Praděd

28. července 2009

ŠUMPERK - RAPOTÍN - PATROV NAD DESNOU - VELKÉ LOSINY - LOUČNÁ NAD DESNOU - KOUTY NAD DESNOU - DLOUHÉ STRÁNĚ (SPODNÍ NÁDRŽ) - PETROVKA - KAMZÍK - ŠVÝCÁRNA - PRADĚD - OVČÁRNA - SEDLO HVĚZDA - MALÁ MORÁVKA - HORNÍ MORAVICE - RÝMAŘOV - JANOVICE - ŽĎÁRSKÝ POTOK - SEDLO SKŘÍTEK - KRTINEC - ROZCESTÍ HVĚZDA - HRABĚŠICE - PŘEHRADA KRÁSNÉ - ŠUMPERK

Na Pradědu jsem byl už mnohokrát. Ovšem vždycky jsem se nechal zavézt autobusem na Červenohorské sedlo nebo na druhé straně do Karlovy Studánky a těch pár kilometrů k vrcholu ušel. Už delší dobu mi v hlavě zrála myšlenka vydat se na nejvyšší moravský vrchol na kole, a to ne z "Červeňáku" nebo z "Karlovky", ale rovnou ze Šumperka. Vlastně jsem to včera chtěl vzít na Kralický Sněžník, jenže informace o sjízdnosti na kole nebyly přesvědčivé a jet takovou dálku jen proto, abych zjistil, že se nedostanu dál než na Návrší u Stříbrnic se mi nechtělo. No, a tak jsem zvolil plán B - tedy Praděd.

Přípravu jsem se snažil nepodcenit. Koupil jsem si iontový nápoj, makovou buchtu na svačinu, do batohu přibalil větrovku, náhradní tričko a hromadu nářadí kdyby se náhodou po cestě něco rozsypalo. "Raději mít a nepotřebovat než potřebovat a nemít", říkal jsem si. Také jsem si gratuloval k výběru dne pro výlet. Pondělí - všední den, kdy nebude na horách tolik narváno jako například o víkendu. Ještě v neděli večer jsem na kole dotáhl všechny spoje, promazal řetěz a mohl jít spát s vědomím, že jsem po přípravné stránce udělal maximum.

Budíček okolo osmé hodiny ráno. Trochu se najedl, natáhl na sebe tričko a maskáčové kalhoty, u kterých jdou odepnout nohavice a udělat z nich kraťasy. Po ránu bylo totiž ještě chladno a bylo jasné, že časem se oteplí a kraťasy přijdou vhod. Z domu jsem vyjel zhruba o půl deváté a zamířil si to na Vikýřovice. Tam mi došlo, že přes veškerou přípravu jsem doma v kuchyni zapomněl cyklistickou láhev se sirupem, což jsem vykompenzoval nákupem kofoly v místním obchůdku. Dále jsem pokračoval přes Rapotín do Velkých Losin, kde jsem si udělal malou kulturní zastávku u nedávno opraveného kostela. Dále na Loučnou nad Desnou až do Koutů nad Desnou, kde jsem na konci dědiny pod stoupáním silnice k Červenohorskému sedlu zabočil doprava. Na místě je parkoviště a rozcestník kde stálo, že Praděd je odtud 9,5km po modré značce. "No bezva, to je přece kousek", radoval jsem se a spokojeně zamířil vzhůru po úzké asfaltce kamsi mezi stromy. Běžná motorová vozidla na ni mají vjezd zakázaný, takže se jelo pěkně v klídečku podél toku Divoké Desné, poněkud zkrocené přečerpávací elektrárnou. Ke spodní nádrži elektrárny Dlouhé Stráně jsem dorazil okolo desáté hodiny. Na jaře jsem byl na horní nádrži a musím říct, že ta horní je přece jen sympatičtější. Spodní nádrž ve výšce 800 m.n.m. byla právě skoro vypuštěná, takže z ní bylo viděl jen kamení na březích a ohromná hráz zaterasená závorou a značkou "Nepovolaným vstup zakázán". Dlouho jsem se tam nezdržoval a brzy pokračoval zase po asfaltce nahoru. Zhruba 200m nad přehradou nastala první komplikace: Modrá značka opuštěla asfaltku a u travnatého plácku mířila na lesní cestu směrem doleva. Nu což, přece jsem nečekal že nahoru pojedu pořád pohodlně. Celkem smířeně jsem se dal tedy dále po udusané hlíně, ale optimismus mě přešel hned po dalších sto metrech.

