem v neděli vyrazil o půl čtvrté ráno na nádraží abych stihl vlak do Olomouce, odkud jsme pokračovali autobusem. Bohužel je problém sehnat odjezd přímo ze Šumperka, takže tyhle transfery jsou jakýmsi nutným zlem s nímž je třeba počítat a smířit se s tím, že ve státní svátky jsou veškeré spoje omezené. Jeli jsem totiž 6.července - v den, kdy si ČR připomíná upálení Jana Husa. U autobusu jsme se všichni včas a ve zdraví sešli. Počasí vypadalo dobře, nálada byla skvělá a tak nám cesta rychle utekla a okolo desáté hodiny jsme byli ve Vídni.


Měli jsme možnost buď vystoupit nedaleko Hofburgu u Naturhistorisches museum nebo se nechat zavézt až na Schönbrunn, tam s průvodkyní strávit tři hodiny prohlídkou a do centra se vrátit pak. Zvítězil kompromis. Nechali jsme se sice zavézt k Schönbrunnu, tam jsme se ale oddělili od skupinky a věnovali se vlastnímu programu. Bohužel průjezd po známé třídě Mariahilferstrasse poznamenal dopravní ruch. Na každých sto metrech jsme čekali na semaforu a projet těch pár km k zámku trval víc než půl hodiny. Schönbrunn - oblíbené letní sídlo Marie Terezie nebo císařovny Alžběty (známé jako Sisi) se rozkládá na jihozápadě Vídně. Renesanční budova obklopená obrovským parkem kde nechybí ZOO nebo ohromný skleník s tropickými stromy nese stopy inspirace zámkem ve francouzském Versailles. Konstrukčně není na první pohled příliš složitá, ale ohromí svou velikostí a množstvím drobných detailů dokreslujících její půvab. Hned po průchodu bránou mezi dvěma vysokými sloupy jsme se ocitli na rozlehlém nádvoří. Propletli jsme se davy turistů před budovou i uličkami vedoucí skrze zámek a objevili se v zámeckém parku.


Naposled jsem tu byl před mnoha lety v říjnu. Tenkrát lehce mrholilo a veškeré záhony byly pouze zelené travou. Tentokrát však byl červenec, léto a díky tomu park rozkvetl obrovským množstvím květin pečlivě sázených a udržovaných v rozmanitých tvarech a ornamentech. Park lemují vysoké živé ploty a antické sochy a na jeho konci se vypíná monumentální Neptunova fontána. Pokračovat se odtud dá vzhůru na malý pahorek k altánu Gloriette, což jsme si pochopitelně nenechali ujít a pokochali se od něj krásným výhledem.
Protože v plánu toho bylo ještě hodně a čas omezený, vydali jsme se zase dále. Tentokrát ke stanici metra. Vídeňské metro - částečně podzemní, jinde nadúrovňová železnice U-Bahn má pět tras dobře spojujících většinu městských částí. Přestože Praha se mě osobně moc nelíbí a Vídeň mám podstatně raději, o vzhledu metra musím prohlásit opak. Tady má Praha skutečně navrch, a to především díky moderní a líbivé úpravě stanic. Ve Vídni jde pouze o šachtu pod zemí v betonovém tunelu, kde visí na zdi tabulka s názvem stanice. Jízdenka pro jednu cestu stojí 1,8 Eura, tedy asi 48 korun. Platí pro jakkoliv dlouhý čas pro cestu z bodu A do bodu B bez ohledu na přestupy nebo délku trasy a její platnost zaniká vystoupením z podzemí. Jízda ve Vídeňském metru pro mě znamenala dvě nepříjemnosti: Před odjezdem ze stanice Schönbrunn jsem nemohl v batohu najít peněženku. Třikrát jsem ho prohledal a nic. Teprve když jsem v záchvatu zoufalství zaběhl na parkoviště do autobusu, našel jsem ji ležet na svém sedadle. Musím říct, že ve mně opravdu hrklo. No a druhá komplikace nastala když jsme nastoupili na vlak v opačném směru a zjistili to až na konečné stanici, kde jsme museli vystoupit a koupit lístek na další, správnou jízdu. Chybami se člověk učí. S přestupem na Karlsplatz jsme úspěšně projeli prakticky celé město i přes Dunaj a umělý ostrov Donauinsel na sever k UNO city.


Zrovna se zde konala nějaká konference, protože se kolem motali chlapíci v oblecích a ochranka hlídala vchody. Prošli jsme kolem podivného kostela, který tu mají. Má tvar černé kostky a je na něm zobrazen bílý kříž. Vypadá to sice zajímavě, ale pro svatostánek příliš depresivně. Mezi výškovými budovami nám počasí přestalo přát a obloha se nebezpečně zatáhla. Ještě za sucha jsme stihli aspoň projít Donauparkem k vyhlídkové věži Donauturm a za 5,9 Euro se nechat zavézt výtahem na vrchol. Odtud se před námi otevřelo celé město, ale také pohled na mohutnou bouřku blížící se od západu. Blesk stíhal blesk a zanedlouho se spustil liják.


