O prvním srpnovém víkendu jsme byli s prckama v Jihlavě - krajském městě kraje Vysočina. Primárně kvůli ZOO, kam to máme nějakých 153 km a nechtěli jsme se stresovat provedením akce tzv. na otočku. Chtěl jsem tu podrobně rozepsat všechny možné i nemožné aspekty výletu, ovšem s časem moje ambice uvadala a teď spíš z "povinnosti" přidám jen pár řádků proložených fotkami. Sorry předem.
Sehnat pro rodinu v rozumné cenové hladině byl trochu oříšek, ale přece jen se mi to na poslední chvíli povedlo. Na mapě penzion Atlet nevypadal ideálně, neboť z jedné strany sousedil se sportovním areálem a přes ulici byl sběrný dvůr. Na druhou stranu nemůžu říct nic negativního. Za ty prachy bylo ubytování pěkné a hlavně klidné. O víkendu sběrné dvory běžně nefungují a na stadionu se také nic nedělo. Barák jsme měli skoro sami pro sebe. Vzhledem k úrovni hlučnosti našich dětí to bylo pro případné návštěvníky jen ku prospěchu. A pro nás taky.
Co říci k Jihlavě jako městu? Na první pohled mi úplně neučarovala a to hned z více důvodů. Navíc rodina ani neměla chuť si město trochu projít (omezili se pouze na cestu k restauraci a supermarketu), takže jsem se ve finále musel na chvíli osamostatnit a vzít to hopem. Výsledkem onoho hopu je poznání, že i Jihlava má malebná zákoutí. Mluvím nejen o odlehlých uličkách s penziony a zahradami. Zalíbila se mi rovněž pěšina s parky - říkají tomu parkán, táhnoucí se prakticky kolem celých hradeb z 13. století okolo historického centra. Až později mi kdosi napsal, že místní tam raději vůbec nechodí kvůli řádění gangů mladistvých výtržníků nejmenovaného etnika, jehož členů je docela dost i v centru. Já o nich nevěděl, parkány si prošel a přežil bez újmy. Asi to nebude tak hrozné.
Po docela dlouhé pauze jsem si dnes zase vyjel na horkém kole. Po noční sice ne v ideální kondici, ale s o to větší chutí. Měl bych občasné pauzy dělat častěji, protože pak si jízdu na kole mnohem víc užívám. Cílem vyjížďky bylo prozkoumat neznačenou část cesty od vernířovických rybníků k bývalé osadě Svobodín a poté značenou, ale dosud neprojetou cestu od motorestu Traťovka údolím pod silnicí.
Výstup na hřeben jsem zahájil v Horní Lipové, kde vlak dorazil něco po desáté hodině. Vhodný spoj sice jel i dříve, ale chtěl jsem dospat deficit po noční a taky se vyhnout nutnosti táhnout teplejší oblečení, protože po ránu se teď dost ochladilo. Nevýhodou byl docela narvaný vlak. V ČD moc nepřemýšlejí a na takovouto trať nasazují motoráček o jednom vagónu, kam se všichni turisté mířící směrem k Ramzové či Jeseníku jen těžko nacpou. Do cíle jsme přesto dojeli v pořádku a u Ostružné dokonce z oken viděli na louce hrající si lišku. Tím je hodně zapomenuto. Na nádraží v Horní Lipové zaujme pod názvem stanice druhá cedule s nápisem Bílý Potok. Je to odkaz k filmu Alois Nebel. V úvodní scéně hlavní hrdina v podání Miroslava Krobota odříkává názvy stanic z Jeseníku do Šumperka a místo Horní Lipové jmenuje Bílý Potok, kde tento komixový nádražák pracuje (a pak vlastně nepracuje).