Během výletu o uplynulém víkendu jsme s kolegou Pavlem mimo jiné zavítali i do prostoru vojenského újezdu Libavá. Nejspíš tak trochu neoprávněně, byť si tím nejsme do dneška úplně jisti. A hned dvakrát. Poprvé při návratu od pramene Odry, což jsem tu popisoval včera. Podruhé se to stalo ve snaze zkrátit si cestu z Potštátu do města Libavá, protože objíždět celý výcvikový prostor je nesrovnatelně delší, než jej projet skrz. Alespoň jsme si to mysleli. Na možnost průjezdu jsme se zběžně zeptali náhodného chlápka v Potštátě a ten nám tak napůl potvrdil, že se to projet dá pokud nejsou spuštěné závory. Pokud by spuštěné byly, probíhají střelby.
Hranici újezdu jsme přejeli na rozcestí U zeleného kříže mezi Potštátem a Kozlovem. Zprvu to šlo skvěle, protože silnice byla kvalitní a provoz nulový. Teda jednou nás minulo menší terénní auto, čímž jsme znejistili, ale ani nepřibrzdilo a my mohli vesele pokračovat. Brzy se pokračování stávalo stále méně veselým, a to zejména v okamžiku, kdy jsme dojeli k místu, kde z naší silnice odbočovala méně kvalitní cesta doprava. Na stojanu uprostřed asfaltky totiž stála kovová trojnožka a cedule s nápisem varující před nebezpečím střelby. Krátká studie mapy odhalila možnost horkou oblast objet jinudy. Já zbaběle navrhoval se vrátit po pěkné silnici dokud víme kudy, Pavel prohlásil, že když už jsme tady, aspoň to zkusíme. Měl pravdu, za zkoušku to stálo. Teprve až kvalita cesty začala být vhodná spíš pro tank, než pro běžné osobní auto, bylo jasné, že se budeme muset vrátit do Potštátu. Ale, kurňa, aspoň jinudy! A tak jsme se objevili na plácku u jakýchsi rybníků a před cedulí CÍLOVÁ DOPADOVÁ PLOCHA / NEBEZPEČÍ OHROŽENÍ ŽIVOTA. Čím dál lepší. Šotolinovou cestou, která posléze přešla v tak rozflákanou asfaltku, že šotolina proti ní vypadala jako dálnice I. třídy jsme nakonec do toho Potštátu dojeli. Do poslední chvíle nad námi sice visela hrozba uzamčené závory, ale nepotvrdila se. Ve vojenském prostoru jsme ujeli dohromady cca 17,5 km. Nezdá se to moc, ale kombinace divočiny, rozbitých cest, varovných cedulí a určitého adrenalinu tomu dávala úplně jiný level. I když - a nemůžu potvrdit ani vyloučit - možná to zase takový outlaw nebyl. Těžko říct.
Jak to v takovém vojenském újezdu vypadá? Zajímavě. Před kůrovcovou kalamitou možná o dost dramatičtěji, protože z lesů zbývají jen ostrůvky zeleně v moři vykácených pasek. Míjeli jsme nádherné travnaté pláně a různá jezírka, místa po zaniklých vesnicích a místa, kde byste uvěřili, že i v ČR pořád existuje nějaká divočina. Techničtějším prvkem byly cedule a tabulky. Nejen varovné, ale i různá čísla a kódová označení. Dokonce jsme minuli i klasickou modrou směrovou ceduli, jaké běžně bývají na rozcestích mezi městy. Ovšem k místu zvanému Velká Střelná, kam ukazovala, jsme nejeli. I v mobilu to vypadalo na dost nejistý podnik. Jak jsem mluvil o té divočině, nemůžu nevzpomenout početnou rodinku divočáků, která nám proběhla přes cestu. Máma, táta a odhadem tak sedm pruhovaných selátek. Bohužel jsem nebyl dost rychlý ani technicky vybavený, tak si z tohoto setkání odnáším jen pár neostrých snímků malých čuníků a dva prasečí zadky v trávě.
Na závěr je třeba dodat, že návštěvu VÚ Libavá lze absolvovat i zcela legálně. Začátkem května tu každoročně probíhá akce Bílý kámen, během které lze zpřístupněná místa projet na kole a dostat se i tam, kam byste se normálně neodvážili. Slibuji si to už roky, ale zatím bez výsledku. Snad jednou, někdy, v budoucnu... Pokud se zadaří, určitě tady o tom poreferuju. Zatím přináším jen pár - bohužel hodně nekvalitních - obrázků pořízených narychlo z jedoucího auta.
Žádné komentáře:
Okomentovat