2.3.2011
Dojmy ze včerejšího rychlovýšlapu by se daly shrnout do pár vět.
1) Je skvělé, že se povedlo využít jeden z nejhezčích dnů za poslední dobu
2) Je škoda, že se nepovedlo plně využít plánovanou trasu. Za to ovšem ani počasí nemůže, za to může nepozornost a časový pres.
No nic, není všem dnům konec. Hlavní cíl byl naplněn tak jako tak, protože ten nezněl "přesně dodržet trasu", ale "vyvenčit se". A to vyšlo výborně.
Výchozím místem byla železniční stanice Branná, od Šumperka asi 20km vzdušnou čarou sevozápadním směrem. Vlakem to trvá déle, protože lokomotiva těžko přefuní přes vysoké kopce a musí je objíždět. Cesta ze Šumperka do Branné tedy trvala zhruba hodinu. Věrka ze Šternberka byla mimo mě dalším členem výpravy. Už podle jejího "amerického" úsměvu - chvíli jsem přemýšlel jestli na mě výhružně necení zuby, je poznat, že se na výlet těšila. V tuhle chvíli ještě netušila, že zdaleka nestihneme obejít všechna plánovaná místa. K osudné navigační chybě došlo hned za malým mostkem, jímž jsme podešli koleje a přešli na druhou stranu nádraží. Zkrátka jsme měli odbočit doprava, ale my jsme šli rovně. Chyba, ze které bude dobré zvít si poučení. Po pár desítkách metrů bylo potřeba přejít potok po lávce. Byla celkem úzká, poměrně vysoko, bez zábradlí, a ten zledovatělý sníh na ní by strašpytly nejspíš také nepotěšil.
Následná etapa vedla lesem podél skalní hradby. Z obou stran roste les, takže výhledy tu nebyly žádné. Zábavu tedy obstarávalo klouzání po zmrazcích sněhu a ledu během prudkého stoupání. Najednou les zmizel, před ními se otevřela louka a na ní osada Přední Alojzov. Podle názvu by si věcí naznalý čtenář mohl myslet, že jde o vesnici. Omyl. Přední Alojzov tvoří jen několik málo rekreačních chalup kolem prťavého plácku s kamenným křížem a pár dřevěnými soškami. Právě ta pidivelikost ale zřejmě působí onen příjemný a klidný dojem, který tady vládne. Za kamenným křížem pod chalupami mezi ještě holými větvemi prosvítá výhled k masivu Králického Sněžníku. Pěknou atrakcí Předního Alojzova je množství dřevěných sošek.
Zřejmě je má na svědomí nějaký místní majitel chaty a docela sem zapadají. Za poslední chalupou jsme odbočili doprava a vydali se nahoru po louce. Zespodu byla vidět ohrada, tak jsem měl trochu obavy, jestli se dostaneme i za ni. Naštěstí to nebyl problém a drát mezi kůly chyběl. Když jsme se vyškrábali až nad ohradu, otevřel se nám pohled na západní část hor a údolí, kde se nachází třeba obce Ostružná a Ramzová. Dominantu scenérie tvořila hora Šerák (1352 m.n.m.). Dobře byly vidět i vrtule větrných elektráren právě nedaleko Ostružné. Měl jsem s sebou i dalekohled, takže se dalo vidět opravdu dost. Na příhodně kochacím místě někdo postavil dokonce i stoleček z březového dřeva.
Nevěda si rady kudy kam, vydali jsme se nazpět do Alojzova a od místních vyzvěděli cestu dále. Poslali nás po příjezdové cestě k místu, kde najdeme nájezd z betonových bloků. Tam jsme měli odbočit doleva ke skalním útvarům Pasák a Kovadlina. Další chyba. Zdálo se nám divné odbočit vlevo. Mysleli jsme, že se nacházíme na trochu jiném místě, a tak jsme odbočili vpravo. I proto, že jsme tam zahlédli turistickou značku naučné stezky. Pravda, značka byla správná. Jen v jiném směru. Není třeba tajit, že po asi 1,5 km jsme opět došli do Branné, kam jsme plánovali dorazit úplně jinudy. Takto jsme se museli spokojit s krátkým pochodem přes les, kde toho moc zajímavého nebylo. Do odjezdu zpátečního spoje jsme měli pořád dost času, takže jsme se vydali prozkoumat samo městečko. K místním památkám patří beze sporu kostel a přilehlá budova někdejšího fojtství. Nejznámější je ale asi přece jen zřícenina hradu Kolštejn. Bohužel v dost dezolátním stavu, ale pracuje se na opravách. Na náměstí zaujme svou netradiční podobou budova radnice, ale nás stejně tak, možná silněji, zaujala restaurace vedle ní. Tam jsme si zašli na výborný obídek a něco ke svlažení hrdla. Napapáni a napojeni, šourali jsme se po silnici zpět k vlaku.
Vlak jsme stihli, ale během cesty jsme ještě využili pár minut na přestup v Hanušovicích. Hanušovice ničím vyloženě neohromí, ale namířili jsme si to do turistického centra pro nějaké vizitky do turistického deníku. Věrka se tedy tetelí blahem, že má konečně vizitku Nového hradu, kde jsme byli v lednu.
A to je ke včerejšku vše. Zmatky na trase byly vyváženy krásným počasím a dalším průběhem výletu. Ostatně není všem dnům konec, do Branné je to od nás kousek, brzy bude jaro, a tak se snad podaří naučnou stezku konečně projít později.
Žádné komentáře:
Okomentovat