6. 6. 2017

Písařov, Čečel, Janoušov, Ruda nad M

PÍSAŘOV - NA STRÁŽI - ČEČEL/PARTYZÁNSKÉ BUNKRY - U AMERIKY - MEZNÍK - JANOUŠOV - NAD JANOUŠOVEM - POD JANEM - ŠOŠOLA - RUDA NAD MORAVOU


Po opravdu dlouhé době jsem se vydal do terénu pěšky. Pořád jen jezdím na kole a skoro by se zdálo, že na pěšotúry jsem zanevřel. Nezanevřel, nebojte. Ta dnešní, vlastně úterní, je toho důkazem. Co o ní na úvod povědět? Měří dohromady necelých dvanáct a půl kiláku, a pokud máte rádi vyhlídky jako já, pak si přijdete na své. Po celou dobu se střídá jedno parádní panorama za druhým. Až se mi to nechce moc rozšiřovat, aby se tam pak všichni nenahrnuli a nebylo po klidu. Vždyť během celého výšlapu jsem nenarazil na jediného živáčka. Přesněji na živáčka ano, ale člověk mezi nimi nebyl žádný.


Zajímavým prvkem bylo i hledání autobusu. Vysvětlím. Jako ještě zcela malý, až mikroskopický Tomík jsem byl v těchto končinách s rodiči. A jedna z mála věcí, které mi utkvěly v paměti (je to už nějakých třicet let), je vrak starého autobusu. Pamatuji si jej vedle keře na kraji lesa, v horní části louky s výhledem. Bylo by fajn zjistit jestli tam i po těch letech pořád je. Jak dopadlo hledání i celý výlet, o tom už podrobněji níže.

30.5.2017

Autobusem se dopravuji do Písařova. Předcházely tomu určité domácí zmatky, kvůli nimž výlet málem skončil dřív než začal. Naštěstí jsem měl štěstí a stihl ještě jedne spoj, takže katastrofa je v tomto směru zažehnána. Vystupuji něco po půl jedenácté na zastávce Písařov/Točna a po žluté turistické značce vyrážím vpřed. Trasa vede vzhůru mezi domky a pak takovým údolíčkem potoka. Od něj už se pak zase zvedá do svahu. Po průchodu kusem lesa se objevuji na loukách, či spíše pastvinách. Už jsem chtěl začít nadávat, že značka povede ohradami s dobytkem, ale písařovští mají aspoň rozum a turistům ohrady do cesty nestaví. Kravičky mají svůj prostor a my taky. Brzy na to se objevují první výhledy. Ten z horní části ohrad směřuje k severozápadu, kde je možno rozeznat město Štíty a siluetu Orlických hor. V trávě je to samá kytka a jejich shluky vytvářejí v trávě barevné fleky. Všude plno včel, kobylek a jiného hmyzu... Prostě druhá půle května se snaží napravit jinak ne zcela podařené letošní jaro.


U rozcestníku Na Stráži, kde vlastně nic moc extra není, opouštím žluté značení a dávám se po červeném. Cestu přehrazuje závora, ale značka pokračuje skrz, tak tam jdu taky. Ocitám se u jakési zahrádky a na louce. Sakra... tady je mi to povědomé. Příležitost zkusit co třicet let vykouřilo nebo nevykouřilo z hlavy. Něco mi říká, že hledaný vrak autobusu by se mohl nalézat právě tady. Beru to trávou přímo k lesu. Zdá se ale, že je tam jen křoví. Bylo by divné, kdyby tady pořád byl, říkám si. Taková věc a po takové době... Pak cosi zahlédnu otvorem v zeleni. Že by?!
No fakt! On tam skutečně pořád stojí! Od obrázku, který mi v hlavě utkvíval od dětství, se to trochu liší, ale stejně nevycházím z údivu. Vážně je pořád na svém místě. Nikdo ho neodvezl do šrotu. Třicet let! Neuvěřitelné. Vrak si pamatuji jen jako holou kovovou kostru, což už také úplně neplatí. Půlka autobusu je překrytá plachtou a slouží jako provizorní seník. Takže má aspoň nějaké využití. Vracím se dolů na cestu. Značka teď vede kolem větší usedlosti, soudím, že spíše rekreačního charakteru. Za stavbou se poté znovu ocitám na loukách. Výhledy se tentokrát konají na východ. Nejbližší rozeznatelná obec jsou Jakubovice, ale poznat se dá víc. Škoda oparu, který kazil pohled k Jeseníkům, z nichž zbývají jen šedé siluety. K tomu, aby se člověk pokochal, naštěstí není nutné koukat jenom do dálky. I to, co zde máme na dosah ruky, je dostatečným důvodem ke spokojenosti.


