V sobotu jsem měl možnost spáchat tento měsíc už podruhé větší akci (věc nevídaná!), takže se mi podařilo navštívit mimo jiné i jeskyně Na Špičáku, jejichž prohlídku jsem dávno plánoval. O výletu celkově píšu v jiném článku (zde na něj máte odkaz), tady se omezím pouze na jeskyně. Rovnou předesílám, abyste nečekali přehršel technických údajů a obsáhlou přednášku ze speleologie a geologie. Říkám si, že pokud o ni budete stát, vše, po čem vaše zvídavé nitro prahne, snadno vygooglíte. Nechce-li se vám googlit, mrkněte třeba tady. Já se omezím na stručné info, osobní dojmy a fotky. Když už jsem za focení vyplázl čtyřicet kaček navíc, musím ho aspoň zužitkovat.
Dostat se k jeskyním zvládnete snadno. Lidi tam nejčastěji, jak předpokládám, jezdí autem. Parkoviště se ostatně nachází hned u budovy a je to asi nejpohodlnější. Já dojel autobusem do Písečné a zbývajících cca 1.5 km k jeskyním došel pěšky.
Vstupné na prohlídku pro dospělého činí nemalých 120 Kč a pokud chcete i fotit, vypláznete, jak jsem zmínil, dalších 40. Tady bych proto apeloval na rozum. Pokud máte jenom mobil nebo nějaký levný kompaktík, raději si ty prachy nechte na svačinu a za zbytek kupte třeba pohlednice. Paní u pokladny je sympatická a má jich dost. Fotit v tmavých prostorách jeskyní není tak snadné jak se zdá a mohli byste být výsledkem zklamaní. Já k tomuto účelu táhl zrcadlovku se světelným objektivem, což smysl jakštakš mělo.
Trasa prohlídky měří 220 metrů a trvá zhruba půl hodiny. Na co se těšit? Z mého pohledu především na unikátní srdcovitý profil některých chodeb, což je prý dokonce světový unikát. Další podobně tvarované jeskynní chodby se nacházejí až v Kanadě, ale zatopené a veřejnosti proto nedostupné. Krápníkovou výzdobu Na Špičáku nečekejte. Zdejší jeskyně patří k nejdéle známým ve Střední Evropě (první zmínka z 1. poloviny 14. století) a návštěvníci krápníky během staletí zničili. Platí to i o mnohých místech výskytu nickamínku - jemné houbovitě strukturované formě vápence, nesmyslně považované za lék. Zkrátka lidi už odedávna zničili na co přišli. A odedávna také vytvářeli cosi jako graffiti, nebo spíše různé nápisy nakreslené či vyryté do skály. Je tedy zajímavé, že zde z tohoto vandalství vznikla svého druhu atrakce a obstarožní čmáranice jsou prezentovány jakožto jedna ze zajímavostí prohlídky. Abych však jen nehanil, je tu jedna poměrně zajímavá kresba nazvaná Adorace kříže. Jde o hrubě načrtnutou siluetu kříže s Ježíšem a dvěma postavami okolo. Důkaz, že tehdejší malování po jeskyních mohlo mít i duchovnější rozměr. Nejpůsobivější místa prohlídky jsou podle mého názoru dvě. Jednak to hned za Adorací kříže, kde se úzkou srdcovitou chodbou protáhnete do sousední prostory a pak Síň Naděje s dalšími krásně tvarovanými chodbami a působivým nasvícením. Prý se v ní dokonce pořádají svatby. Holt proti gustu... znáte to.
Ve výkladu mě potěšila absence jinde oblíbených infantilních pojmenování nejrůznějších útvarů. Pravda, protože krápníky byly v minulosti poničeny, k pojmenovávání toho zbylo podstatně méně. Ale i tak. Nepřijdete o takové ty klasické prvky prohlídek v jeskyni. Jeskynní tma, ukázka akustiky, nějaké kosti, zimující netopýři. K tomu dvě poznámky. Prezentaci akustických vlastností by možná bylo lepší provádět na nějaké jiné skladbě, než skoro sedmiminutové Nothing else matters od Metallicy. Ona Metallica je samozřejmě fajn, o tom žádná, ale prakticky pětinu prohlídky stojíte na místě a posloucháte hudbu z repráku. Při ukázce jeskynní tmy (když zhasnou světla je to opravdová TMA) se zase stojí na pletivové lávce přes propast a průvodkyně začne "náhodou" filozofovat o množství lidí, kteří do ní v minulosti určitě zahučeli a zůstali tam, protože si přece museli svítit svíčkami, ty jim zhasly a oni v té tmě spadli dolů. Jako pro děti a puberťáky asi bezva žertík, ale my jsme tam byli samí dospělí.
Z útrob kopce vyjdete ven uměle raženou chodbou, na jejíchž stěnách pospávají netopýři, tak je nebuďte a nechte spát.
Když jsem na internetu hledal hodnocení jeskyní od návštěvníků, hemžilo se to všude nadšením. Já bych byl malinko zdrženlivější, i když mě se to vlastně líbilo taky. Sám za sebe tvrdím, že Na Pomezí nebo v Javoříčku toho uvidíte více, včetně krápníkové výzdoby, a také prohlídka tam trvá déle a je delší. Na druhou stranu, abych byl spravedlivý, nikde nemají například ty unikátní srdcovité chodby a celkově to vůbec špatné nebylo. Stavte se tam taky.
FOTKY
Nikon D90 + Tamron 17-50 mm f/2,8 VC
Cesta z a do jeskyně. Dovnitř se chodí pěšinkou nahoře vlevo, vrací se po té cestě uprostřed.
Začátek schodiště nad vstupem
Tohle jsou stejné schody pohledem zdola
Začátek prohlídky
Vystavené kosti medvěda pocházejí z Medvědí jeskyně v Polsku. Na Špičáku byly nalezeny jen pozůstatky menších šelem (lasičky, kuny...)
Průvodkyně právě ukazuje kresbu Adorace kříže, kterou jsem však zapomněl vyfotit.
Průchod jednou z přirozeně vzniklých srdčitých chodeb může někomu připadat trochu stísněný.
Lávka nad propastí těsně před zhasnutím světel
Pravděpodobně nejkrásnější místo z celé prohlídky
Pochrupující netopýr
Cesta k východu
Žádné komentáře:
Okomentovat