9. listopadu 2016
Minulý týden jsem po poslední vyjížďce na kole získal pocit, že bude dobré dát si zase něco pěšky, abych si kolo nezprotivil. Není divu, letošní cyklosezóna byla bohatá a náročná a určitá míra únavy, hlavně té psychologické, se dá pochopit. Ráno jsem odvedl potěr do školky a říkal si kolik kilometrů dnes nachodím. Jenže znáte to. Po návratu z venkovního mrazu domů do teplíčka mě nad hrnkem kafe nadšení jaksi přešlo a chtělo to hodně, opravdu hodně sebepřemlouvání se dokopat ven do terénu. Takticky jsem zredukoval svoje ambice a místo původně plánované trasy se rozhodl projít jen skromnou NS Bludovská stráň. Ta měří přibližně 5 km a je hned za kopcem, kam se dá navíc dojet autobusem, takže i logistika bude hračkou. Než jsem se rozhoupal a vyrazil tak mi sice ujely dva spoje, ale ten v 9:50 stíhám. Venku chladno, leč slunečno, což věci prospělo. Nějak to půjde. Bus mě vyplivl u cukrárny na křižovatce pod bludovským zámkem asi po patnácti minutách jízdy. Díky příslibu slunečných podmínek mě opět opanovala dobrá nálada, či minimálně ustoupila paralyzující lenost. I to je s přihlédnutím k mému aktuálnímu fotrovatění úspěch.
Na značku NS se chci napojit za zámeckým parkem, nutně tedy potřebuji ten park projít. Zámek byl v 90. letech minulého století navrácen rodu Mornstein-Zierotin. Mám ale dojem, že v obci nejsou tak populární jak se snaží sami prezentovat. To mi to může být celkem fuk. Za parkem se již dostávám přímo na značenou stezku. Vede ještě chvíli mezi dřevěným plotem zámecké zahrady na jedné a nevzhlednou zdí z červených cihel na straně druhé. Přicházím k několika lavičkám u cedule s varováním, že vstup mezi stromy je na vlastní nebezpečí. Těžko říct o jaké nebezpečí jde, ale působí to blbě. Jsem na spodním konci lesoparku Gryngle. Co je to ta gryngle se mě neptejte, nemám páru. Pod mezí u laviček se nalézá malé jezírko. No, jezírko... Spíš větší louže prorostlá travou a rákosím, která asi vypadá lépe na jaře. Na relax raději zapomeňte, protože sem doléhá hluk provozu ze silnice na Šumperk a taky ze statku na druhém břehu.
Pěšina vede dále vzhůru podél hranice lesa a přilehlých luk či polí. Jde se vlastně po okraji mělkého údolí. Když není úplně sucho, nejspíš někde v jeho středu protéká nějaký potůček, ale tentokrát tu bylo sucho. Možná bych při troše snahy našel aspoň trochu bahna, ale fakt jsem po něm nepátral. Našel, tedy spíše vyplašil jsem aspoň zajíce. Vystartoval zpoza stromu odkud jsem chtěl fotit a z nějakého důvodu se na protějším svahu chvíli zastavil. Opuštění stromoví slibovalo lepší budoucnost, k níž je třeba vyjít ještě kus do svahu na hřeben Bludovské stráně. A opravdu, s otevřenějším prostorem a výhledem do podzimně laděné krajiny bylo vše o dost veselejší. Na zdejší informační ceduli se dočteme pár zajímavostí o zdejší geologii, konkrétně o bludovitu. Tuto vápenato-křemičitou horninu zde roku 1885 objevil Rudolf Kašpar, jeden ze zakladatelů olomouckého Vlastvivědného muzea a pojmenoval ji podle místa nálezu. Správný název horniny je sice erlan, ale dodnes se prý stále používá i označení bludovit. Kus bludovského bludovitu se údajně nalézá i v základech Národního divadla v Praze. Naučná stezka pokračuje za příjemných vyhlídek a panoramat po hřebeni k lesu. Tohle už je opravdový les, žádný zbytečně přeceňovaný lesopark. Kdo se během předchozí etapy zafuněl ten jistě ocení, že teď se půjde chvíli z kopce. Les je to velmi mírný až přátelský. Stromy tu rostou listnaté, alespoň si nevybavuji, že bych zahlédl jediný jehličnan. Cesta, která nás později zavede k vlakovému nádraží Bludov, se vlní po úbočí a místy kolem členitých proláklin a jakýchsi strží, takže to není taková nuda. Určitě se to dá i projet na kole, což bych měl zase někdy prubnout. Těsně u plácku za nádražím cestu přehrazuje závora.
