2.9.2010
Už nějaký čas jsme s Věrou plánovali nějaký pořádný výšlap, ke kterému dlouho z nejrůznějších důvodů nedocházelo. Až nyní se konečně podařilo sladit naše plány a volné dny, takže akce se nakonec uskutečnila. Původně jsme sice mluvili o Králickém Sněžníku, ale nakonec dostalo přednost údolí Bílé Opavy. Už jsem tu o něm psal dříve v jiném článku. Před dvěma lety s kolegy jsme také údolím šli s kolegy v září, ovšem tentokrát bylo počasí přece jen příznivější než tehdy, byť k ideálu mělo pořád daleko. Také trasa byla jiná a podstatně delší. Dali jsme si do těla celkem řádně. Trasa měřila celkově asi 20km, takže nožičky bolely. Nepříjemné důsledky naštěstí vynahrazuje celkový pocit z kvalitní procházky.
Začíná to nenápadně. Štěrkovitá cesta se pozvolna promění na kořeny a občasné dřevěné lávky usnadňující chůzi přes bahnité úseky. Ta "pravá" trasa však začíná až za dřevěným mostkem vedle značky informující o vstupu do národní přírodní rezervace. Za ní už je totiž často třeba skákat přes balvany, podlézat popadané stromy nebo úseky zdolávat přes kluzká prkna těsně u břehů ledové horské říčky. Kolem Bílé Opavy a také přímo na ní se nachází i několik vodopádů. Některé jsou menší, jiné větší, ale za pozornost stojí všechny. Během čtvrtečního výletu se projevily i deště, které tady pár předchozích dní téměř neustávaly. Vody bylo dost všude. Nejen ve vodopádech, ale i na cestách, které tak často připomínaly spíše potoky, jimiž bylo prostě potřeba projít. Čím hlouběji jsme do údolí pronikali, tím více lávek a můstků se v něm objevovalo. Některé byly jednoduché desky položené přes vodu, jinde šlo o relativně bytelné konstrukce se zábradlím. Dlužno ovšem dodat, že na některých místech byly můstky značně ohlodané zubem času a častým používáním. Jedna část stezky vede sice asi patnáct metrů nad samotným tokem řeky, ovšem i zde teče ze svahů množství malých potůčků a vodopádů, takže cesta není prakticky nikde suchá. Když se pak trasa zase stočí k vodě, opět jsou k vidění kaskády, vodopádky a splávky. Jak bylo řečeno, dobrodružné povahy si zde přijdou na své. Nejenže budou zdolávak mokré a kluzké schůdky přímo nad vodopády, ale i kluzké a mokré skály, které tu tvoří součást trasy.
Zatímco při túrách po hřebenech hor se člověk kochá dalekými výhledy, tady v údolí žádné výhledy nejsou. To však neznamená, že by nebylo čím se kochat. Přejdeme-li lávku vedoucí přímo nad posledním vodopádem, musíme ještě vyšplhat přes několik šutrů zkrápěných potokem a ocitneme se na svahu vysoko nad Bílou Opavou. Po zdolání prudkého schodiště na malé odpočívadlo pak definitivně opustíme tu nejnáročnější část a můžeme si oddechnout. Cestou na chatu Barborka, kam vede modré turistické značení, mineme i spodní stanici lyžařského vleku vedoucího až na Petrovy kameny. Asi nemusím zdůrazňovat, že koncem léta je pochopitelně mimo provoz.
U Barborky jsme si dali krátkou pauzu na odpočinek. Jedním z původních plánů bylo dojít sem a pak se přes Ovčárnu vrátit do Karlovy Studánky a autobusem odjet domů. Když jsme však viděli to úžasné počasí a shodli se na tom, že máme ještě dost sil, rozhodli jsme se pokračovat k chatě Švýcárna a odtud pěšky na vlak do Koutů nad Desnou. Před námi tedy bylo po cca sedmikilometrovém výšlapu dalších zhruba 13km. Naštěstí už spíše po rovince a od Švýcárny už jen z kopce, takže by to nemělo být tak náročné. Třebaže se po obloze neustále honila temná mračna a během následující etapy jsme dvakrát lehce zmokli, dá se počasí označit na dobré. Aspoň to bylo pestřejší, než by bylo za vymeteného nebe a pražícího slunce. Všimli jsme si, že chybí špička televizního vysílače na vrcholu Pradědu. Zrovna totiž probíhala přestavba na digitální vysílání, takže po příchodu ke Švýcárně jsme mohli přímo pozorovat vrtulník, který na věž nasadil novou špičku s modernizovaným zařízením.
Chata Švýcárna je nejstarší horskou chatou v Jeseníkách a za název vděčí svému prvnímu správci, který byl švýcarského původu a chatu pojmenoval podle své domoviny. Je odtud pěkný výhled nejen na vrchol Pradědu, ale i do údolí Česnekového potoka. Ten mimo jiné tvoří jeden ze zdrojů pro přečerpávací elektrárnu Dlouhé Stráně. Na Švýcárně jsme si dali Kofolu a poobědvali vynikající vepřové výpečky se zelím a houskovým knedlíkem. Ani borůvkové knedlíky, které si dopřávaly dvě turistky z Čech sedící s námi u stolu, nevypadaly špatně.
Při odchodu ze Švýcárny nás nemile překvapil déšť. Byla to naštěstí jen krátká přeháňka, kterou jsme přečkali pod stříškou Švýcárny. Následně jsme se vydali po zelené trase směrem na Kamzík. Na Kamzíku není sice nic zajímavého, snad až na zastřešenou dřevěnou boudu. Právě ta se ale hodila, protože zrovna při našem příchodu se spustila další přeháňa a my se měli aspoň kam schovat.
Od Kamzíku je také pěkný výhled jak na horní nádrž přečerpávací elektrárny, která je vidět prakticky odevšad z okolí, tak i na její spodní část. Nic extra není ani na místě zvaném Petrovka. Je to název chaty, která se však skrývá asi 350 metrů od rozcestí, na němž najdeme jen rozcestník a docela pěkný výhled průsekem mezi stromy.
Etapa z Petrovky do Koutů je už celkem nudná. Vleče se po úzké asfaltové silničce několik kilometrů většinou lesem, odkud není vidět nic než stromy. Jen na několika málo místech se otevře výhled do údolí Divoké Desné. Také jsme narazili na Sokolí skálu. Slouží jako lezecká stěna vyznavačům horolezectví a bohužel si už stihla vyžádat lidské životy. Jeden z nich připomíná kovová plaketa zasazená do skály a množství čerstvě přinesených květin. U krmelce, téměř už u hlavní silnice mezi Kouty a Červenohorským sedlem, se mi konečně povedlo najít mobilem signál a zjistit čas odjezdu vlaku. Zbývala jen asi půlhodina a před námi bylo pořád ještě nekolik kilometrů dělících nás od nádraží. Následující část byla proto plná spěchu a nejistoty, čemuž nožičky začínající po dlouhé chůzi pobolívat, nijak nepřidávaly. Naštěstí jsme všechno stihli výborně, dokonce s pětiminutovou rezervou. Nasedli jsme do vlaku soukromé železnice Desná, a utahaní jak koťata, ale spokojení, jsme mířili do Šumperka. Tady jsme stihliještě v pizzerii ochutnat pizzu, napít se a odměnit se zmrzlinou. Věrka následně sedla na vlak do Šternberka, kde bydlí a já odešel domů natěšený na sprchu a gauč.
Akce se tedy vydařila dokonale a nezbývá než si přát, aby všechny ostatní proběhly podobně:)
Žádné komentáře:
Okomentovat