18. června 2013
ŠUMPERK - BOHDÍKOV - RAŠKOV - HANUŠOVICE - VLASKÉ - VYSOKÁ - VOJTÍŠKOV - VLASKÉ - HANUŠOVICE - RAŠKOV - BOHDÍKOV - ŠUMPERK
Tak se konečně trochu zadařilo. Ne jako v sobotu, kdy jsem před noční směnou chtěl najet aspoň něco málo kilometrů, ale po píchnutí duše hned u šumperského Kauflandu se musel vrátit. Někteří spoluobčané jsou dobytci. Jinak si takové množství rozbitého skla ve městě nelze vysvětlit. Klube se z toho poučka, že pokud nepíchnete při jízdě po Šumperku, pravděpodobnost defektu po opuštění města klesá prakticky k nule. Chuť jsem si spravil až v pondělí, kdy se mi podařilo najet pěkných 58 km, což je letošní rekord. V celkové mizérii tohoto roku pomyslný pramínek světla skrze jinak černočernou temnotu.
Na výlet jsem vyrazil o pondělním odpoledni, špatně vyspaný po noční (mimina člověka prostě vyspat nenechají) a s prázdným žaludkem, neboť v tom pařáku mě přešla chuť cokoliv pozřít. Navíc mě při vstávání chytla křeč do nohy a nějakou dobu jsem po bytě komicky pajdal, takže v tu chvíli by mě ani ve snu nanapadlo, že vystrčím nos z baráku. Později si ale prcky přišla vyzvednout babička a já si řekl, že bolavou nohu bude nejlépe protáhnout nějakou menší projížďkou, kterážto se pak trochu natáhla. Ale tím lépe. S ohledem na tradiční časový limit 3 - 3,5 hodiny bylo plánování trasy opět složité. Lákala mě obec Vysoká poblíž Hanušovic, ale nebezpečně vypadal odhad doby jízdy na mapy.cz, který jen do Vysoké tipoval hodinu a třicet jedna minut. Když člověk zváží, že bude tu a tam zastavovat a připočítá k tomu zpáteční cestu, je to na pováženou. Nakonec jsem se rozhodl zariskovat s tím, že v poločase to můžu kdykoliv otočit a také mě malinko uklidňovalo něco, co bych nazval terénní rezervou. Do Vysoké je to, jak už název napovídá, do kopce. Nazpátek by tedy člověk měl dojet přece jen o něco málo rychleji.
Vyrážím ve 14:21 a solidním pařáku, který vystřídal předchozí chladnější počasí. Tentokrát je počasí skvělé. Teplo, slunečno, oblohou jen tu a tam plují neškodné obláčky. Vypadá to na pěkný den. V batůžku mám Lumixe, v lahvi na rámu zásobu pití a vedle foťáku pro jistotu ještě jednu. Beru to na Temenici a pak nahoru k sedlu pod Lovákem. Tahle etapa je v pravém slyslu slova zahřívací, neboť ji tvoří první docela velký kopec. Od startu z paneláku k vrcholu sedla je to na asi šesti kilometrech nějakých 140 metrů převýšení. Na pilně pražícím sluníčku se tím pádem člověk zahřeje i kdyby nechtěl. Od kříže na Lováku se aspoň můžeme ochladit sjezdem do Bohdíkova. Jede se převážně pod stromy, takže ve stínu a chládku. Do dědiny jsem tedy dorazil opět svěží a plný chuti polykat další a další kilometry a nenechat se ničím a nikým zastavit. Až do Hanušovic cesta stoupá mírně, skoro nepostřehnutelně. Nejprve projedeme celým Bohdíkovem a pak přes Raškov. Doporučuji odbočit za bohdíkovskou hospodou U Seppla doleva kolem raškovské obory a Raškov projet tamtudy. Je to zajímavější a bez provozu. V Raškově jsem také nakoukl do kostela. S kolegyní jsme chtěli nakouknout už v únoru, jenomže tam zrovna probíhala nějaká akce a my nechtěli rušit. Proto nakukuji až v červnu a zjišťuji, že tam mají skvělý chládek a s ohledem na bídný stav zvenčí i docela zachovalý interiér. Od kostela frčím tradičně cyklostezkou podél pastvin a pak se napojuji na hlavní silnici, kterou kryje nový asfalt s povrchem, kde kolo sviští jako ďas. V Hanušovicích se nezdržuji. Mimo pivovaru tam toho moc zajímavého není a já pivo nepiju. Na mostě poblíž místa, kde se vlévá říčka Branná do Moravy, odbočuji vlevo a stoupám směrem na Králíky. Za železničním mostem nad lomem se sice dá jet i na Staré Město pod Sněžníkem, ale to je úplně jiná končina, než jakou potřebuji.
