21. dubna 2012
Dlouho jsem nepřidal žádný článek. Důvodem byla práce, určité osobní povinnosti a zákeřné bacily. Teprve ve čtvrtek se mi podařilo nad nemocí zvítězit a urvat trochu času k výletu. V Litovelském Pomoraví, i když je vlastně kousek od nás, jsem ještě nebyl a trápily mě určité kulturní výčitky svědomí. Proto bylo víc než rozumné domluvit další výlet s kamarádkou Věrkou právě do těchto míst. Ačkoliv většinou chodíme po horách, kde vesměs vybírám trasy já, zdejší prostředí pro mě bylo neznámé a tak naplánování zůstalo na Věrce. Už zde byla dříve se známými venčit pejsky, takže měla lepší přehled a já věřil, že zvolí cestu správně.
Litovelské Pomoraví (název odvozen od nedalekého města Litovle) je rozsáhlá oblast nivy a lužních lesů v prostoru mezi Mohelnicí a Olomoucí, vyhlášená v roce 1990 přírodní rezervací. Vyznačuje se spletí různých říčních ramen, mokřadů a luhů obývaných řadou vzácných živočichů. Jmenujme například bobra (byl zde uměle vysazen a brzy se rozšířil co polém toku Moravy tak, že někde je nyní považován za škodnou), vydru či ledňáčka. Oblast Litovelského Pomoraví se dá rozdělit do dvou, poněkud odlišnách částí. První část mezi Mohelnicí a obcí Červenka je kopcovitější s členitějším terénem a menším dělením toku. Od Červenky k Olomouci se pak jedná naopak o prakticky úplně rovnou, pro Hanou tak typickou krajinu propletenou potoky, slepými rameny řeky, stružkami a močály. Celé Pomoraví protkává síť oblíbených cyklostezek a naučných stezek.
My jsme se vydali na průzkum té druhé - tedy rovinatější části. Start byl z obce Střeň (na mapě ji poznáte snadno podle průseku v jinak jednolitém zeleném fleku lesa) a cíl ve Štěpánově. Šestikilometrovou vzdálenost mezi oběma obcemi sice rychlík uhánějící po frekventovaném koridoru Praha-Olomouc-Brno zvládne za pár minut, my jsme šli mnohými oklikami a pěšky, což nám zabralo několik hodin. Poměrně velkou část času ukouslo i obejití Chomoutovského jezera, s čímž jsme původně tak zcela nepočítali.
Domluva na tom, zda výlet uskutečnit nebo ne, byla poněkud komplikovaná. Ještě ve čtvrtek se zdálo, že počasí nám nebude přát a tak jsme výšlap odpískali. Druhý den nás ale ráno probudilo slunce (každého v jiné posteli, dokonce v jiném městě!) a tak jsme po telefonu obnovili zrušené a domluvili odvolané. Měl jsem docela fofr, protože od doby, kdy jsem vylezl z pelechu a odjezdem vlaku zvývalo nějakých 50 minut. Spoj jsem však úspěšně stihl a kolem desáté hodiny ranní, ve sluncem zalitém pátku, jsme se s Věrkou setkali na vlakovém nádraží ve Střeni. Věrka s sebou navzdory předchozím pochybnostem přece jen vzala i čoklíka. Drobným zaškobrtnutím v přípravách byla ochrana proti hmyzu. Já jsem v tom ranním fofru svůj sprej proti klíšťatům zapomněl doma, Věrka pro změnu vzala sprej prakticky prázdný, takže nestačil ani na pejska. Ten se nakonec klíšťaty jen hemžil. Vše ale dobře dopadlo, panička mu parazity průběžně z kožíšku vybírala. Střeň jsme museli projít celou až na začátek Lhoty nad Moravou. Během toho jsme taky tu a tam něco vyfotili, třeba střeňskou kapličku. Na louce před Lhotou jsme na poli spatřili hejno čápů, kteří - jak se dalo čekat - se okamžitě zvedli do vzduchu. Na nějakou dobu nám zmizeli z dohledu, ale brzy jsme je spatřili, jak krouží nad našimi hlavami. Zjevně využívali stoupavého vzdušného proudu k tomu, aby je vynesl do výšky. Šlo jim to docela rychle. Ve Lhotě jsme se dali po červené turistické značce vedoucí po hrázi mezi poli a okrajem lesa. Jde o štěrkovou cestu využívané jak turisty či cyklisty, tak i místními zemědělci. Chůze po hrázi mi přišla celkem nezáživná, proto jsme se snažili jít spíš podél vody. Jen pár metrů od cesty se mezi stromy nachází jedno z těch vedlejších ramen řeky.
Vypadá to tam poněkud divoce, což je však přesně to, co jsme hledali. Mělká voda, bahnité břehy, ostré meandry, všude popadané stromy a spleť křoví - tak by se asi tahle čásr rezervace dala popsat.
