Vidnava, Vidnavské mokřiny, Łaka, Kałków a Žulová

21. března 2012

Mapa Původní článek (1.část) (2.část) Fotoalbum

V obecném povědomí mají (při troše nadsázky) obce ztracené kdesi v pohraničí často podobný status, jaký mají mezi státy Albánie, Bangladéš nebo KLDR. Samozřejmě to neplatí vždy, ale u nejsevernějších částí Moravy a Slezska tohle přirovnání obstojí. Pro člověka například z Olomouce jsou tyto oblasti něco jako Divoký západ nebo Dálný východ. Turisté sem zajíždějí spíš výjimečně a mnohdy jsou proto považováni za podivíny a dobrodruhy. Dostat se sem bez auta není vždy snadné. Spoje nejezdí často a mnohdy je třeba několikrát složitě přestupovat z jednoho prostředku do druhého, pokud tam vůbec něco jede. Ono i auto dostane zabrat na silnicích, které úřady nechávají na okraji zájmu, ať už z nedostatku peněz nebo nedostatku motivace. Punc odloučené a chudé lokality tak spoustu lidí od návštěvy odrazuje, respektive je vůbec nenapadne žádný důvod, proč tam jezdit. Pro jiné je ovšem právě tohle velmi dobrý důvod k návštěvě.

Já sám ve chvílích volna chodím spíš na túry do hor, především Jeseníků, které mám za barákem. Lákají mě výhledy, členitá příroda a všechny ty věci, které na horách člověk potkává. Čas od času je však třeba změnit prostředí. Podobně jako někdo, kdo jezdí už deset let k moři, by chtěl zkusit třeba výstup na některý z Alpských velikánů. Byl jsem proto rád, že když jsme minulý týden s Věrkou ze Šternberka plánovali nějaké trasy výletů a ona sama zmínila Vidnavsko, které jsem ji jí ani netroufal navrhnout já. Nikdy by mě nenapadlo, že ji to bude zajímat také. Nadšeni vzájemnou shodou jsme se domluvili na provedení akce v nejbližším možném termínu, tedy toto úterý (20.3.2012). A mimochodem: úterý byl letos první jarní den! Jat objevitelskými sklony, hledal jsem na mapách ještě další atrakce, které by bylo možné v okolí Vidnavy navštívit. Ve většině informací na Internetu se píše o Vidnavských mokřinách - chráněné oblasti severně od města, kde prý žije velké množství ohrožených živočichů. To byl jeden z jasných cílů, které jsme si s Věrkou domluvili hned. Ale co dál? Blízkost Polska lákala k malé zahraniční oklice. Tím spíš, že kus za mokřinami se nachází rozsáhlé kaolínové lomy a v nedaleké obci Kałków krásný historický kostel. Podle map se zdálo, že nebude problém nějak se tam promotat vrátit se pak podél řeky Vidnávky zpátky. Hurá!

V 7:40 ráno jsem čekal v autě u supermarketu nedaleko od šumperského nádraží, až kamarádka dorazí vlakem ze Šternberka. Dostavila se sama, bez svého (jinak nadšeně túrujícího) čoklíka, který nedávno prodělal operaci a musel se zotavovat. Vyjeli jsme. Nejprve na Hanušovice přes Brannou do Lipové-Lázní, kde jsme přehlédli odbočku a lehce zabloudili až do Jeseníku. K nalezení správné cesty bylo tedy nutné se kus vrátit. Pokračovali jsme do Žulové, kde jsme odbočili do "mojí" dědiny Tomíkovice:) a po nějakých 10 km byli ve Vidnavě. Měli jsme za sebou přejezd celého masivu Jeseníků a následné klesání do nížin, připomínajících zde podstatně více široké roviny polského jihu než předchozí hornatou krajinu. Vzdálenost okraje a centra města Vidnavy není velká, ale auto při jejím zdolávání dost trpí. Nejprve dvěma nečekanými přejezdy zbytků kolejí zrušené železnice, nijak neznačenými, a následně závěrečnou etapou k náměstí a po něm. Ulice a náměstí je totiž dlážděno tzv. kočičími hlavami. Některé dlažební kostky už tu a tam chybí, dlouhým časem bez oprav se vozovka postupně různě zkroutila a propadala, takže nemáte-li nějaký odolný terénní vůz ale jen starou Felicii jako já, připravte se na pořádné drncání. Na kraji města usazeného v širé rovině, uvidíte nejprve ohromný areál rozpadající se bývalé šamotárny,

