29. dubna 2013
ŠUMPERK - RAPOTÍN - SOBOTÍN - VERNÍŘOVICE - SEDMIDVORY - ŠVAGROV - VERNÍŘOVICE - NALEZIŠTĚ KOŽUŠNÁ - SOBOTÍN - RAPOTÍN - ŠUMPERK
Posledně jsem se ven dostal v úterý, tentokrát padl los na středu. No, los... Zkrátka se objevily asi tři hodiny volného času, kdy drahá polovička šla utratit drahou polovičku jmění za holiče (což jí ovšem vzhledem k okolnostem nijak nevyčítám) a babička se uvolnila pohlídat drobotinu. Ono se to tak nemusí jevit, ale tři hodiny nejsou zase moc dlouhá doba, aby si člověk mohl plánovat velké akce. Jelikož poslední výlety se však musí většinou vejít do tohoto limitu, snažím se je využít k návštěvě míst v blízkém okolí, kde jsem ještě nebyl. Už takových moc není, ale najdou se. Jedním z nich je (byl) Švagrov a já si do poslední chvíle nebyl jist o co se vlastně jedná. Rozhodnuto - jedu na Švagrov! Do sklepa ke kolu jsem dorazil vyzbrojen sirupem a relativně dobrou náladou (dopoledne mi bylo jaksi šoufl). No a ještě takovými těmi nezbytnostmi, které si snadno domyslíte. Od paneláku tedy startuji se vším potřebným a stejně jako posledně skoro přesně v 15:00 SELČ.
Smrt hladem mě netrápí tolik jako únava. Už od startu mě bolí stehna, což je špatné znamení. Přesto nepolevuji a někde před Vernířovicemi bolest polevuje. Potím se jak prase, funím do sice mírně, ale o to trvaleji stoupajícího terénu a tu a tam mrknu na hodinky nebo tachometr jak si vedu. Navzdory počátečním potížím velmi dobře! Bolest v nohách mizí, kolo sviští po asfaltu a já si to začínám užívat. Hurá! Vernířovice vypadají v jarním hávu přívětivě a podél cesty hučí říčka Merta. Tající sněhy v horách jí dodávají tolik vody, že místy se téměř vylévá z břehů. Zdůrazňuji téměř. Jako loni při výletu na Dlouhé Stráně projíždím kolem pily a penzionu naproti sjezdovce. Rolba, která tu stojí na trávníku, už působí divně. Na druhé, levé straně silnice se objevuje malý rybníček. Doma jsem si na mapě zjistil, že se kolem něj dá projet k nedalekému kostelu, takže opouštím asfalt a po šotolinové cestičce jedu přes hráz rybníka a okolo krásných chalup ve směru čelního pohledu na kostel.
Za kostelem poprvé v životě vyrážím vlevo. Zprava na mě z ohrady koukají nějaké chlupaté krávy, o kus výše koně. Domy se zde najdou pochopitelně také, ale v podstatě vypadají spíš jako stavení roztroušená podél cesty než jako součást vesnice. Snad jen u odbočky na Švagrov je jich více pohromadě. Koukám se jaká tam vede cesta a zdá se, že mám první komplikaci. Místo cesty vidím jen dva bagry, hromady hlíny a několik dělníků. Rozhoduji se pokračovat na konec dědiny - část Sedmidvory - pak se vrátit a situaci řešit následně. Trochu doufám, že do té doby budou dělníci i technika pryč, ale sám tomu moc nevěřím. Koncová část Sedmidvorů stoupá do kopce ještě o něco víc než předchozí, ale dá se to zvládnout. Dojíždím k chatě Brněnka, kde vzhledem k času odolávám pokušení zajít na kofolu, otáčím se a nechávám kolo rozjet zase zpátečním směrem. Po několika málo minutách jsem opět u odbočky na Švagrov a jasně - nic se nezměnilo.
Zkouším tedy improvizovat. Opatrně dojíždím k prvnímu dělníkovi a ptám se, jestli se dá dostat dál. "Když se protáhnete kolem bagru, není problém. Akorát je tam hnusná cesta. Právě ji opravujeme", zní odpověď. No vida, ono to nějak půjde! Seskakuji z kola a pomalu se plížím bahnem mezi bagrem a křovím. Je to jen mžik a frčím dál. Tohle vyšlo. Na Švagrov zbývá asi kilometr, maximálně kilometr a půl. Vede tam úzká asfaltka plná děr, výmolů a místy i bahna. Aspoň v tu chvíli tam bylo. Pod silničkou teče Studený potok, který někde v půlce přejíždím přes most a tok se tak dostává z levé na pravou stranu. Pak podél louky a za zatáčkou už vykukují budovy. Později jsem doma procházel informace o Švagrovu a dozvěděl se, že to byla původně samota. Později zde vznikla turistická základna (tábor s chatkami a jednou větší budovou), která podle fotek vypadala uměřeně svému zaměření. Teď zde však finišují rekonstrukce a je jasné, že s uměřeností někdo udělal krátký proces. Ten nový obrovský hotel vypadá opravdu zvláštně, alespoň ve srovnání s původním stavem. Před hotelem nové parkoviště a tenisový kurt (nebo volejbalové hřiště, já se v tom prd vyznám). Chatky zůstaly, ovšem uprostřed plácku před nimi se nově objevil rybníček. Ten se mi celkem líbí.
Dojíždím až na horní okraj areálu a rozhoduji se, že už to stačí. A co je bezva, s tříhodinovým limitem a startem v 15:00 mi na hodinkách svítí 16:30. To je přece ideální naplánování!:) Dále do lesa vedou značky ekostezky, ale na tu není čas ani nálada. Jedu zpátky. Bagry zatím zmizely, nemusím se tedy podruhé proplétat křovím. Vracím se bez experimentů stejnou cestou, jen před Sobotínem si neodpustím malou objížďku podél řeky. Narážím tu na opuštěný lom Kožušná, což je prý součást naučné stezky Sobotín-Maršíkov. Na původní trasu se napojuji u sobotínské diakonie a pak již beze změn a dalších zastávek až domů. Ve sklepě při zamykání kola kontroluji čas. Přesně 17:20. Nehledě na to, že jsem se asi po cestě nachladil a pár dní mě trápilo zdraví, to byl příjemný výjezd měřící dohromady asi 40 km, což už se dá považovat za takový slabší střed. Při troše tréningu a štěstí bych příště mohl zase nějaký ten kilometřík přidat:)
Žádné komentáře:
Okomentovat