Značka velí jít po lesní cestičce porostem. V podstatě ale jen kopíruje horní okraj dalších a dalších luk, tak by byla škoda pochodovat stromovím a nechat si ujít ty krásné scenérie. Dvě plechové boudy pod lesem moc krásné nejsou, ale naštěstí stojí na jednom místě pospolu, takže ničemu nevadí. Přicházím do míst, kde se nedávno asi dost kácelo. Jsou tu hromady klestí a také paseka. Paseku už někdo stihl osázet novými stromky, les bude tedy zase obnoven, což je dobře. Následuje další průchod lesem. Co jsem si všiml, rostou tu zejména buky a obecně listnáče, jen řídce mezi nimi nějaký ten jehličnan. Z lesa vycházím na další louce, kde usedám na kládu. Dávám si svačinku, oddychuju a užívám si to. Vyměnit občas kolo za nožičky není vůbec marné. Po pauze přicházím na rozcestí na svahu kopce Čečola, někdy zvaného též Čečel. Jednou ze zdejší atrakcí jsou pozůstatky partyzánských bukrů. Jako z udělání se nalézají na mojí trase k Janoušovu, takže je aspoň nemůžu minout. K bunkrům je třeba ještě chvíli jít lesní cestou, ze které pak padá nenápadná pěšinka prudce dolů ze svahu. Nebýt tam značka, ani si jí nevšimnete. Hned naproti odbočce ovšem stojí rozcestník, což orientaci dost usnadní. Bunkr jsem nakonec našel jen jeden. Pokud je jich tu více, buď nejsou při cestě, nebo jsem je jednoduše prošvihl. Ten jeden je opravený a opatřený cedulkou. Jste-li zvídaví můžete vlézt dovnitř, byť se přitom zcela jistě umažete a nakonec zjistíte, že je to jen díra se stěnami z klád. Rozhodnutí je na vás.


Probíhám lesem na louku, na jejímž spodním okraji mě vítá cestička. Uvědomuji si, že jde o tutéž cestičku, po které jsem frčel předloni na kole. Ta vyjížďka byla tenkrát ne úplně bezchybná, ovšem když už jsem tady, napravím jeden restík. Loni se mi totiž nepovedlo najít rybníček, co jsem předtím našel na mapě, a teď mám příležitost k němu dojít. Scházím ke dřevěné chatce a tuším, že rybníček by mohl být někde poblíž. Dává to smysl, ne? Kamsi doleva vede nenápadná pěšinka, co vypadá pro hledání rybníčku docela slibně. Daří se! Rybníček je to malý, vesměs málo zajímavý, ale udržovný a já mám radost, že už ho nemusím hledat. Zvědavost je sviňa a kdykoliv si vytyčím nějaký podobný cíl, jsem poněkud nesvůj když se mi nedaří jej naplnit. Tady mám naplněno. Voda nepůsobí nejčistěji, bližší pohled ovšem odhaluje čilý cvrkot nejen na hladině, ale i pod ní. Prostě se to tam hemží takovými malými rybičkami. Vracím se k chatce a po zelené pokračuji lesem dolů. O kus dále prozrazuje šplouchání další rybníček. Ten už není tak upravený a vypadá spíš jako nějaká bažina. Klacky a větve napadané do vody ted dojem posilují. Ještě chvíli šlapu po nezáživné lesňačce a zatím netuším, že brzy maličko přituhne. Po pár metrech totiž značka tuhle cestu opuští a místo toho se noří do regulérního křoví. Zmatek nijak neusnadňuje fakt, že značek je tu podezřele hodně na více místech - snad staré a nové, takže to chce prostě zkusit kudy projdeme a kudy ne. Když se trefíte, dojdete na cosi, co už aspoň trochu připomíná pěšinu. Na chvíli se dokonce zdá, že máme nejhorší za sebou. Nenechte se tím však zmást. Ten viditelně lepší kousek nad potokem je krátký a po něm přijde ještě jedno prodírámí porostem. U rozcestníku U Ameriky je již džungle minulostí, neboť budeme pokračovat po šotolině. V blízké osadě Mezník pak šotolinu nahradí dokonce pohledná asfaltka.


Janoušov je obec malá a zapadlá. Naproti kostelíku sice mají něco jako prodejnu, jenže těžko říct kdy, či spíše jestli vůbec někdy funguje. Já mám naštěstí ještě zbytek minerálky v batůžku, tak mi to vrásky nedělá. Zamýšlím se nad možnostmi návratu. V dáli se začínají objevovat temné mraky a předpověď věštila bouřky. Nerad bych zmoknul. IDOS v mobilu mě potěšil informací, že z Rudy nad Moravou jede přímý autobus za půl druhé hodiny, což bych měl v pohodě stihnout. Do Rudy je to z Janoušova asi 5.5 km po zelené. Říkám to pokaždé; z cesty mezi Janoušovem a místem zvaným Pod Janem jsou jedny z nejkrásnějších panoramat široko daleko. Dnes bohužel s oparem, ale i tak super. Co super není, to je moje pravá bota, která mi stihla do krve rozedřít patu. Na odpočívadle u cesty improvizuji s papírovými kapesníčky nacpanými tak, aby nohu držely od okraje boty. Za daných okolností prohlašuji akci za úspěšnou. U kříže Pod Janem se ani nezastavuji a pokračuji k lesu. Po půl kilometru přicházím na rozcestí Šošola, za nímž přijde na řadu docela náročný sestup. Nejprve se zdá vše výborné, jenomže později se potud pohodlná cestička mění v koryto vyschlého potoka, kde je pro strmost klesání dávat dobrý pozor na každý krok. Při příchodu do Rudy nad M. tedy nohy pobolívají, ale hřeje mě pocit, že jsem všechno zdárně zvládl a do odjezdu autobudu mám třicetiminutovou rezervu. Víc než dost.


K čekání na autobus jsem si koupil v krámku u Vietnamců litr džusu. Měl jsem ovšem takový sušák, že jsem ho prakticky okamžitě exnul. Do Šumperka dojíždím tak akorát, abych doběhl domů než začne bouřka. Ta u našeho domu přišla o něco později, ale v jiných částech města prý slušně řádila už dřív.
No a to je z úterka všechno. Výlet to byl ve všech vytyčených bodech povedený a hodný následování.

Žádné komentáře:

Okomentovat