3. listopadu 2014
Přibližně šestnáctikilometrovou trasu jsem volil na základě nepřílišné profláknutosti, zvědavosti a nostalgie. Nepřílišná profláknutost je jasná, zvědavý jsem byl na vrchol Ucháče a případné výhledy z něj, a nostalgie souvisela s jedním zájmovým kroužkem, který jsem navštěvoval jako dítko školou povinné. Tenkrát nás vzali na víkend do jedné chaty pod Třemi kameny a já se tam chtěl po letech podívat a zjistit, co se změnilo.
Ten den jsem si přivstal a stihl vlak, který odjížděl ze Šumperka v 6:45 a o půl hodiny později stavil v Loučné nad Desnou. Vydal jsem se odtud po červené turistické značce. Prakticky od začátku hodně prudce do kopce. Nejprve přes louky, pak lesem a pak zase loukami na okraj Bukovic. Dědinu ale hned opustíme a pokračujeme k rozcestí Pod Jelení skalkou. Další část vede po neznačené cestě sypané hrubým štěrkem - makadamem. Ta cesta by byla třeba v létě skvělá na kolo, jen ten štěrk by asi každé kolo neneslo úplně dobře. Snad se časem povrch srovná, nebo jej v ideálním případě ještě někdo překryje asfaltem. To by bylo žůžo. Jsou odtud i nějaké výhledy, bohužel jsem měl opět smůlu na opar a slunce skrze něj, což je blbá situace. Ani na vrchol Ucháče, jedné z jesenických tisícovek, značka nevede. Musel jsem se tedy vydat po vrstevnicové cestě, která kopec obkružuje. Nový štěrkový posyp byl i zde. Stejně tak i příslib výhledů, ale s tím oparem nic moc.
Vlastně nikde z této cesty nahoru k vrcholu nevede od jihovýchodu žádná skutečná cesta. Volím proto okraj jedné z pasek na svahu. Je to prudké stoupání, ale aspoň vede přímo. Asi padesát metrů od skutečného vrcholu stojí posed, ale protože vrchol hory je hodně plochý, klidně jej můžeme považovat za dobytí cíle. Ten opravdový vrcholový bod (1009 m.n.m.) najdeme v křoví opodál. Je vyznačen patníkem a červenobílou tyčí. Našel jsem jej díky tabletu s GPS. Křoví je i všude okolo, takže paradoxně přímo z vrcholu kopce nic moc neuvidíte. Na rozcestí jen malý kousek dále je situace lepší. A dokonce i co do dohlednosti. Měl jsem dalekohled, tak jsem se odtud pěkně pokochal. Poznal jsem městečko Branná, Stříbrnice, Paprsek, Hynčice pod Sušinou nebo Velké Vrbno. Na vrcholu Králického Sněžníku byl rozeznatelný slabý sněhový poprašek a v dalekohledu i silueta kamení z někdejší rozhledny. Z vrcholu Ucháče vede po hřebeni nezpevněná cesta v severovýchodu, kudy jsem si to namířil nad Přemyslovskou sjezdovku. Z rozcestí v jakémsi sedle mezi Ucháčem a Jelení skalkou pak stačí pokračovat rovně do lesa.
Lyžařský vlek vypadá v tomto ročním období trochu divně a opuštěně. Ono tu vlastně není nic extra, ale o něco málo dál leží vrchol Jelení skalky, tak mi bylo líto toho nevyužít a symbolicky nedobýt i tento kopec. Stejně jako na Ucháči, i zde je vrchol (949 m.n.m.) označen strohou triangulační značkou, odkud lze vyhlížet pouze do okolního křoví. Vrátil jsem se kus zpátky, napojil se zase na modré značení a po něm došel na Tři kameny. O tomto skalisku jsem toho v minulosti napsal hodně, najdete tu reportíky z jara, léta i zimy, tak nemá cenu to znova probírat. Je tu pěkně a skály, ze kterých když se nezřítíte, máte super výhledy na Jeseníky, Králičák a na to mezi nimi. Pokračuji opět po modré, teď už ale z kopce, úzkou pěšinou přes les. Našel jsem i tu chatu, kde jsem byl asi v sedmi letech s kroužkem mladých ochránců přírody. Moje tehdejší zážitky nejsou čistě pozitivní, ale i tak mě zamrzel stav, v jakém se nyní chata nachází. Ono už tenkrát to nebylo dvakrát slavné, ale teď bych se tam možná bál i vejít. Chata mi po těch víc než 25 letech přišla o dost menší - asi proto, že jsem od té doby o dost větší. Bez potíží jsem našel i nedalekou studánku, odkud jsme tenkrát tahali vodu. Jen s tím rozdílem, že teď z ní netekla ani kapka.
Bylo na čase jít dále. Modrá značka pokračuje do Nových Losin, ale já měl jiné plány, tak se pouštím neznačenými cestičkami jinudy. Mapa v tabletu mi nadále pomáhá nebloudit. Do osady Labe, jejíž název vznikl nepřesným překladem z původního německého jména, jsem došel z horní části luk, na kterých osada stojí. Tohle místo jsem zařadil do wishlistu předloni, kdy jsem ji zahlédl z dálky ze svahů Sušiny během cyklovýletu k Prudkému potoku. Čekal jsem že tu bude hezky, ale realita byla ještě lepší než očekávání. Chalupy jsou tu roztroušeny ve skupinkách poměrně daleko jedna od druhé, odděleny plochami luk na západním svahu Sklenského vrchu. Výhledy z těchto prostranství k severu a severozápadu jsou nádherné. Podzimní barvy ještě napomohly tento dojem umocnit. Na lavičkách u kříže, stojícího u okraje lesa, jsem si udělal pauzu. Nejen na občerstvení, ale i na kochání, protože kochat se je rozhodně čím.
Dolů k Jindřichovu se dá jít několika pěšinami, já si vybral tu po kraji louky. Hlavně proto, že z ní přetrvávají ty krásné scenérie. Osada Labe, jak už jsem zmínil, není úplně celistvá. Mimo dnes hlavní část stojí pár chalup i poněkud odstrčeně od ní. Proporce některých stavení prozrazují, že obec bývala svého času mnohem významnější než nyní, a že tu bylo více než jen pěkné víkendové bydlení. Cesta do údolí vede kolem domků, kde po zahradě pobíhají malí ublafaní čokli, považující každého turistu za zločince. Aspoň já si tak připadal, když ta dvě stvoření pobíhala po zahradě za plotem a štěkala svými protivně vysokými hlásky, že to muselo být slyšet široko daleko. Následovala nezáživná etapa sestupu lesní cestou dolů k Jindřichovu. Estetický dojem jindřichovského paneláku, prvního stavení, které uvidíte při opuštění lesa, je ovšem výrazně horší. Jenže já stejně neměl v úmyslu se tu zdržovat, bylo třeba chytit zpáteční spoj. To se mi povedlo, vlak v 11:49 mi neujel a já byl před jednou odpoledne zase v Šumperku.
Žádné komentáře:
Okomentovat