Pak už nastoupí o něco znatelnější stoupání, ale protože vede hlavně pod lesem, tudíž ve stínu, dá se snadno přežít. U odbočky na Žleb chvíli zápasím s myšlenkou vzít to k vodopádu, ale pak na to prdím. Není čas. Cestou na Vlaské mě překvapuje téměř vyschlé koryto Moravy. Pravdou je, že jsem zde asi nikdy neviděl nic, co by se dalo nazvat extrémním průtokem, ale i tak je dole pod silnicí více kamení, než vody. Částečné vysvětlení se ukazuje výše, kde vyrostla vodní elektrárna s malou přehradou. Ono je tady těch novinek vůbec více. Těsně před hranicí Vlaského někdo vsadil na dobrodružného ducha a vybudoval zde plácek s nějakou budovou a bránou, kterou hlídá postava dřevěného indiána. Na bráně se stylizovanými písmeny skví nápis OSADA YUKON. Tak jsem zvědav, co se z toho během času vyvine. Sice se potím jak vrata od chlíva, ale jsem sám překvapený tím, kolik sil mi stále zbývá. Je vidět, že nějaký pořádný výjezd už jsem po tom všem shonu potřeboval jak prase drbání. Za chvíli jsem ve Vlaském. Vlaské příchozí nevítá nijak bombasticky. Místo chleba a soli čekejte spíš omšelé staré budovy a přilehlou techniku, která se ztrácí v houští a porostu kopřiv. Normálně by se to moc nezměnilo, kdybyste pokračovali dále po hlavní silnici ke Králíkům. Já ale točím doprava, kam ukazuje šipka poutající na kapli Franze Schuberta. Jak jméno známého skladatele souvisí s prťavou osadou ztracenou kdesi v severomoravských horách, o tom se dočtete v pravou chvíli dále. Ve Vlaském tedy odbočuji z hlavní silnice na podstatně užší silničku mířící přes most nad Moravou kamsi nahoru k lesu. Nejprve míjím několik opravených a útulně vypadajících chlup, na jejichž zahradách si lebedí spokojení majitelé či rekreanti. Pak už ale opouštím civilizaci a nořím se do stínu lesa. Nalevo ode mě se vypíná prudký svah, kde mezi stromy tu a tam vykukují různě velké skály. Napravo zase teče potok, který si za dobu své existence dokázal v terénu vyřezat hluboké údolíčko. Mám radost. Vypadá to, že dnes už se moc nezapotím a za chvíli budu u cíle. To jsem ale hodně propadl optimismu, ze kterého mě následná realita rychle vyvedla. Nejdrsnější stoupání totiž číhalo na posledních asi třech kilometrech před Vysokou.
