2. února 2012
Občas sice mívám dobré nápady, ale naplánování středečního výšlapu se k nim nejspíš řadit nebude. Tedy ne že bych si vybral nějakou špatnou trasu, kde není nic zajímavého. To tedy rozhodně ne. Jen jsem ji naplánoval v blbý čas, takže to nakonec bylo náročnější, než by bylo za jiných podmínek. No ale uznejte: kdo by čekal, že opuštěné louky daleko nad civilizací nebudou prohrnuté? Tuhle trasu jsem nešel poprvé. Mám ji prošlou a na kole projetou už mnohokrát. Nikdy ovšem v zimě. Rozhodl jsem se tedy udělat změnu a podívat se na tyhle kraje pod sněhem. Autobusem, ktetý ze Šumperka odjížděl 12:55 jsem se nechal vyvézt na Lužnou, a odktud pokračoval pěšky.
Osada Lužná leží na hřebeni kopce ve výšce 605 m.n.m. a je to znát. Třebaže v Šumperku máme sněhu víc než dost, tady ho bylo ještě mnohem více. Totéž platí o mrazu umocněném větrem prohánějícím se po otevřených loukách a pastvinách. Za těchto arktických podmínek jsem vyrazil stejným směrem jako předloni na podzim - tedy k ovčínu po modré turistické značce které jsem se držel až do konce. Ovčín se za tu dobu zásadně nezměnil. Tedy aspoň na pohled a odmyslíme-li si ten sníh. Jen ovečky tu měly o poznání drsnější podmínky. Sice se tvářily, že je jim to šumák, ale chtěl bych je vidět v noci, kdy teploty klesnou pod dvacet stupňů pod nulou. Cesta mezi pastvinami, v jiných ročních obdobích normálně viditelná, se ztrácela pod bílou vrstvou. Bylo ale znát, že tudy čas od času projde běžkař nebo projede traktor, takže i když to nebylo nejjednodušší, šlo se docela dobře. Z hřebene je pěkný výhled jak k Jeseníkům, tak i na Králický Sněžník. Ten se ovšem trochu ztrácel v oparu. V těchto místech už byla vyjetá a vyšlapaná cesta zavátá sněhem, takže jsem se tu a tam bořil. Protože ale kus dál opět pokračovala stopa po traktoru, nestěžoval jsem si.
Při příchodu do Kopřivné mi počasí stále přálo. Vítr sice foukal jak kdyby ho to bavilo, ale vzduch byl čistý a sluníčko příjemně svítilo. Dokonce jsem měl pocit, že i trošku hřeje. Mile mě překvapilo, že úzká asfaltka z Kopřivné k Rejcharticím byla prohrnutá. Ne sice až na asfalt, ale přece jen se tu šlo velmi pohodlně. Na další křižovatce na Rejchartickém sedle se cesta rozděluje. Dolů doprava se svažuje k Rejcharticím, nebo stále kupředu pokračuje na Prameny. To byl můj směr. Kousek od křižovatky se mi povedlo vyfotit na svahu srnku, to je vždycky pozitivum:) Ač jsem to nečekal, i tady byla cesta odhrnutá. Na okraji se pod sněhem krčily zapomenuté balíky slámy. Vidět traktor, jak v zimě jezdí po lese a sváží balíky se hned tak nepoštěstí. Zřejmě si někdo konečně vzpomněl na mrznoucí slámu. Vozili ji z louky poblíž Pramenů dolů do Hynčic. To byl taky jeden z posledních kousků silnice, kde se dalo normálně jít. O pár desítek metrů dále už na mě čekala Sibiř.
Protože na Pramenech (v místech někdejší sudetské vesnice Stollenhau) stojí několik chalup čekal jsem, že cesta bude prohrnutá až sem. Ale kdepak! Dorazil jsem sem až po brodění sněhem, kde jsem místy až více než po kolena zapadal do ničím nenarušeného prašanu. Tu a tam jsem zkřížil běžkařskou stopu, ale jinak nic. V tu chvíli by se mi nějaké běžky taky hodily a docela vážně jsem zauvažoval o pořízení sněžnic. Ty by jistě taky docela dost pomohly. Takové scenérie vypadají romanticky, ale pouze doma v teplíčku. Zde mi bylo už naprosto jasné, že člověk není jen součástí přírody a už vůbec ne jejím pánem, ale že je obětí jejího sadismu. Až se jednou budete několik kilometrů prodírat půlmetrovou vrstvou sněhu, pochopíte. Kalvárii lesem po modré značce mi nic moc nezpestřovalo. Proto člověk uvítá i oživení v podobě krmelce stojícího poblíž. Nepopírám, že mi několikrát v hlavě proběhlo zaklení "zasraná příroda!" Konečně se v jednom místě turistická trasa setkala s lesáckou cestou, která byla prohrnutá. Sláva! Konečně jsem mohl jít jakštakš normálně a z kalhot oklepat sníh a led, co se tam za tu dobu usadil. To byste nevěřili, jak nohavice za takových podmínek ztvrdnou.
Když jsem došel k hotelu Diana nad Velkými Losinami, bylo napůl vyhráno. Zbývalo seběhnout něco přes kilometr dolů do civilizace. Už taky bylo na čase, protože slunce začínalo pomalu mizet za kopci a stíny se čím dál více prodlužovaly. Od hotelu do Losin vede turistická značka jakousi zkratkou, ale protože jsem nechtěl riskovat další boření se do sněhu, vzal jsem to raději normálně po silnici.
Měl jsem štěstí. Jedna autobusová zastávka je hned na křižovatce pod hotelem a autobus měl jet už za deset minut. Hurá! Byl jsem docela utahaný a poznámka na rozcestníku nedaleko zastávky mě nijak nepřekvapovala. Stálo tam:
MÍSTO LOUČENÍ S RODINOU ODSOUZENÝCH INKVIZICÍ V ČARODĚJNICKÝCH PROCESECH.
Autobus měl sice zpoždění, ale během jízdy nabral ještě větší. Řidič byl nový, jel tudy prý úplně poprvé a protože musel projet i přes dědiny okolo, zdržel se. pro mě bylo hlavní, že jsem konečně seděl v teple a vezl se domů. Výlet to byl tedy hodně akční, ale protože se delší dobu na žádný další nedostanu, jsem za něj i přes všechny komplikace rád.
Děkuji za pozornost:)
Žádné komentáře:
Okomentovat