Rabštejn, Praděd, Dlouhé Stráně (dolní nádrž)

Mapa  Fotoalbum
102.2 km

Vyjet na nejvyšší z jesenických hor je pro mě každoročně třešničkou sezóny. Vesměs již koncem zimy vyjíždím s tím, že jde o počáteční tréning ke zdolání Pradědu a samotné vyvrcholení pak alibisticky odkládám. Letos jsem si však řekl důrazné NE a k vyrazil již v červnu. S jistou dávkou pragmatismu, to nepopírám. O víkendu de facto začnou prázdniny a minimálně mezi Ovčárnou a Pradědem to bude vypadat jako na Václaváku. Jakožto tvor nespolečenský upřednostňující klid jsem tedy prostě chtěl tuhle akci zvládnout ještě mimo letní špičku. Dle dobrého zvyku došla i letos trasa proti minulým opět částečných změn. Když už mám ujet kolem sta kilometrů, rád bych prostě stihl navštívit pár míst, která dosud neznám. Jezdit pořád stejně by byla otrava. Tak proto.

Start pár minut po osmé ráno. Doufal jsem využít chládku, ale slunce už dávno smaží. Výborná motivace dostat se rychle do kopců a lesů, kde bývá přece jenom chladněji. Beru to nejprve přes Hraběšice k Rabštejnu, kde doplňuji vodu v bidonu ze studánky před chatou. Upřímně, poměr ceny a přínosu je z pramene vyšší, než u "domácí limonády" v tamní restauraci. Ale čistou vodu také pít nebudu. V práci jsme dostali jakési sáčky s iontovým nápojem v prášku, který hodlám takto otestovat v praxi. Chutná hnusně, ale - a snad nejde pouze o placebo efekt - výsledky nese. I v tom vedru mě udržoval poměrně svěžího.
Z Rabštejna dále po žluté značce. Mírný sjezdík a pak zase nahoru k rozcestí Rabštejnský potok. Zde značka odbočuje do lesa, avšak já se budu dál držet cesty. Z mapy jsem ji tipoval na šotolinu, jde ovšem o solidní asfaltku. Protože vede lesem a není příliš široká, stíní ji stromy a ani slunce ji tolik neohřívá, čili nežhne vám během stoupání do xichtu. Projíždím takzvanou Mazaneckou cestou a zastavuji u altánku na rozcestí Pod Výhledy. Plán velí zde spočnout a schroupat něco ze zásob vezených v útrobách batůžku. Pokračovat lze poté dvěma značenými trasami, jenže já jsem rebel a vydávám se třetí, neznačenou. Naštěstí se nepotvrdily obavy, že skončím někde před ohradou a budu se muset vracet nazpátek. Jde o hodně rozflákanou asfaltku "vyspravenou" kamením. Jízda tudíž není nejpohodlnější, ale dá se. Příroda je tu nádherná a za risk mi to celé stálo.

Lehce vyklepaný, leč spokojen se objevuji na okraji Janovic, části Rýmařova. Projíždím kolem zámku a několika šikovnými uličkami se dostávám na hlavní silnici. Estetika rázem přechází v minimální až nulovou, navíc se tudy jako šílená řítí osobní auta i kamiony. Musím přežít pár set metrů, pak za areálem továrny Hedva točím vlevo. Je to jiná jízda, než předtím v lese. Stín žádný a z asfaltu sluneční žár vyloženě žhne. Přijíždím do osady Harrachov. Ne do té v Krkonoších, tohle je výrazně menší jesenická varianta. A kopcovitá, přesněji neustále stoupající. Pár původních chaloupek už dělá spíše křoví novostavbám nebo starým chalupám opravených tak, že vypadají jako novostavby. Ale celkově fajn. Až na ten krpál, samozřejmě. Napojuji se na frekventovanější silnici z Rýmařova k Dolní Moravici. Ještě chvíli do kopce a pak vítaný sjezd okořeněný vyhlídkou do krajiny a pastviny skotu. Za křižovatkou v obci krátké, byť výživné stoupání. Další sjezd kolem čehosi, co je v mapě značeno jako "Skanzen Jesenicka". Já tedy viděl jen kemp červeně natřených chatek, které připomínaly víc než cokoliv jiného vesnici někde ve Skandinávii.
Do Malé Morávky se mi nechce po hlavní silnici, takže to beru loni prověřenou objížďkou k okraji Václavova u Bruntálu a následně šotolinou značené jako cyklotrasa č.553. Jede se tam částečně ve stínu, kolem hezkých chatek a mnohem příjemněji, než mezi auťáky. Mezi ně se pak v Malé Morávce musím vmísit stejně. Co už. Aspoň stavím pod křižovatkou na Karlov, kde v takovém přístřešku vystavili část turbíny z někdejší Müllerovy papírny. Nic supr-extra, ale když už jedu kolem...