Doposud jsem jel sice také do kopce, ale tady značně přituhne. Výmluvě to dokládá výškový profil trasy (viz. níže), jehož prostřední část značí právě zmiňovaný úsek. Z pohledu na něj je jasné, že osada nedostala své jméno podle nějakých jelenů či daňků, ale podle své polohy. Nadmořská výška Vysoké je cca 700 m.n.m. Tyhle metry je z logiky věci potřeba někde a nějak nastoupat, v tomto případě vyšlapat. Jak jsem zmínil, nejstrmější úsek měří asi tři kilometry a já osobně jsem se na něm opravdu dost zafuněl. Tím pádem taky zapotil, což pochopitelně přilákalo množství hmyzáků. Hmyzáci krouží kolem, sedají na obličej, lepí se na ruce a to všechno člověka, který s jazykem na vestě zdolává takový terén neskutečně prudí. Původně jsem měl v úmyslu tento hmyz nazvat oním milým slovíčkem žoužel, ale pak mi došlo, že k opravdu výstižnému pojmenování by nestačilo. Proto musím použít sice mnohem drsnější, ale o to výstižnější výraz "svině zasraný". Aspoň tak jim v duchu nadával, když mi kroužili kolem lebky ve snaze najít místečko pro zákeřné bodnutí. Zhruba půlkilometr před samotnou osadou opustíme lesní stín a ocitneme se mezi loukami. Silnici nejdříve jen po levé, ale později po obou stranách lemuje nízké stromořadí a na východě se otevřou pěkné výhledy. Dokonce i silnice tu trochu poleví ve strmosti, a třebaže to dá pořád fušku, jede se o něco lépe. Když už pro nic jiného, tak aspoň díky těm výhledům. Ono mě to prostě baví více když se rozhlížím po krajině, než když se plahočím lesem, kde stromy vypadají více méně všechny jeden jako druhý. Po příjezdu do Vysoké (vesnice spadá spolu s dalšími osmi obcemi pod Malou Moravu) se objevíme na rozcestí, kterému můžeme při troše fantazie říkat náves, i když netuším, zda to tak někdo vůbec bere. Je tu malé zastřešené posezení, informační cedule s rozcestníkem a reklamou na blízkou horskou chatu (tu jsem nestihl - prozkoumám někdy příště). U cesty stojí vysoký kámen připomínající keltský menhir se šipkou ukazující odbočku k Vojtíškovu. Zajména na západní straně, pod sjezdovkou, stojí většina tamních domků. Nejsem si jist zda tu někdo bydlí trvale. Tipuji, že půjde spíš o rekreační objekty. Hlavní kulturní památkou je ovšem kaple Nejsvětější Trojice. V průvodcích ji ovšem najdete spíše pod názvem "kaple Franze Schuberta". Samotný skladatel tu sice nežil, ale žil zde jeho děd Carl. Právě on prý inicioval stavbu téhle kaple. Mimo to se angažoval v obhajování práv zdejších sedláků vůči vrchnosti z dnešní Branné, tenkrát Kolštejna. Otec Franze Schuberta, František Teodor, se zde narodil a po studiích učitelství v Brně odešel do Vídně. Tam poznal Marii Alžbětu ze Zlatých Hor a oženil se s ní. Ve Vídni se jim následně narodil i slavný skladatel. Dům Schubertů už nestojí. Říká se, že jeho pozůstatky můžeme najít v jednom remízku poblíž osady, ale místo prý není ani označeno, takže kdo má zájem, musel by zapátrat a poptat se místních. Kaple naopak stojí dál, třebaže také zažila spoustu krušných let. V letech 1948-1989 chátrala a hned vedle dokonce vyrostl a následně shořel kravín. Ruiny kravína byly odstraněny až v roce 1997. Za opravu kaple si zaslouží dík česko-rakouská nadace Památník Franze Schuberta Vysoká. Uvnitř kapličky je nejen renovovaný interiér, ale i malé muzeum Franze Schuberta. O tom vám ale blíže nic nepovím, protože vchod do kaple chránila mříž a podle papírku na ní by bylo třeba sehnat nějakého správce a prohlídku domluvit s ním.
Jak už vícekrát padlo, byl jsem v presu. Přesto jsem ale měl dobrý čas a po krátkém telefonátu domů o tom, že se možná chvilku opozdím, vyrážím po krátkém odpočinku na lavičce před kaplí k Vojtíškovu. Nejprve je třeba vrátit se na zmiňované rozcestí a zde se podle šipky na kameni dát vpravo po úzké polní cestičce. Její povrch tvoří hrubý asfalt a samotná cesta není nijak široká, přesto se po ní jede docela dobře. Chvíli klesá, chvíli stoupá - je to jak na houpačce - ale rozhodně to z člověka nevysaje poslední kapky potu. A co hlavně: Jsou zde ne/skutečně nádherné výhledy jak k Hrubému Jeseníku, tak k Hanušovické a Jeřábské vrchovině. Hned naproti přes údolí je poznat osada Podlesí (stejně jako Vysoká pod správou Malé Moravy) a sjezdovka u Severomoravské chaty. Lituji, že jsem se nevybavil když už ne zrcadlovkou, tak aspoň dalekohledem. Na druhou stranu už tak se vše odehrávalo ve spěchu a pod časovou tísní, tudíž bych si ani to rozhlížení dalekohledem příliš neužil. Že jsem dorazil k Vojtíškovu poznávám podle prvního stavení, starého statku. Hned za ním najíždím na silnici vedoucí dále do kopců a projetou před čtyřmi lety. Nyní se spouštím pro změnu dolů. Nejprve kolem ohrady, pak se kolem mihne několik starých roubenek a za chvíli točím serpentinu u penzionu. Bez ohledu na čas rozhoduji že mám nárok na něco chlazeného a mířím k zahrádce restaurace.
