Šumperák na cestách: Vojtíškov, Návrší, rozhledna na Štvanici

Dneska jsem si hodně přispal a vyjel někdy kolem jedenácté, kdy už bylo pořádné vedro. Uvažoval jsem i o možnosti zabarikádovat se doma a nevylézat, jenomže tohle byla na delší dobu poslední šance spáchat větší akci a přišlo mi škoda ji prošvihnout. I za cenu toho hicu. Takže namíchat dva bidony ionťáku, přibalit něco malého na zub a hurá do živlu!

Jakkoliv mi ještě ráno přišla myšlenka vzít to na Hanušovice lákavá, nakonec vyhrál zdravý rozum. Nepřepnout síly hned na startu, raději začít jenom menším kopcem před Bohdíkovem a do Hanušek dojet kus po rovině. Pak směr Králíky, ovšem jen nějakých 5.5 km k odbočce na Vojtíškov. A tady to začne. Pohoří Kralického Sněžníku je sice nádherné, jenže prakticky odevšad je k tomu, abyste se dostali někam výš, potřeba zdolat hodně strmá stoupání. Vojtíškovské nevyjímaje. Už jsem tady pár let nebyl a zapomněl jaký krpál to reálně je. Brutální, pokud byste se chtěli zeptat. Dědina jako taková se na rozdíl od krpálu mění. Ne že by tu nezůstávala taková ta sudetská syrovost (ostatně i kvůli ní se zde kdysi natáčel film 7 dní hříchů), ale spousta chalup je nádherně zrekonstruovaných a zejména v horní části vyrostlo dokonce pár nových. Snad jenom kostel pořád na péči čeká a vedle stojící penzion také působí stále zašlejším dojmem. Udělal jsem si malou zajížďku k rybníku pod silnicí, který jsem znal jenom z mapy, ale vlastně o něm není třeba nic psát, protože ničím zajímavý není. Zajímavé je, že asi půl kilometru nad posledním domem se nachází rozcestí Nad Vojtíškovem. Zatím se k němu jelo po silnici za průběžného střídání krásných panoramat. Asfalt vede výše k rozcestníku U sedmi cest, ale já točím doprava na štěrk. Samozřejmě pořád stoupá, i když bych řekl, že o něco méně. Příjemným bonusem po trase jsou asi tři studánky po levé straně. Nejsou nijak značené a vytékají přímo ze svahu. U jedné jsem narazil na starší manželský pár z Jihlavy, který je v tomto kraji na dovolené a ti mě vyloženě tlačili k tomu, abych ochutnal výbornou pramenitou vodu. No, měl jsem to stejně v plánu a musím potvrdit, že voda byla skutečně vynikající. Nabral jsem si i do jednoho již prázdného bidonu. Cesta pokračuje stále vzhůru a poté již spíš střídavě stoupá a klesá. Určitě potěší, že les občas ustoupí volnějším plochám, odkud jsou úchvatné výhledy na Hrubý Jeseník. Toho času poněkud zašedlý, neboť tam pršelo a dokonce i někde poblíž mě hřměla bouřka. Nějakým zázrakem se mi však vyhnula a já neschytal jedinou kapku.

Minul jsem rozcestníky Žleb Zeleného potoka i Jasaní a sjezdem po štěrku se dostal ke kaskádám Prudkého potoka. S kolem samozřejmě nebudu šplhat kamenitou roklí po celém toku, ale pár pěkných kaskád se dá najít i v okolí cesty. Něco jsem oběhl, vyfotil a dokonce se i lehce očváchnul chladnou horskou vodou. Bájo. Další krátké stoupání šotolinou, stejně krátký sjezd po asfaltu a pak opět po štěrku k optimismem zavánějící Zatáčce smrti. Nic děsivého tu nečekejte. Normální lesní cesta a občas nějaká vyhlídka. Zřejmě nejhezčí z nich se naskytne od místa, kde cesta křižuje sjezdovku nad Hynčicemi pod Sušinou. Dal jsem si tu ke kochání svačinku a během ní rozhodl, že pojedu na pozdní oběd na chatu Návrší. Obnáší to ze začátku jedno náročnější stoupání, ale pak už se frčí naprosto v pohodě asi 3.5 km prakticky po vrstevnici až k chatě. Na Návrší je sympatické, že si uchovává prostý ráz klasické horské chaty a nepodléhá takovým těm debilním komerčním vlivům, jak se to děje třeba na Dolní Moravě. Borůvkové knedlíky byly sice trochu mdlejší, ale stejně jsem si na nich pošmákl a spokojeně zalil půllitrem točené kofoly. Asi nejsnazší by teď bylo sjet do asfaltce dolů do Stříbrnic a vrátit se domů přes Staré Město, ovšem jelikož (poučení z nedávného výjezdu na Paprsek) je v úseku Kunčice-St.Město rozkopaná cesta, volím návrat ke sjezdovce a bonusový výjezd k rozhledně nad sedlem Štvanice (idiotský, anketou vybraný název Twiggy odmítám používat). Šlo to všechno kupodivu velice dobře, pouze závěrečných 50 metrů k rozhledně je fakt strmostí na hraně. Jak jsem se těšil na klid, ten bohužel rušila těžká technika. Modernizuje se lyžařský vlek v těsné blízkosti vyhlídkové věže, takže kolem byla spousta techniky a hluku. Nahoru jsem si tedy vyběhl spíše z povinnosti a na plošině stejně byl jen krátce, protože oplexisklovaný prostor byl v tom horku něco jako skleník. Opět hurá na kolo, sjet nazpátek na sedlo a spustit se dolů z kopce k Hynčicím. Jak jsem v úvodu psal o těch strmých svazích Králičáku, vše platí i tady a ten sešup je vážně pořádný. Přes Hynčice se silnice místy klikatí ostřejšími zatáčkami, takže je dobré mít ruce na brzdách a aspoň trochu předvídat. Od hotelu Sněženka se situace poněkud uklidní a další sjezd k Chrasticím i přes Chrastice je již v pohodě. No a stejně v pohodě je i zbytek návratové fáze do Hanušovic. Zmrzlina ve stánku mi pozvedla náladu, takže i tu Lužnou jsem ještě stihl pokořit a užít si konečný, cca desetikilometrový sešup. nelze hodnotit jinak než kladně a s nostalgií na něj budu vzpomínat následující dny, kdy se na podobný švih nedostanu kvůli hlídání potěru.

FOTKY Z MOBILU