Pak projedete jednou delší ulicí a jste v centru. Navzdory divokým představám a značně neutěšenému stavu příjezdové komunikace mě mile překvapilo, že to není zase taková divočina, jakou bych čekal. Jistě, Vidnava není žádný Český Krumlov nebo Olomouc, ale ani taková prdel, jak jsem si představoval. Svého času to bylo poměrně důležité město Vratislavského vojvodství, byl tu například klášter a zámek. Až časem město upadlo. Dodnes je zde znát polský vliv, stačí se rozhlédnout okolo na některé budovy. Spousta staveb ve Vidnavě sice stále chátrá, ale velká část se dočkala rekonstrukcí a vyvrací tak očekávání toho, kdo přijíždí s vidinou rozbitých a zašedlých ruin. Dominantou náměstí je radnice z roku 1867. Architektonicky silně polská, ale přitom údajně také unikátní, je budova historické lékárny U Černého Orla z roku 1769 na severovýchodním rohu náměstí. Velikost náměstí ve srovnání s velikostí města docela překvapuje. Většina budov okolo je pěkně spravená. Zajímavostí je dvojice bludných balvanů (dovlečených sem v minulosti ledovcem až ze Skandinávie) u rozcestníku. Připomínají ty, které najdeme před tvrzí v Jeseníku. Kostel sv.Kateřiny Alexandrijské poblíž umělecké školy svítí rekonstruovanou omítkou a další stojí jen o ulici dál a je zasvěcen Svatému Františkovi z Assisi. Na Radniční ulici najdeme turistickou ubytovnu a městské informační centrum. I zde nás příjemně překvapily opravené měšťanské domy, nad očekávání honosného vzezření.

Z náměstí jsme se vydali k mokřinám. Turistické značení nečekejte. Jediná značená trasa vede po zelené z Velké Kraše na vidnavské nádraží (a to ještě po silnici), kde byla ovšem železniční doprava před dvěma lety po 113 letém provozu zrušena. K mokřinám tedy musíte maličko improvizovat a předem prostudovat mapu. Ostatně o rezervaci neměla větší povědomí dokonce ani velká část místních, se kterými jsme mluvili. Naštěstí jsme si už doma prohlédli mapy na Internetu, takže směr jsme vlastně z větší části znali sami. Kolem Vidnavy teče řeka Vidnávka. Není to žádný veletok, ale taková příjemná říčka s křišťálově čistou vodou směřující z ČR do Polska. Název Vidnavy má pravděpodobně spojitost právě s řekou. Ve staroslovanštině se slovo "widna" používalo jako označení pro průzračnou vodu. Daleké roviny a pěšina kolem řeky obrostlé stromy se nám zamlouvaly. Cesta k mokřinám ovšem vede na druhé straně pole, napravo od řeky. Po nějaké době jsme tedy pole přeběhli, abychom si zbytečně nezacházeli. Po úzké asfaltové pěšině vedoucí alejí jsme pak pokračovali dál. Začátek chráněného území značí nenápadná cedule u cesty. Na první pohled je z něj ale vidět jen ohromný lán neproniknutelného rákosu. Samotná mokřina byla malým zklamáním. Asi proto, že jsme o ní měli přehnaná očekávání. Jde v podstatě o ohromnou bažinu, z větší části ovšem zakrytou rákosovým porostem. Výhled na ni je možný pouze z cesty vedoucí podél její severní části. Spatřit lze jen na dvou místech část vodní hladiny, jinak vše tvoří hustý rákosový porost. Uznávám, že byla možná naše chyba vybrat si k návštěvě tohle období, kdy příroda ještě z velké části spí nebo se teprve pomalu probouzí do jara. V létě vše může vypadat podstatně lépe.

Na konci pěšiny kolem mokřin už číhá hraniční kámen označující polskou hranici. Za ním se zvedal malý svah, odkud jsme doufali udělat další snímky močálu. Vyšplhali jsme přes pole na jakousi cestu a pak ještě kousek výš k lesíku. Naštěstí jsme se oba vybavili teleobjektivy, takže se nám odtud fotografovalo dobře, přestože samy mokřiny byly jinak docela daleko (cca 380m vzdušnou čarou). Po pořízení snímků jsme se vrátili k hraničnímu kameni a rozmýšleli se kudy pokračovat. Nakonec vyhrála chuť k improvizaci a vstoupili jsme na louky směrem do Polska. Mokřiny zde nekončily. Pod nohama nám to čvachtalo, kolem byly ostrůvky vody a z nich trčely podivné chomáče trav a nahnilé zbytky pařezů. Hned jsem si vzpoměl na scénu z Pána Prstenů, kdy Glum vede hobity přes bažiny do Mordoru. Gluma nemaje, museli jsme se spolehnut sami na sebe. Hopkali jsme z drnu na drn a přes stružky, a úspěšně jsme se dostali až na protější posečenou louku, kde byla půda o poznání pevnější a sušší. Po této louce, už jistějším krokem, potom dál. V křoví na okraji louky nás už z dálky vítala bílá cedule s nápisem "POZOR! STÁTNÍ HRANICE".

