Šumperák na cestách: Tour de Východní Čechy

Ještě ráno to vypadalo na mnohem střídmější akci. Jenomže jsem měl výjimečně skoro celý den pro sebe a dokonce i předpověď počasí byla, až na vítr, příznivá. Za takových okolností nemá smysl přizdisráčsky lpět na trapných pár kilometrech. Naopak je vhodno využít situace k plánu, jehož realizace se zdá hraničit s nemožností. Něčím podobným pro mě byla trasa do Letohradu. Přemýšlel jsem o ní dlouho. Roky. A dnes mi všechno začalo napovídat, že přišel správný čas. Odvedl jsem potomstvo do školy a následný nákup využil k pořízení nezbytné energie na takový výlet. Dvě sójové tyčinky, tatranka a banán budou akorát. Pro jistotu jsem koupil i plechovku energiťáku, ale nakonec nebyl potřeba a nechám si ho na další podobnou příležitost. Dva bidony ionťáku z prášku stačily. Nebyl jsem si úplně jist zda vzít mtb nebo silničku. Zejména kvůli stavu cest a tomu, že na svém silničním kole jsem ještě víc než 100 km nikdy neujel. Proč to tedy nezkusit dnes, což? Oblečení jsem pojal skromně. Cyklistické šortky a funkční triko. Po ránu, zvlášť když se zatáhlo a ochladilo, to bylo na hraně, ovšem brzy jsem nic víc nepotřeboval. Místo treter vyhrály otevřené turistické boty, což mělo svoje slabiny a vyvozuje poučení do budoucna. Takto vybaven jsem okolo půl desáté ráno šlápl do pedálů.

Musím se pochválit za rozvržení sil. S poctivě nastudovaným profilem trasy jsem měl představu kde bude číhat jaký kopec, a to mi umožnilo jet tak, abych se hned na začátku nezničil. A začátek byl ohledně stoupáků nejhorší. Lážo-plážo tempem jsem do Štítů dojel v obvyklém čase, přestože to obnáší překonat jeden menší a jeden opravdu velký krpál. Na náměstí jsem do sebe natlačil první sójovou tyčinku věda, že také následující etapa bude stoupat. Kdo zná cestu ze Štítů k Horním Heřmanicím, dá mi asi zapravdu. Dolní Heřmanice mám raději. Předně tamtudy nevede tak rušný provoz, druhak se zde vyskytují krásné dřevěné chaloupky jako někde z pohádky. Kdykoliv na to přijde řeč, opakuji jednu věc a nyní musím znovu: Orlické hory jsou v porovnání s Jeseníky malebnější, půvabnější a přátelštější. Jeseníky jsou drsné, syrové a zachmuřené. V podstatě oceňuji obojí, takže s tím nemám problém. Až do osady Výprachtice/Koburk jsem dosud jel po známých místech, a za touto dědinou po čase konečně zažívám pocit objevitele. Už jsem skoro zapomněl jaké to je když člověk poprvé projíždí někudy kde nikdy nebyl. Pocit radosti ze skvěle započatého dne tak jen sílí. Ve Výprachticích točím u školy doleva, projíždím okolo kostela a ocitám se v pokračujícím stoupání mezi zvlněnými poli.

Na vrcholu sedla mě čeká milé překvapení. Nádherný výhled od dvojice stromů ukrývajících kamenný kříž. Na fotkách níže to asi nebude mít ono kouzlo, jenomže v reálu jsem si tam udělal přestávku jen tak na kochání. Sjezd do obce Bystřec není o nic méně malebný. Jízda mezi loukami celými bílými od porostu kopretin byla zvláště působivá, ovšem užil jsem si to komplet až dolů do Jablonného nad Orlicí. Jablonné vypadá jako každé druhé město, ale náměstí - náměstí tu mají skvostné. Pominu-li zprofanovanou obří lžíci (jaký to má, kuwa, smysl?), rozhodně se vyplatí prohlédnout si všechno kolem. Staré měšťanské domy na náměstí jsou většinou opraveny nebo ve velmi dobrém stavu a pokud byste chtěli ochutnat vynikající gnocci, doporučuju italskou restauraci na rohu. Alespoň před lety jsem si tam na nich ohromně pošmákl. A teď k Letohradu. Nabízí se dvě varianty a volím tu variabilnější, kde se nebudu muset vracet po stejné cestě. Pravda, když jsem funěl do prudkého kopce kolem kamenolomu k Mistrovicím, už mi to jako tolik dobrý nápad nepřipadalo. Za Mistrovicemi však útrapy vyvážil pohled na krávy na louce a příjemný sjezdík do Orlice - již prakticky předměstí Letohradu. Mají tam kostel se dvěma špičatými věžemi a tvrz, o níž se zmíním později. Na letohradské náměstí je to ještě skoro přes celé město, převážně nezajímavou ulicí. Až naproti Novému dvoru (ukrývajícímu mimo hostince muzeum řemesel) točím doleva a po průjezdu pod železničním mostem před sebou konečně vidím zámek. Ještě krátké stoupání a jsem na náměstí. Tak jsem to zvládnul! Trošku jsem si náměstí prošel a pak to vzal ještě do zámeckého parku. Zvláště krásné je pak nádvoří zámku se zahradou a dřevěnými postavami na lavičkách. A pokud byste měli hlad nebo prostě jen chuť, využijte zdejší restauraci. Já mám ještě něco v batůžku, tak dělám jenom pár fotek a frčím dál.