Lahváče chlemtající domorodec mě však informuje, že otvírají až v pět - tedy asi za půl hodiny, což je pro mě moc. Prý mám ale zkusit prodejnu hned vedle. A vida! Tady mám úspěch. Chladničku sice nevedou, ale uvnitř je tak chladno, že stačí i zboží z regálu. Prodejna má podstatně menší rozlohu i sortiment než řetězce typu Tesco, a tak nakonec odcházím s dětským džusíkem za deset kaček, který do mě vzápětí s obláčkem páry mizí. Hned je líp na světě:) Loučím se s informovaným a informujícím domorodcem, na hlavu opět připínám svou cyklistickou přilbu a pokračuji ve sjezdu skrze dědinu. O pár minut později se mezi Malou Moravou a Vlaském napojuji na starou dobrou silnici Hanušovice - Králíky, která mimo jiné nese hrdé označení Jesenicko-Orlická magistrála, protože propojuje Jeseníky s Orlickými horami. Teoreticky by se mohla jmenovat Jesenicko-Orlicko-Kralickosněžnická, protože nadohled a téměř nadosah se vypíná i masiv Králického Sněžníku. To nejlepší? Až do Hanušovic se prakticky vezu z kopce. Pravda, někde je sklon terénu tak mírný, že je třeba trochu přišlápnout do pedálů aby kolo jelo rychleji, ale s opačným směrem to nelze srovnávat. Za chvíli jsem zase ve Vlaském, míjím křižovatku, kde jsem před nedávnem odbočoval k Vysoké a brzy již podjíždím železniční most nad Hanušovicemi.
V Hanušovicích je možnost vrátit se přes Kopřivnou a Lužnou, ale do toho krpálu se mi jet nechce. I bez toho se začíná projevovat únava. Marná sláva, letošní rok jsem toho moc nenajezdil, což platí i o několika letech předtím. A když člověk nemá natrénováno, zmůže ho i podstatně snadnější trasa, než na jaké byl zvyklý v aktivnější minulosti. Hanušovice tedy opět projíždím a beru to jako na začátku přes Raškov a Bohdíkov. Tam číhá ještě jednou přejezd Lováku - poslední a vzhledem k okolnostem nejnáročnější etapa. Je to sice menší krpál než na Vysokou, ale po najetých kilometrech a s tím spojenou únavou ho zdolávám opravdu s velkým přemáháním. Konečně stojím u kříže na vrcholu. Dopíjím poslední kapky sirupu, které mi zbyly v láhvi a úlevně se rozjíždím dolů. Nohy bolí i tak, ale hřeje mě pocit, že za chvíli budu doma. Kličkuji v zatáčkách nad zahrádkovou kolonií a pak vjíždím do Temenice. Jsem v Šumperku. Zbývá projet Anglickou ulicí na Šumavskou, kde mi ten kopeček připadá najednou nějak větší než jindy, pak přes ty dva nové kruháče u Maregsu a "Dacana", kde to beru doprava a vzápětí brzdím před panelákem. Mise splněna.
Statistiky výletu:
Čistý čas: 2:59:41 (skutečný cca 3h 30 min)
Vzdálenost: 57,26 km (58 km podle mapy.cz)
Průměrná rychlost: 19,1 km/h
Maximální rychlost: 53,9 km/h
Žádné komentáře:
Okomentovat