Propletli jsme se houštím, přeskočili další potůček a ocitli se na malém mostě, po němž vede česko-polská hranice. Před námi se tyčily hory bahna vytěženého zde při těžbě kaolínu. Kaolínových lomů je v okolí několik na české i polské straně. Většina již nefunguje, zde se však těží stále. U paty jedné z hromad vybagrovaného materiálu se válela cedule s upozorněním o zákazu vstupu. Nejprve jsme nevěděli jestli ceduli uposlechnout nebo ne. Okolo ale nebylo nikoho vidět, tak jsme si aspoň vylezli na hromadu hlušiny a udělali několik záběrů těžbou vzniklého jezera. Nebylo nám úplně jasné, kam cesta kolem jezera vede, takže jsme se dali pěšinou podél hranice vedoucí do přilehlého porostu. Zvědavost ale zvítězila a brzy jsme zase zabočili doleva mezi stromy, směrem hlouběji na polské území. A tak jsme došli k druhému jezeru. V dáli byly vidět pohybující se bagry a já chvíli zapochyboval, jestli je rozumné se přiblížit. Nakonec rozhodla labuť. Přistála na hladině a my, abychom si ji mohli vyfotit, jsme museli přejít blíže na druhou stranu vodní plochy. Výsledek s labutí nakonec není nic moc, ale to proniknutí do zakázané zóny nám dodalo odvahu a tak jsme se rozhodli nevracet, ale pokračovat blíž k bagrům a teprve u nich pak odbočit na olňačku do kopce k dědině Łaka (česky Louka).

Bylo to docela dobrodružné. Co chvíli proti nám jel náklaďák pro další várku bahna a my čekali, že zamíří k nám, z něj vyleze řidič a my to pěkně schytáme za špionáž. Naštěstí si nás ale nikdo moc nevšímal. Bez problémů jsme prošli až ke třetímu jezeru, kde se pilně těžilo a tady začali polní cestou stoupat k civilizaci. Přes nějaký statek jsme dorazili do Łaky. Trošku oklikou, protože jsme cestou ke kostelu minuli odbočku na Kałków, ale navadí. Poláci jsou národ velmi zbožný a tak nepřekvapí, že kostel byl v bezvadném stavu stejně jako malý parčík u něj. Za kostelem stála budova fary a nad jejími dveřmi visel veliký plakát s fotkou Karola Wojtyly - papeže Janem Pavlem II. a nápisem "Nebojte se být svatými". Než nám došlo, že jdeme jinam než chceme, byli jsme už na konci vesnice. Kus jsme se tedy vrátili a odbočili správným směrem, tedy silnicí na Kałków. Vedla po mírném kopci mezi poli nad těžebním areálem. Okolo cesty rostly stromy a na nich se to hemžilo včelami opylujícími chomáče "kočiček". Na zemi u cesty jsme viděli i motýla - pro Věrku prý letos prvního. Bohužel byl nějaký marodný, ani se moc nesnažil utíkat a myslím, že dnes už to "má za sebou". Prošli jsme okolo hlavní příjezdové cesty do lomu, ale pokračovali dál po normální silnici. Na mostě přes řeku Vidnávku už vidíme první domy v Kałkówě. Hned první stavení byla typicky vesnická usedlost jako z dob před 100 lety. I stavení za ní vypadalo typicky polsky. Není bez zajímavosti, že Kałków byl kdysi propojen s Vidnavou železnicí. Ta už je ale dnes dávno zrušená.