Další část stezky bude opět nutno vyšlápnout do kopečka. Cestička je zde užší než ta předchozí. V nejprudší části výstup usnadňují jakési srandaschody z březových větví. Ale účel plní. Když se doplazíme z lesa na kraj louky, je jasné co tvoří další bod. Malá rozhledna na Brusné. Dojít k ní je dílem okamžiku, jde se pohodlně po travičce nenáročným stoupáním, takže pohoda. Když nebudete dělat kravál (bubnovat, startovat sekačku, troubit na vuvuzely...), třeba potkáte i rodinku srnek. V těchto dnech jsou srnčí stádečka na polích a loukách k vidění často. O rozhledně na vrchu Brusná jsem tu už psal, tak si dnes ty pindy odpustím. Od rozhledny stezka pokračuje skrz druhou stranu kopce po trávě k Bludovu. Na konci louky se napojíme na zpevněnou cestu a ta nás dovede až dolů do městečka. Vyjdeme na křižovatce, kde se stýká silnice od nádraží a Sudkova se silnicí od Zábřeha na Šumperk. Stojí tu cedule NC U panenky Marie a mimo jiné je zajímavá tím, že udává sedm cedulí naučné stezky a sama nese číslo devět. Na matiku jsem byl vždycky blbej, ale něco mi v tom stejně nesedí... A když už padla zmínka o panence Marii, tak tu stojí i socha. Teď je na řadě otravný kus podél rušné silnice, naštěstí ne dlouhý. Opustíme jej uličkou K hřišti vedoucí nijak překvapivě k hřišti. Poblíž fotbalového hřiště narazíme hned na dvě cedule, ovšem pokud jsem to správně pochopil, tak ty nejsou součástí NS a věnují se čistě Bludovu. Jedna obci jako takové (věděli jste, že Bludov je nejsevernější obcí Hané?), druhá historii zdejšího fotbalu.
Vida cihlovou zeď a popisky na rozcestníku je jasné, že se blížíme k závěru, neboť jsme opět u vstupu do zámeckého parku. Měl jsem moře času než mi pojede autobus, tak jsem si park prošel důkladněji. Dlužno přiznat, že přístupná je jen část a ta není nijak velká, takže ani tahle procházka nebyla na dlouho a že během ní neuvidíte nic, z čeho byste vyloženě padli na zadek. Hned u zámku se nalézá autobusová zastávka, od níž se snadno přesuneme dobrodiním MHD nazpět do Šumperka. Já jsem si sice pro přebytek času zašel na zastávku Dolní konec, ale každý to tak asi dělat nebude.
Shrnutí: Celá NS měří necelých 5 km, komplet i s cestou od/na bus pět a půl, což je brnkačka. Zvládnou to i malé děti a trasa je celkově docela rozmanitá v tom smyslu, že na ní najdeme výstupy i sestupy, lesy i louky, výhledy i křoví, navíc rozhlednu, byť skromnou. Dohromady nečekejte nic extrasuprmegaultra parádního, spíš počítejte s nenáročnou procházkou a pár pěknými místy. To přece taky není k zahození. Nejvíc mě osobně potěšil počasí. Už jsem ani nedoufal, že z letošního jinak hnusného podzimu stihnu zahlédnout i pozitivnější střípky. No, zahlédl.
Žádné komentáře:
Okomentovat