6. 6. 2017

Lysá hora

22. listopadu 2011


Předpokládám, že asi každý má nějaký ten cíl, kterého se mu dosud nepodařilo dosáhnout. Co se fotografování týká, je to u mě inverze. Tím myslím takový ten stav, kdy stojíte někde na sluníčkem osvíceném kopci a kolem vás - přesněji pod vámi - se prostírá "moře" mraků a mlhy. Vidět to se mi povedlo jen z dálky (foto v tomto článku) a už je to nějaký ten pátek. Počasí minulého týdne slibovalo, že by se tento rest dal dohnat. Časové vytížení umožnilo výlet naplánovat až na neděli a naplánoval jsem si trasu z Ovčárny přes Švýcárnu a Malý Jezerník na Červenohorské sedlo. To je jedna z jesenických klasik. Zájem o účast projevila i kamarádka Věrka ze Šternberka, ale pak se ozvala s tím, že její známí by na kopečky vyrazili také, a že bychom mohli plán změnit na kopečky Beskyd, konkrétně na Lysou horu. Protože na Lysé, nejvyšší hoře Beskyd, jsem ještě nebyl, rád jsem souhlasil. Navíc mě napadlo, že ten ostravský smog (Ostrava a Třinec jsou od Lysé hory jen kousek) udělá lepší efekt, než relativně čisté ovzduší Jeseníků. Domluvili jsme podrobnosti a bylo jasno: pojedeme na Lysou.


Vstávat v pět ráno bylo drsné, zvlášť v neděli a den po noční směně, ale občas je třeba přinášet oběti. Vlak do Uničova, kde mě čekali Věrčini známí Mirek a Lenka, jel bez zpoždění a taky na místo dorazil podle jízdního řádu. Autmo jsme zajeli do Šternberka pro Věrku a jejího čoklíka (Mirek a Lenkou měli také jednoho) a pak už se jen přesunuli asi 120km východně do Beskyd, přesněji do obce Malenovice u Frýdku-Místku. Už z auta to vypadalo, že mraky nejsou tak nízko jak bychom chtěli, ale nepropadali jsme skepsi. Naděje přece umírá poslední. U restaurace Rajská Bouda na okraji Malenovic jsme zaparkovali a vyrazili po svých na celkem asi třináctikilometrovou cestu. První atrakcí, kterou si prosadila hlavně Věrka (protože tam prý možná někdy bude turistická vizitka...) byly vodopády na Satině. Satina je potok tekoucí údolím mezi skalnatými břehy takové menší rokle. Je tu pár zajímavých zákoutí a míst a voda zde tvoří několik kaskád. Jen škoda, že po dlouho trvajícím suchu zde moc vody nebylo a místo vodopádů jsme viděli spíše stružky crčící přes kamení. U jednoho vodopádku jsme si pořídili i skupinovou fotku - Věrka hned natřikrát, protože se jí stále jaksi nedařilo seřídit foťák. Uznávám, že ani u mě se to neobešlo bez obtíží. Na výsledku má Lenka rozmázlou hlavu, neboť s ní nečekaně pohla. Po čase stráveném u Satiny jsme museli zdolat nějakých padesát metrů strmého svahu, před kterým nás Mirek předem varoval, abychom se dostali na rozcestí "U korýtka".


Korýtko tvoří zastřešený dřevěný žlab, do něhož vtéhá pramenitá voda z trubky zasazené ve svahu. Hned vedle stojí cedule naučné stezky. Ostatně podobných cedulí jsme cestou potkali ještě několik, neboť jsou součástí naučné stezky. Pokračovat budeme už jen směrem vzhůru, a to po žluté turistické značce. Další zastávkou, spojenou s menším občerstvením, byla hospoda U Veličků v malebné osadě tvořené dřevěnými chatami. Hospoda ovšem nebyla otevřená, takže jsme popili a pojedli pouze z vlastních zásob na lavičkách před hospodou. Ještě kousek před tímto zastavením se na nás po cestě nalepil jakýsi toulavý pes, kterému se evidentně zalíbila Lenčina fenka Píšťalka. Trvalo nám skoro další tři kilometry na Lukšinec se tohoto čokla zbavit. Když jsme vystoupali pár výškových metrů navíc, vešli jsme do oblasti stromů pokrytých bílou námrazou. Hned se mi vybavilo, jak se v televizi nedávno bavili o průmyslovém sněhu. Ten vzniká v oblastech s velkou hustotou průmyslu a znečištěným ovzduším. Na nečistotách ve vzduchu se usazuje vlhkost, která zvyšuje množství srážek a námrazy. Tady jsme to viděli na vlastní oči a nebýt vědomí, co jev působí, vypadalo by to vlastně úžasně idylicky. Čím výše jsme stoupali, tím více přibývalo mlhy a ubývalo naděje, že se dočkáme kýženého inverzního efektu. To nám zklamaně potvrzovali i turisté vracející se z vrcholu zpátky dolů. Těch turistů tady bylo také hodně, snad by se dalo říct i příliš. V této souvislosti jsem si okamžitě vzpomněl na jiný beskydský vrchol - Radhošť, kde jsme byli s přítelkyní v létě a o davy lidí tam také nouze rozhodně nebyla. Dlužno ovšem dodat, že tenkrát se to v tom nádherném počasí dalo lépe pochopit.