Dá se říci, že od této křižovatky začíná stoupák k Pradědu. Nejprve zlehka, ještě kolem dřevěných hotýlků a chaloupek. Za Morávkou posléze přituhne a než dojedete na Hvězdu, už budete funět. Aspoň já funěl a místy řadil hodně lehké převody. Za hlavní část výjezdu na Praděd se všeobecně považuje ta od závory na Hvězdě. K vysílači je to devět kiláků plus nějaké drobné, byť objektivně, od prve zmíněné křižovatky, počítejte patnáct. Nebudu lhát, že vyšlapat to jde samo. Možná pokud sedláte elektrokolo jako pár potkavších zbabělců. Jinak ne. Ale vypíchnu i pozitiva. Dost mi pomohla jedna ze studánek po levé části silnice. Omýt se v chladné vodě byla bezva vzpruha a ještě jsem si nabral do flašky. Potěší pár pěkných scenérií, protože jinak je to z Hvězdy k Ovčárně nuda. Les, samý les a neustálý dokopec. Při vedru těchto dní však nejvíc oceníte teploty klesající ruku v ruce s tím, čím výše se dostanete. Ve stínu byl super chládek. Myslím opravdu chládek, ne jenom trošku menší vedro. Poslední část výstupu, jakkoliv je nejprudší, nabídne úchvatné rozhledy do krajiny a aktuálně i stádečko poníků a chlupatého skotu. Prý je to nějaká snaha vrátit do těchto partií tradiční vypásání trávy. Moc tomu nerozumím, ale zvířátka prostě potěší.

Konečně nahoře! Teplota kolem osmnácti stupňů a větřík. Bájo! Bohužel také zavřené bistro a do restaurace se mi nechce, stejně jako kupovat půllitr Coly v automatu za čtyřicet kaček. Nejsem žádný Babiš. Raději na lavičce před vysílačem dopíjím vodu s ionťákem a chvíli poté zase sedím na kole. Cesta ke Švýcárně ani letos nic moc. Od loňska střední část sice opravili, jenže stále je tu dost takových, kde vám to nakope prdel. Švýcárna působí provozem na půl plynu. Dveře dovnitř jsou otevřené,  ale nikde žádná cedule, jídelní lístek, poutač... Jakýsi chlápek však pod slunečníkem baští omáčku a knedlíky, tož úplně mrtvé to nebude. Já jen plním do prázdné lahve vodu ze studánky. Teď mě čekají především sjezdy, tak už snad vydrží až do konce.

Znaje úskalí další etapy upouštím z pneumatik část vzduchu. Na nižším tlaku to nebude tolik drncat přes kamení a ujíždět po štěrku. Dřevěný chodníček u Slatí v pohodě, 50 metrů stoupáku a je to tady. Kus štětované cesty, kde to po trčících šutrech opravdu není žádná slast. Brzy se naštěstí objevuje šotolina a jede se o poznání lépe. Na odvodňovacích strouhách zkouším s rozporuplnými výsledky bunny-hop. Úplné hopy to zřejmě nebyly, ale odlehčení kola cítím a určitě jsem frčel rychleji, než kdy dříve. Tak aspoň něco. Rozcestí Petrovka a pod koly zase jakýs takýs asfalt. Tady už se to nechá rozjet dost, třebaže pokud nechcete zahučet ze srázu do lesa, doporučuji používat brzdy. Sjet všechno po asfaltu mi přijde zbabělé, proto točím na lesňačku kolem Hladového dolu. Šotolina, místy makadam a pár stoupavých úseků, avšak celkově spíš ve sjezdu a určitě zajímavější, než lacině se nabízející silnička.

Objevuji se u spodní nádrže elektrárny Dlouhé Stráně. Přede mnou se motá parta koloběžkářů. Jedni z těch, co si vyvezou prdel k horní nádrži lanovkou a mikrobusem, aby dolů použili koloběžky a připadali si, že sportují. Těžko říct jestli je to víc k pláči nebo k smíchu.
Pro mě se výlet pomalu chýlí ke konci. Najíždím na silnici pod Červenohorským sedlem a skrz Kouty a Loučnou nad Desnou frčím k Velkým Losinám. Dnešní výkon si zaslouží odměnu a já vím kde si ji vybrat. Losinská cukrárna nabízí vynikající banánový koktejl, který má T(h)omík moc rád. Dortík jsem tentokrát vynechal, abych vydané kalorie hned zase nenabral. Ještě pár kilometrů a jsem doma. Hic ve městě je šílený, nahoře bylo každopádně líp. Tak zase příští rok.

FOTKY

Olympus E-PL3 + Panasonic Lumix 12-32 mm f/3,5-5,6 OIS

Rabštejn

Mazanecká cesta

Rozcestí Pod Výhledy

Altánek kousek vedle

Sjezd do Rýmařova

Zámek v Rýmařově-Janovicích

Rybník v Harrachově

Osada Harrachov

Nad Dolní Moravicí

Prý Skanzen Jesenicka. No nevím...

Malá Morávka

Vystavená papírenská turbína na křižovatce do Karlova

Parkoviště  Hvězda

Stoupání k Ovčárně

Studánka

Ovčárna a vysílač na Pradědu (vpravo)

Rozcestí Pod Pradědem

Výhledy ze silnice k vrcholu

Vysílač na Pradědu

Pohled z Pradědu k Dlouhým Stráním

Švýcárna

Paseka u rozcestí Kamzík

Kolem Hladového dolu

Dlouhé Stráně, spodní přehrada