Vrchol Donauturmu má pět úrovní. Výtah vás vysadí v té třetí, odkud můžete vyjít po schodišti nahoru do restaurace. Směrem dolů se pak dostanete do otáčivé kavárny, níže na prosklenou vyhlídku a z té můžete sestoupit ještě o patro dolů na další vyhlídku, která však prosklená není a chrání ji pouze jakási klec. Vzhledem k bouřce jsme se v kleci příliš nezdržovali a raději setrvávali v prosklené místnosti, kde je nejen krásný výhled, ale i teplo a pár sedaček pro odpočinek. Tady jsme smutně sledovali blížící se živel a nadávali. Po nějaké době jsme usoudili, že nemá smysl strávit celý den na věži a rozhodli se pokračovat v prohlídce města s deštníky. Nechali jsme se tedy zavézt zase dolů. Sotva jsme opustili budovu, déšť zesílil na úroveň o které prohlašuji, že jsem takovou ještě nezažil. Deštníky byly okamžitě k ničemu a chodníky se proměnily v řeky s tůněmi. Brzy jsem měl polobotky nasáklé jako houby a říkal si, že žabky by byly možná nejvhodnější. Než jsme prošli asi 300 metrů od věže k průchodu pod věžáky byli jsme mokří skrz naskrz a naše věci taky. Ještě že jsem stačil včas schovat foťák do batohu a pojistit to igelitovou taškou.


V průchodu jsme pak přešlapovali asi hodinu, kterou jsme vyplnili svačinou, ždímáním věcí a vyléváním vody z bot. Po hodině bouře ustala a dokonce vysvitlo slunce. S nadějí že všechno ještě dobře dopadne jsme opustili úkryt a vydali se přes most Reichsbrücke směrem ke krásnému kostelu Františka z Asissi nedaleko náměstí Mexikoplatz a odtud přes blok obytných domů k zábavnímu parku Prater, jehož symbolem je obří ruské kolo Reisenrad. Když jsem viděl některé atrakce tak mi bylo blbě jen z toho pohledu. Na vyzkoušení některé z nich se ale nedostávalo času.
Jen jsme si všechno prohlédli a běželi dále abychom stihli co se ještě stihnout dá. Vlakové nádraží v Leopoldstadt prošlo rekonstrukcí. Ze špinavého podjezdu se změnilo v moderní stanici a asi aby k tomu ladilo i přilehlé náměstí, i zde se budovalo. Sloup s motivy lodí a moře byl tedy obehnán pletivem a na Praterstrasse jsme se museli dostat oklikou. A co bylo horší - zase začalo poprchávat. Než jsme došli k Uranii tak už zase regulérně pršelo a ještě před příchodem na Stephansplatz už vyloženě lilo jako z konve. Nedalo se fotit a z náměstí zmizeli všichni pouliční umělci, kteří zde vytvářejí typickou atmosféru. 


Sliby se ale mají plnit a já jsem kolegům slíbil, že je protáhnu po památkách. Spíš symbolicky s deštníkem nad hlavou jsme tedy svižně proběhli přes Grabben a morový sloup k Votivkirche, jehož průčelí hyzdil jakýsi ohromný transparent. Kolem univerzity pak dále k radnici, Burgteater, parlamentu a muzeí na Hofburg. Zde jsme zjistili, že máme pořád asi hodinu času do odjezdu autobusu a tak jsem navrhl že to vezmeme ještě na druhou stranu. U některých jsem se setkal jen s vyčítavým pohledem, ale nakonec jsme se všichni shodli na tom, že procházka bude přínosnější než čekání pod obloukem vstupní brány paláce. V dešti jsme tedy proběhli Hofburg na Michaelplatz, kde jsou k vidění zbytky kanalizace původní římské osady Vindobona. Dále jsme směřovali ke galerii Albertina, hotelu Sacher a u Státní opery kolem Goethovy sochy zase k Hofburgu do úkrytu vstupní brány, kde jsme vyčkali odjezdu.


Letošní výlet do Vídně se tedy příliš nepovedl. Nikdo za to nemůže, prostě zklamalo nevyzpytatelné počasí. Z výše uvedených důvodů nemám ani fotky památek v centru a pokud vás zajímají, budete muset vzít zavděk těmi staršími v galerii. Ty letošní jsou tam taky, ale v podstatě jen ze Schönbrunnu a okolí UNO city. Příště snad budeme mít více štěstí.

Žádné komentáře:

Okomentovat