Zrada! Modré značení tu opouštělo dokonce i lesní cestu a mířilo hustým porostem strmě po kamenitém srázu kamsi mezi stromy. Vytáhl jsem mapu získanou zdarma v šumperském turistickém infocentru a snažil se najít východisko. Kvalita mapy však odpovídala její ceně. Pokrývala území od Žulové po Zábřeh a nějaké lesní cesty si na ní člověk musí přimyslet. Chvíli jsem nadával a pak se rozhodl improvizovat. Vydal jsem se po neznačené lesní pěšině plné bahna a kamení s nadějí, že někde narazím na rozcestník, který mi řekne kudy dál. Cesta to byla brutální, ale aspoň při ní byly pěkné výhledy na Mravenečník, do údolí, a co bylo nejdůležitější - pořád stoupala nahoru. Jelikož jsem si byl jist svou víceméně dobrou polohou spoléhal jsem na to, že budu-li stoupat, dostanu se brzy do oblasti značených turistických cest a pak už se nějak zorientuji. Asi po hodině mě lesní pěšina dovedla k uzoučké asfaltové silničce. Sice také trochu pochroumané, ale oproti blátu a kamení předchozí etapy se po ní jelo jako po dálnici. Šplhal jsem po ní možná půl hodiny, když mi bleskla naděje. Přede mnou se objevil cyklista svištící dolů. "Kam to vede?", houkl jsem na něj. Lepší zprávy jsem si nemohl přát. Podle jeho informací je asi 300 m nahoru rozcestník, odkud se dá jet buď na Červenohorské sedlo vzdálené 4 km nebo 5 km na Švýcárnu.

Tam jsem potřeboval! Třebaže při neveselém trmácení od spodní nádrže jsem se už pomalu smiřoval s myšlenkou že na Praděd prostě nedojedu, najednou mi v žilách opět začal vařit optimismus. A skutečně. Brzy jsem dojel ke zmíněnému rozcestníku. "Petrovka", stálo na něm. Šipky ukazovaly do tří směrů. Tam odkud jsem právě přijel a pak ještě doleva nahoru anebo doprava, také nahoru, ale mírněji. Pod tím vším se krčila ještě jedna šipka značící modře cyklotrasu. Také ukazovala doleva nahoru, takže jsem se rozhodl ji sledovat. Situace se bohužel opakovala. Asi kilometr jsem se prodíral kamením a štěrkem a dorazil k rozcestníku "Nad Petrovkou", kde modrá značka vedla opět kamsi do lesa. Kus dále jsem potkal jakousi rodinu na výletě. Ještě že s sebou měli pořádnou mapu! Podle ní jsem jasně poznal, že se musím vrátit na Petrovku a pokračovat po zelené doprava. "Možná budeš muset chvíli táhnout kolo, ale je to jetitelný", vzpomněl jsem si na toho cyklistu, kterého jsem potkal před chvílí. Zelená značka vede od Petrovky také po štěrku. Kousek za rozcestím se začíná zvedat a brzy jsem už nebyl schopen šlapat ani na nejlehčí převod. Kolo se při něm protáčelo a bylo to hodně namáhavé. Proto jsem byl nucen čas od času sesednout a jít pěšky.

