3. 6. 2017

Nový hrad, Lužná, Osikov a Městské skály

13.1.2011


Už delší domu jsem sliboval kamarádce Věrce (neplést s mou drahou polovičkou!), že ji vytáhnu na Nový hrad, aby si mohla koupit tamní turistickou vizitku. Tedy aby měla morální právo si ji koupit někdy později, protože na hradě samotném se nic neprodává. Přišla na to opět řeč a s tím i nápad slib splnit. Domluva byla rychlá, takže výletu nic nebránilo. I když... Počasí mělo být podle předpovědi dobré a ještě ráno, než jsme odjeli ze Šumperka pěkné bylo. Čím více na sever jsme však ujížděli, tím hnusněji se kolem rozlévala mlha, která nás provázela prakticky pořád. Ale o tom dále.


Z vlaku jsme vystoupili na zastávce v Raškově a po žluté značce se vydali k hradu, který je odtud podle rozcestníku vzdálen 1 km. Při chůzi těžkým mokrým sněhem, kterého jsou kolem spousty, se to ovšem nezdálo být právě idylické. Když se člověk dobře dívá, najde si něco pěkného skoro všude. My jsme se shodli na kusu větve porostlé lišejníkem (nebo nějakým jiným sajrajtem). Vypadala vážně zajímavě. Rozcestník i odbočka k hradu se na jaře nebo v létě ztrácí v zeleni, proto je snadné to přehlédnout. V zimě, kdy na stromech listí není, ovšem přehlédnutí prakticky nehrozí. Vstupní brána do zříceniny se nalézá přímo u cesty.


Cesta samotná byla kdysi lemována hradbami, z nichž však už zbyl jen maličký kousek. Škoda, že z hradu toho do dneška opravdu mnoho nezbylo. A to i přesto, že svého času šlo o jeden z největších hradů široko daleko, jehož význam nebyl malý. Vidět místo tak, jak vypadalo před staletími by jistě bylo úchvatné. Ruiny, které po hradu zbývají, nedávají příliš prostoru pro nějakou konkrétní představu. Naštěstí se najdou nadšenci pilně se historii Nového hradu věnující. Jedním z nich je Václav Jokl. Na svém webu shromáždil pozoruhodné množství informací a své bádání doplnil ilustracemi, modely a zajímavými poznatky. Adresa stránek je www.novyhrad.cz. V nevzdálenějším místě areálu hradu stojí další část stavby, kterou někdo poněkud "upgradoval" čímsi, co bychom mohli nazvat kůlnou. Proč a k čemu mu to je, netuším. Když jsme si hrad prošli a náležitě zdokumentovali, vydali jsme se po modré značce na Lužnou. Podél cesty nás čekalo překvapení v podobě žížaly. Vidět živou žížalu, jak se v lednu plazí po sněhu je opravdu neobvyklé. Předpokládám, že na vině je teplé počasí posledních dnů, které přírodě, žížaly nevyjímaje, dělá trochu zmatky v biorytmu.


Za poslední chatou na konci údolí pod Lužnou se pustil docela hnusný deštík, takže jsme zvažovali možnost už dále nepokračovat a autobusem se vrátit pohodlně zpátky do Šumperka. Zvítězil ovšem optimismus. Ten se ani nadále nepotvrdil, ale to jsme ještě nevěděli. Z Lužné jsme v dešti po asfaltce seběhli k odbočce na Osikov a po ní pokračovali. Mlha nepolevovala a stejně tak ani občasné dešťové přeháňky ztrpčující nám už tak dost náročný výšlap.
Došli jsme až do Osikova. Pokud jsem v některém z předchozích článků nazval nějakou obec konečníkem světa, je na místě se opravit. Bylo to nanejvýš tenké střevo, konečníkem světa je Osikov. U místní kaple nás turistické značení poslalo z asfaltky zpátky do divočiny. Poslední výspou civilizace nám tedy na dlouhou dobu musel být statek na konci Osikova, kde se bez ohledu na déšť procházely krávy. Cesta lesem se vlekla. Pršelo, nohy se nám bořily do těžkého sněhu a klouzaly po zamrzlých lesních pěšinách. Chvíli jsem se dokonce začal obávat, že trochu bloudíme, ale naštěstí zbytečně. Trvalo to nějakou dobu, než jsme dorazili na Městské skály, ale povedlo se. To už jsme měli mokré kalhoty i boty a strašně jsme se těšili na něco k zakousnutí z batůžku.


Pojedli jsme v přístřešku na vrcholu skal, kde na nás aspoň chvíli nepršelo. Jinak pěkné výhledy se samozřejmě nekonaly. Všude bylo bílo a viditelnost jen na pár desítek metrů. Pouze na pár vteřin se z mraků odhalily kopce nad Bratrušovem, ale následně je zase pohltila bílá tma. Dolů ze skal, zpátky do civilizace, jsme zamířili po osvědčené cestě. První etapou je kovový žebřík, pod kterým to touto dobou poněkud více klouže. Následuje propletení se mezi balvany. Ani tady není nouze o příležitost uklouznout a rozbít si čumáček, nebo nedejbože foťák. Všechny nástrahy jsme zvládli s bravurou a po následujícím, asi čtyřkilometrovém pochodu lesem, jsme byli u Nových Domků. Ani tady počasí nedostalo rozum, takže z běžně nádherných výhledů na Jeseníky nebylo nic. U silnice vedoucí k Novým Domkům stojí kamenný kříž. Pár metrů od něj vede lesní cesta k chatě Koliba. Pamatuji si, že na chatě jsem zažil otevřeno jen jednou, před mnoha lety.


To, že bylo opět zavřeno mě tedy nepřekvapilo. Znamenalo to pouze nutnost počkat si na něco teplého až dolů do města. Ačkoliv na severu u Městských skal byly kopce v mracích, nedaleký Háj vypadal naopak docela přívětivě. Oba jsme v tu chvíli zalitovali, že jsme nešli právě na tam, protože mraky pluly pod jeho vrcholem a od rozhledny na ně musel být krásný pohled. Bylo až k nevíře, jak pěkné počasí nad Šumperkem panovalo. Dokonce i dál, směrem na jih byla obloha relativně čistá a čas od času problesklo sluníčko. A my jsme se od rána ráchali v tom deštivém humusu. No nic. Nejenže jsme hezky zmokli, také jsme se pořádně vyvenčili, což je hlavní. Po příchodu do města jsme se tedy odměnili aspoň teplým pitím a zákuskem v restauraci Pod Kaštanem.

Žádné komentáře:

Okomentovat