O kus dál se terén maličko změnil. Především byl ještě o něco bahnitější a stromy tam nerostly tak blízko u sebe. Ani tady však nechyběl efekt amazonské divočiny, i když v takové hanácké verzi:) V místě, kde se jedno z bočních ramen vlévá do hlavního říčního toku vzniká široká zátoka. Vystoupali jsme zase na cestu vedoucí po tzv. selské mezi, kde nás předjela místní buňka gangu Hell Angels na babetách :-) Selské meze, jak hlásají cedule podél naučné stezky, zde vystavěli v minulosti lidé jako ochranu svých polí před povodněmi, kdy voda z řeky vystoupí a zalije okolní krajinu. Pod mezí se nachází mimo relativně suchého lesa i několik bažin a mokřadů. Mezi stromy jsme zahlédli i část farmy v Hynkově, kde chovají například bažanty a jinou typicky moravskou drůbež:) Dorazili jsme k Hynkovskému splavu. Jeho historie sahá až do 13. století a kdyby Věrka na chvíli zavřela pusu, mohli bychom obdivovat řev přes něj padajících vod. Pod splavem jsme zastihli dvojici kajakářů. Pořád jsme čekali na eskymácký obrat, ale bohužel marně. Kus za splavem jsme opět opustili hlavní tok Moravy a vydali se podél jednoho z ramen, které se zde nazývá Mlýnský potok. Také zde břehy lemovaly důkazy o pohodové prosperitě bobří komunity v podobně kuželovitě ohryzaných kmenů.
Mezi stromy jsme zahlédli torzo mostu. Tedy teoreticky to byl most stále funkční, ale pouze pro silnější povahy. Když se mi podařilo vylézt nahoru a dojít až nad střed řeky, celé se mi to pod nohama nějak rozhoupalo a přišlo mi rozumnější se vrátit. Pokračovali jsme pěšinou udusanou v lese a cestou minuli i další z četných říčních meandrů. Prošli jsme les a ocitli se louce. I ta je chráněná. Jako rezervace Daliboř je vedena co místo výskytu několika ohrožených druhů rostlin, především kosatce sibiřského. Květiny však rozkvétají až v květnu, takže v tomto ohledu jsme měli pech. Kus za Daliboří se objevila ohrada a Věrčina krevní pumpa zaplesala nad přítomností koní, kobyl a daších herek. U ohrady stojí i lovecká chata - tedy spíš celkem rozsáhlý turistický areál, vhodné místečko pro pauzu. Od nevrlého dědka jsme si obědnali posilnění. Věrka kofolu a horké maliny, já kofolu, srnčí guláš a zmrzlinový pohár. Doplnit energii bylo třeba, neboť jsme byli teprve něco málo za půlkou cesty. Během posilňování také přišel čas probrat čoklíkovi kožíšek od klíšťat. Sám bych nevěřil, kolik jich tam bylo. Pokračovali jsme lesem po cestě hojně využívané pro cykloturistiku. Všude okolo mezi stromy kvetly koberce bílých sasanek. Na chvíli jsme pak les opustili, přešli po mostě a pár metrů šlapali po pohodlné štěrkové silničce, která na nás ale byla až příliš pohodlná. Vklouzli jsme proto opět do hvozdu a drželi se po břehu řeky. Někde dál jsme podle Věrčiných předpovědí měli narazit na most.
Most jsme našli a nebyl to ledajaký most. Nahoru se musí vylézt po nepříliš pevném žebříku, který se při šplnání pěkně houpe. Mostovku tvoří průhledná mřížka, takže člověk pod sebou dobře vidí proud tekoucí o 4-5 metrů níže. Docela adrenalin:) Ostatně na mostě je také cedulka "Nepovolaným vstup zakázán!". Branky na obou koncích byly ovšem otevřené a nikdo to tu nehlídal. Podél stromořadí mezi poli jsme pak došli až k silnici mezi Štěpánovem a Horkou nad Moravou. Hned za silnicí se nachází bývalá pískovna - rozsáhlé a velmi zajímavé Chomoutovské jezero, o kterém bude podrobnější referát jindy. Zaujala mě jeho křišťálově čistá voda a několik ostrovů obývaných početnými ptačími koloniemi. Jezero jsme celé obešli a vydali se do Štěpánova na vlak. Nejprve po silnici, následně po poli a podél trati. Nebylo to daleko, a tak jsme se brzy přiblížili k cíli. Vlaky kolem nás svištěly každou chvilku a my si jen kladli otázku, který že byl ten náš. Na nádraží ve Štěpánově jsme došli v době, kdy do odjezdu dalšího vhodného spoje zbývalo asi tři čtvrtě hodiny. Časovou rezervu jsme strávili v nedaleké hospodě - jen tak narychlo u kofoly, a následně nastoupili do osobáku mířícího na sever. Věrka vystoupila hned na další zastávce ve Střeni, protože tam měla auto. Já pokračoval až na konečnou do Šumperka. Potěšilo mě, že jsem tak akorát stihl linku MHD, která mě zavezla prakticky až k baráku. Tím výlet úplně a úspěšně skončil.
Exkurze po Litovelském Pomoraví se povedla na výbornou. Nemuseli jsme se nikam hnát, všechno jsme si pěkně v klidu prohlédli a tak není divu, že od startu do cíle nám to zabralo skoro sedm hodin. Díky rovnému terénu, na který nejsem normálně zvyklý, jsme nebyli ani moc unavení a dokonce plánovali další trasu. Tentokrát už zase po horách.
Žádné komentáře:
Okomentovat