Námahu mi kompenzovaly krásné výhledy a občasné přestávky, kdy jsem se snažil vyfotit některého z mnoha motýlů poletujících po květinách. Další rozcestník mě čekal na Kamzíku. Tohle místo už mi připadlo povědomé. Určitě jsem tudy už někdy šel a tak jsem věděl, že j(e)du správně. Na Kamzíku toho moc není. Pěkný výhled na kopec s uříznutým vrškem skrývající horní nádrž přečerpávací elektrárny a dřevěná bouda, která by snad přišla vhod za deště nebo sněhové bouře. Protože ale bylo krásné počasí, nebyl důvod se tu dlouze zdržovat. Zbývající dvoukilometrová etapa na Švýcárnu by se dala rozdělit na dvě části. První vede po celkem dobré cestě. Sice kamenité, ale nijak prudké. Ta druhá část je pravý opak. Plná kamení a mezi zakrslými stromy tak prudká, že pokud nemáte opravdu kvalitní kolo nebo nejste anaboliky nadopovaný superman, tak vám nezbude nic jiného než kolo chvíli zase táhnout vedle sebe. Když se terén zase srovná můžete si být jisti, že cíl není daleko. Ke Švýcárně dojedete mírným sjezdem po cestě z udusané hlíny a ten pohled na chatu a vysílač na Pradědu vás přesvědčí, že celá námaha nebyla marná.

U Švýcárny bylo živo. Skupinky turistů posedávaly na lavičkách u občerstvení nebo ve stínu u stěny chaty. Pro mě bylo důležité, že je tam studánka s čerstvým pramenem, kde jsem naplnil láhve. Už jsem totiž neměl ani kapku pití. Závěrečná část cesty na Praděd se odbývala po asfaltu. Od Švýcárny vede k rozcestí pod Pradědem úzká a trošku hrubější asfaltová stezka, u rozcestí se už napojuje na kvalitní silnici vedoucí od Ovčárny až k vrcholu. Davy lidí, které se od Ovčárny hrnuly, jsem nečekal. Václavák hadra. Má to v sobě něco groteskního, když vidíte jak na nejvyšší horu Jeseníků stoupají bandy vysmátých důchodců, rodiče s malými dětmi nebo dokonce s kočárkem. Najednou si ani nepřipadáte jako v přírodě. Spíš jako někde na náměstí. Je to daň z faktu, že na nedalekou Ovčárnu lze snadno dojet autem nebo autobusem a odtud až k vrcholu jít pouhé dva kilometry po pohodlné silnici. Kličkovat mezi těmito "turisty" pro mě nebylo nijak příjemné. Pochopitelně i nahoře bylo lidí jak much. Raději jsem se "uhnízdil" na druhé straně vysílače, kde bylo o poznání klidněji a tam si dal zaslouženou svačinku. Bylo něco po půl jedné a tachometr ukazoval 43,9 km. Připadalo mi to víc. Pokochal jsem se výhledem, z plošiny malé meteorologické budky udělal pár fotek a vydal se zase zpátky kličkovat tou bizarní masou. Raději ani nedomýšlet jak to tady vypadá o víkendech! Množství lidí bylo takové, že co chvíli někdo v protijdoucí skupině potkal někoho známého a volal na něj "No nazdáááár! Co ty tady?". I já volal. Prokličkoval jsem až k Ovčárně. Značka "Zákaz vjezdu" na závoře přes silnici dolů mě trochu zmátla. Naštěstí mě pracovník v budce u závory bez problémů pustil jen s doporučením abych jel opatrně. A tak jsem jel. Jinak než opatrně se to ani nedalo. Celou cestu jsem jel za brzdícím autobusem, takže když jsme konečně dorazili na autobusové nádraží Hvězda nad Karlovou Studánkou, bolely mě od mačkání brzd ruce. Navíc mi bylo i chladno, s čímž jsem ale mohl při výletě na hory počítat. Zvlášť když jedu na kole z kopce. Od Hvězdy do Šumperka je to něco kolem padesáti kilometrů. Jel jsem po normální silnici přes Malou Morávku, Rýmařov až na Skřítek. Tam mi ale připadlo zajímavější silnici opustit a domů se dát lesními cestami vyúsťujícími u ruin chaty Traťovky nad Hraběšicemi. Aspoň tam nejezdí auta, je tam klid a stín. Z Hraběšic už zbývalo jen sjet dolů k přehradě Krásné nedaleko Šumperka a byl jsem doma. Mimo namoženého svalu levé nohy, spáleného obličeje a rukou vystavených slunci, mám konečně zvládnutou i trasu, na kterou jsem se dlouho chystal. 

Údaje z cyklocomputeru:

Čistý čas: 6:32, vzdálenost: 103,72 km, prům.rychlost: 15,8 km/h, max.rychlost: 56 km/h.