Cesta se stávala stále více drsnou. Přibývalo ostrého kamení, mrazu i mlhy. K neradostné kulise výstupu na Lysou horu patří i neobvykle velké množství různých pomníčků těm, kteří zde zahynuli. Lysá hora pochopitelně není žádný Mt.Everest, ale přesto - nebo spíš právě proto - tak vysoká koncetrace křížů a pamětních desek člověka zaskočí. V zatáčce jen kousek pod vrcholem najdeme podobných odkazů hned několik. Některé starší, jiné letošní. K tomu se na ceduli naučné stezky dočteme, že zde kdysi zahynul i pilot stíhačky, který do kopce v mlze narazil. To na optimismu nepřidá. Příchod k vrcholu Lysé hory pohřbil naděje na vytoužené snímky. Všechno halila mokře vlezlá bílá tma s viditelností do pár metrů. Z neproniknutelné opony sajrajtu byly slyšet jen neznámé hlasy a hluk stavebních strojů, které tady pracovaly hned na dvou místech. Možná už příští sezónu bude na Lysé hoře stát dvojice nových budov, z toho jedna na místě vyhořelé Bezručovy chaty. Meteorologická stanice, oddělená laťkovým plotem od vrcholového sloupu, se také topila v mlze. Nad hranici oparu přitom zbývalo už jen opravdu málo. Stačilo by nějakých 10-20 metrů. V takové situaci se ani nejvychovanější jedinec neubrání naštvanému KÚÚÚÚÚÚRVA!!! Jako poslední šanci jsme zvolili vyčkávací taktiku a uchýlili se do tepla dřevěné chaty bistra Šantán doufaje, že až zase vylezeme ven, stane se zázrak a mlha se ještě protrhá. Uvnitř bylo pořádně narváno. Aspoň ze začátku. Přesto se nám povedlo vybojovat místa k sezení a dát si něco na zub a k pití horkou čokoládu. Postupem času se chata aspoň částečně vyprázdnila. Přibližně za hodinu jsme se opět zvedli a šli zkontrolovat situaci. Byl už nejvyšší čas, protože bylo kolem 14:00 a za nějaké dvě hodiny, během nichž musíme sejít k autu, bude tma.


Jak se dalo čekat, situace se během té doby nezlepšila. Naopak. Mlhy ještě přibylo, což byl poslední hřebík do rakve pro naše naděje. Zklamání nám jen maličko zpestřila banda modelářů, kteří na Lysou horu dorazili s dálkově ovládanými terénními autíčky. Radost z nich měla hlavně turistická omladina. Autíčka byla opravdu moc pěkně vyvedená a pod vedením svých konstruktérů hravě zdolávala i náročný kamenitý terén.
Nazpátek jsme se vydali jinou cestou, po modrém turistickém značení. Počasí však bylo i tady stejně neutěšené a scenérie podobně ponuré. Mohyla Ivančena, o které jsem dosud neměl ani ponětí, vypadala z dálky jako zeď nějaké ruiny. Až bližší pohled odhalí podrobnosti. Je to totiž jakýsi památník lidem, kteří byli popraveni nacisty během 2. světové války. V tak pochmurném počasí a se všemi těmi kříži a památníky podél předchozí etapy jsou mé dojmy z Lysé hory poněkud neveselé.
Pokračovali jsme dále po zelené. Najednou Mirek prohlásil, že zná zkratku, kterou si ušetříme asi půl kilometru. Pravda, mělo to jednu drobnou nevýhodu a to tu, že zkratka vedla pořádným sešupem po lesním svahu. Krátká porada však nakonec rozhodla, že Mirkovi budeme věřit, protože je místní (z Ostravy) a navíc nevypadal ani nijak krvelačně, tudíž nebylo nebezpečí, že by nás tam chtěl někde zamordovat, znásilnit a nechat. Jako horský průvodce nezklamal a za chvíli jsme vyšli u malenovického hotelu Bezruč přesně, jak předpovídal. Zbývalo už jen sklopýtat poslední kilometry k parkovišti, dát si v restauraci pozdní oběd a vyrazit nazpátek.

Výlet na Lysou horu se tedy povedl i nepovedl. Při porovnání pozitiv a negativ akce by to vycházelo tak nějak šul-nul. Počasí zklamalo na plné čáře a plánované fotky jsme si domů nepřivezli. Protože však Věrka, Lenka ani já jsme dosud na Lysé hoře nikdy nebyli, splnili jsme během neděle tento nedostatek. A inverze? Není všem dnům konec. Je potřeba hlídat předpovědi počasí a neztrácet naději. Jednou to přece vyjít musí!

Žádné komentáře:

Okomentovat