Běhwem příchodu do Kałkówa nás zaujal projíždějící autobus. Vypadal pro nás docela exoticky, jako takové ty autobusy "s čumákem", co u nás jezdily před třiceti lety. Zvlášť pro Věrku byla zacházka do Polska zážitek, protože se tam normálně nedostane a naposledy byla v Polsku před mnoha lety na nějakých nákupech. Není to sice úplně pravda, formálně jsme spolu v Polsku byli už loni při výstupu na Klepáč (Trojmórski wierch), ale to jsme šli jen lesem a nikoliv civilizací. Kostel Narození Panny Marie v centru Kałkówa je podobně jako katedrála v nedaleké Nyse celý z červených cihel a působí dojmem syrovosti středověku, kdy byl založen. První zmínky o něm se objevují na počátku 13. století a jde tedy svým způsobem o dosud neobjevený historický klenot. Vstup byl bohužel zrovna zavřený, takže dovnitř jsme nemohli nahlédnout. Jen jsme se prošli okolo a postranními uličkami se vrátili zase k mostu přes Vidnávku. Jednou z možností jak se vrátit do k zaparkovanému autu bylo jít po silnici z Kałkówa až do Vidnavy, což se nám ale zdálo málo akční. Vyhrála tedy možnost druhá, využít slibně vypadající pěšinu poli podél řeky. Místy byla dost rozbahněná, ale dalo se to vydržet. Chvíli vedla poli, chvíli mezi remízky a tak to bylo aspoň trošku pestré. V jednu chvíli jsme kdesi za řekou spatřili stavení a logicky jsme si z toho odvodili, že by k němu mohl vést nějaký most, který by nás přece jen mohl zavést na lepší cestu. Logická stránka této úvahy byla jistě silná, nicméně se nepotvrdila. Ještě chvíli jsme se tedy prodírali džunglí z křovin a byli rádi, že není léto, kdy by to tu bylo jistě zarostlé mnohem více kopřivami a jinými nepříjemnostmi. Na hranici jsme narazili zcela nečekaně v houští na břehu řeky. Kousek za ní se houští rozestoupilo a my vyšli na té stejné ohromné louce, kde jsme začínali.

Při chůzi po posečené trávě už nás nic neomezovalo a mohli jsme se po libosti kochat zákoutími v ohybech toku. Došli jsme do Vidnavy a zašli na oběd do restaurace na náměstí. Hospodský byl jakýsi nemluvný chlápek s polským přízvukem, ale my jsme měli hlad a potřebovali jsme si odskočit na WC, tak by nám nevadilo ani to, kdyby vrchního dělal Charles Manson. Jídlo nebylo špatné, byť nenadchlo, a ceny podobné jako u nás. Najedli jsme se, hupli do auta a vyrazili zpátky.

Věrka pořád naléhala, abychom udělali ještě zastávku v Žulové, kde prý mají kostel postavený na zbytcích hradu a prodávají k němu turistickou vizitku. Tím mi připoměla mou vlastní drahou polovičku. Tušil jsem, že moje přítelkyně také touží po vizitkách Žulové a Nýznerovských vodopádů, kde jsme spolu kdysi byli, takže jsem se zastávce nebránil. Auto jsme nechali na malém náměstí ve spodní části Žulové a vydali se směrem, kde se vyčila vysoká kamenná věž.

Frýdberk už vlastně hrad vůbec nepřipomíná. Snad jen vysoký most, po němž se k němu přichází, upomíná na fakt, že kdysi nešlo pouze o kostel. Kolem se rozléhá hřbitov a ani zde jsme se dovnitř neodvažovali. Ne že by tam bylo zavřeno, ale v kostele probíhala bohoslužba a přišlo nám nemístné ji rušit. Měli jsme ovšem velké štěstí ohledně nákupu turistických vizitek. Paní, která vede tamní knihovnu a infocentrum zrovna zamykala dveře a byla na odchodu. Nechala se však přemluvit a vizitky nám ještě prodala. Tím byly všechny vytyčené body dne splněny. Sešli jsme zpátky k autu a už bez přestávky dojeli až do Šumperka, kde jsme byli kolem páté hodiny odpolední. Protože přítelkyně mi dala echo, že by měla chuť někam zajít, šli jsme všichni tři ještě na pohár do jedné šumperské kavárny, ale to už s výletem nemá co do činění.

Shrnutí úterní akce bude tedy rozhodně pozitivní. Nejenom že vyšlo skvělé počasí, ale ani jsme nebloudili a našli vše, co jsme chtěli. Dokonce i víc. Konečně jsme se také mohli sami podívat, jak to v okolí Vidnavy vypadá a udělat si vlastní názor, případně trochu poopravit ten původní. Snad mi tamní obyvatelé nebudou mít za zlé, že můj dosavadní pohled na jejich okolí byl o poznání chmurnější než je nyní, kdy jsem měl možnost sám všechno prozkoumat. Vidnavsko sice není zrovna turistický ráj, ale na návštěvu rozhodně stojí.