K Lanškrounu se vydávám dlouhou ulicí podél kolejí, které jsou zrovna v opravě, což není zrovna estetický zážitek. Teprve dál za nádražím odbočuji do uličky rodinných domků, což situaci zcela obrací. Dojíždím rovněž k výše zmíněnému dvouvěžovému kostelu a tvrzi. Na tu jsem byl zvědav a nebyl nijak zklamán. Celý objekt prošel očividně nedávnou rekonstrukcí. Část slouží jako hotel, mají tu restauraci na nádvoří a podle cedulí taky nějaké expozice, kam jsem bohužel neměl čas zajít. No, i kdybych ten čas měl, v propocených cyklohadrech bych si tam připadal jako buran. Raději jsem proto využil jenom lavičku dole u rybníka ke schroupání tatranky. Jedem dál. Zvlněným terénem se přesunuji k Dolní Čermné. Dá se odtamtud pokračovat po hlavní silnici na Horní Čermnou nebo Horní Třešňovec, já ovšem jedu k osadě Jakubovice. Jednak to na mapě vypadá jako zajímavý zapadákov pro jaké mám slabost, a také mi přijde fajn poznat vedle těch našich, šumperských, i Jakubovice lanškrounské. Opět musím přefunět kopec a k vesnici se dostávám po krátkém sjezdu. Ocitám se na silničce podél louky s několika sloupy svatých. Při přepočtu na obyvatele možná v tomto směru Jakubovice válcují i Vatikán :-D. Po chvilce slyším štěkání a přibíhají tři malí psíci. Hubu nezavřou, pořád běhají kolem a byl jsem docela rád, když jsem s nimi dorazil k majiteli kosícímu za zatáčkou trávu. Potom jsem si projel zbytek vesničky, která je možná malá a zapadlá, ale zdaleka ne tam moc jak jsem si myslel. Napojuji se opět na silnici a za chvíli jsem u lanškrounských rybníků. Měla by kolem nich vést turistická stezka - snad zpevněná, což zní jako fajn plán. Jenomže plán padá za chatovou osadou. Zábrana, značky se zákazem vjezdu i vstupu. Debilové. No nic, zpátky na asfaltku. K vodě se podívám u restaurace na břehu největšího rybníka. Nečekal jsem od toho moc, ale okolí restaurace bylo super. Najdete u ní půjčovnu loděk, malý park, štěrkovou cestu podél vody a pak druhou, vedoucí k sousednímu rybníku. Ta už je ale jen hliněná a já ji viděl pouze ze silnice. Určitě by stálo za zkoušku se tady někdy stavit třeba s prťaty. Čas kvačí, je potřeba šlapat dál. Oklikami projíždím centrum Lanškrouna, hlavně zámek a náměstí. Myšlenku na tradiční zmrzlinu v kiosku u Alberta zavrhuju při pohledu na jakési dopravní zmatky v těch místech a raději rovnou točím k hostinci Krčma. Tam vpravo směr Zábřeh po již dobře známé trase. Jen v Tatenici před zámkem dělám poslední pauzu a dojídám druhou sójovou tyčku. Domů zbývá něco přes 30 km a neudálo se během nich nic významného, tím méně něco, co by předčilo věci předešlé. Zkrátka výlet se povedl asi nejlíp jak mohl. Možná takovej protivítr být nemusel, ale to už bych chtěl asi příliš.

FOTKY

mobilní telefon