5.10.2011
Jak to tak vypadá, byl včerejší výšlap na dlouhou poslední. Aspoň s ohledem na počasí zřejmě úterý udělalo definitivní předěl mezi babím létam a sychravým podzimem. Nu což, může mě hřát aspoň to, že jsem stihl využít co se dalo. Tentokrát se budeme zase držet poblíž Šumperka a projdeme si krajinu kolem nedalekých vesnic. Nejprve po neznačené cestě, pak normálně po turistických značkách. V Hrabišíně, konkrétně části Horní olešná, kam jsem se dopravil autobusem, jsem chtěl udělat snímek tamní kaple, ale je na dost špatně dostupném místě schovaná mezi houštím. Důležité je spíš to, že na silnici, odkud je kaple nejlépe vidět, odbočíme doleva a půjdeme tamtudy.
Malá přehrada je od kaple vzdálena asi jeden kilometr. Až do teď jsem o ní neměl potuchy a našel ji spíš náhodou na satelitních mapách na internetu. Tím spíš jsem se k ní chtěl podívat a docela mile mě překvapila. Není to sice žádné Lipno, Tři Soutěsky nebo Hoower's Dam, ale i tak mi přišla docela velká s ohledem na svoji obecnou neznámost. Přehrada se nachází kus za obcí a je od ní oddělena malým lesíkem, takže je tu nerušený klid. Tedy... Zrovna když jsem k ní došel, byla tam i celá školka na výletě, ale považoval bych to za výjimku. Na druhém břehu už byl opravdu klid a na lavičce tam zadumaně hleděl na hladinu jen jediný postarší rybář. Hned za přehradou se po svazích zvedají pole, louky a pastviny. Jde o oblast Nízkého Jeseníku a jak ten název napovídá, nejsou tu žádné tisícimetrové hory či něco podobného. Krajina se vlní mírněji a proti Jeseníku Hrubému je i více obdělávaná. To se pozná především těmi zmiňovanými pastvinami a poli kontrastujícími se zalesněnými horami a údolími o kus výše na sever. Od přehrady sem vede lehce prošlapaná a traktory vyježděná stezka, která však není turisticky značená. Značení se nachází až asi 300 metrů za přehradou. Záměrně jsem si zašel trochu výše do kopce, než bylo nutné. Jen tak, protože bylo prostě pěkně a já se chtěl porozhlédnout. Nad polem jsem narazil na nepříliš kvalitní silničku vedoucí pod železniční tratí k vlakové zastávce.
Zastávka Hrabišín, kde staví vlaky na trati mezi Šumperkem a Uničovem, není nic hezkého. Jde o jednoduchý betonový přístřešek počmáraný sprejery. Nahoře na mostě vede silnice na Libinu. Vylezl jsem si ještě kus výše, abych se podíval na vesnici dole pod svahem a pak se zase stejnou cestou vracel. To abych se napojil na modrou turistickou značku. Příroda byla tím teplým podzimem pořádně zblbnutá. Například tu kvetly šípkové keře a květy se bělaly hned vedle červených šípků pěkně pohromadě. Ani pampeliška nebude úplně typická podzimní rostlina. Na louce kousek níže jsem jich našel ještě více ve všech stádiích od poupat až po odkvétající bílé chmýří. Překonal jsem malou tůňku na potoce pod stromořadím a znovu šplhal do kopečku. Opět šlo o nějakou pastvinu, protože ji ohraničoval elektrický ohradník, toho času bez proudu a s volným průchodem. Vyhlídka na pozimní krajinu kolem byla taková melancholicky klidná a lehce zastřená oparem. Po pastvinách jsem došel až k Benkovu, což je jedna z těch malých a zastrčených vesniček v horách.
První, co z ní člověk přicházející po modré značce uvidí, je chátrající hřbitov. Když jsem si ho fotil, zavolal na mě postarší chlapík hrabající trávu "Hlavně vyfoťte ten hřbitov a dejte to někam do novin, aby s tím starosta začal konečně něco dělat!" (proč si všichni myslí, že jsem od novin?). Fakt je, že pohled na pobořenou zeď a pomníky ztrácející se v trávě nebyl úplně veselý. Uprostřed hřbitova byl pouze jeden opečovávaný hrob, kde prý leží manželka právě toho chlapíka. Trochu jsme pokecali o tom, jak tady nic není, ale že je tu klid a on tady stejně bydlí přes celé léto a na zimu se stěhuj do Šumperka do bytu. Byla by z toho delší debata, ale já jsem musel jít dál, aby mi pak neujel plánovaný spoj domů. Ani nevím, kolik je v Benkově vlastně skutečných obyvatel a kolik jen dovolenkářů. V obci totiž opravdu není obchod, lékař, hospoda ani nic jiného a navíc leží v místě, kde musí být dobrodružné se dostávat za lednových sněhových kalamit. Značka zamířila ze silnice po polní cestě podél ohrady s pasoucími se krávami k lesu.
Na začátku stromořadí stojí zastřešená lavička s truhlíky květin po stranách. I tu sem prý se svým zesnulým švagrem postavil ten sdílný zahrádkář od hřbitova. Po krátké chvíli jsem vyšel z lesa pokračoval po jeho okraji, převážně stále do kopce. V tom teple, které ten den bylo, jsem se solidně zapotil, ale výhledy a podzimní žlutooranžové odstíny byly dostatečnou náhradou za vynaložené úsilí. Místo zvané U Cikánského buku jsem skoro minul. Značení bylo chvilkami všelijaké, ale nakonec jsem buk (bez Cikánů) našel. Stojí u něj malé turistické odpočívadlo, kde je i kniha pro vzkazy příchozích. Taky jsem tam něco připsal:) Výhled od Cikánského buku ovšem prakticky žádný není. Přiléhá k němu totiž mírně se zvedající louka táhnoucí se ještě asi 150 metrů k lesu na druhé straně. Od Cikánského buku jsem podle plánu šlapal po červené značce do obce Nedvězí vzdálené asi 1,5 km. Je to kousek, stačí projít cípem lesa a kolem ohrady. Ani v Nedvězí toho podobně jako v Benkově moc není, byť je přece jen o něco větší. Za znímku tak stojí snad jen kaplička na plácku před budovou obecní knihovky s otevíracími hodinami pouze o víkendech dopoledne.
Narozdíl od Benkova tu mají aspoň hospůdku, ale otevírají až od 15:00, což mi něco po jedné odpoledne bylo platné jak mrtvému zimník. K zastávce autobusu jsem dorazil s asi hodinovým předstihem. Vylézt na Bradlo, kam odtud vede značka, jsem však neměl moc chuť, protože jsem tam letos už byl a navíc jsem přítelkyni slíbil být doma kolem třetí odpoledne. Naštěstí trasa autobusu vedla směrem, kterým se dalo pohodlně dojít na další zastávky. Rozhodl jsem se tedy nečekat, ale pokračovat po silnici směrem na Obědné a Libinu. Také tady byly kolem silnice samé louky a pole. Sešel jsem tedy ze silnice a sledoval krajinu z otevřených travnatých ploch. Jen škoda toho oparu - bez něj by výhledy na Jeseníky byly ještě lepší. Bylo horko a já měl žízeň. Z domu jsem si nic na pití nevzal a spoléhal se na zdroje po cestě, což se ukázalo jako chyba. Ani v Obědném totiž neměli nic otevřeného. Nejspíš jsem tím městským životem pořádně zhýčkaný. Každopádně časová rezerva do odjezdu autobusu zůstávala pořád značná. Po příchodu k vlakovému nádraží nad Libinou jsem zjistil, že mám pořád k dobru nějakých 40 minut a čekat se mi nechtělo. Bylo tedy jasné, že si sejdu až dolů do města. Už proto, že tam by mohlo být k sehnání nějaké pití. Mezi Libinou a nádražím vede úzký chodník protínající serpentiny silnice. Jde se tudy klidným prostředí mezi poli. Na libinské náměstí jsem dorazil - jak jinak - s předstihem, ale ten jsem uvítal a ihned využil k nákupu chlazené Kofoly, kterou jsem okamžitě nalil do krku.
A více už není co dodávat. Počkal jsem si v parku u náměstí nějakých 15 minut a pak nastoupil do plánovaného autobusu, který mě zavezl domů. Celkem jsem našlapal asi 15 km v krásném počasí a rozumně náročném terénu. Vycházka to byla příjemná a s ohledem na podmínky více než žádaná. Právě proto, že blížící se podmínky už turistice moc přát nebudou, ohlašuji tímto i určitý blogovací útlum. Je to logické, pořád se prostě po horách trajdat nedá. Když to ale půjde, využiju každé naskytnuté příležitosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat