7. 7. 2018

Praděd 2018

Mapa jpg Fotoalbum
100 km

Vrchol Pradědu beru jako svou nejvyšší cyklistickou metu. Určitě se dají klást i vyšší, ale chci se trochu šetřit a zdolaní Pradědu je i optikou zdatnějších cyklistů cíl dostatečně ambiciózní. Naposledy jsem tam byl předloni. Tehdy s oklikou k novoveské rozhledně, což byl sice kopec navíc, leč ve výsledku měl celý okruh o 3 km méně, než letos. Tento rok se mi už trasu podařilo zaokrouhlit na čistou stovku. Dokonce opět s nějakými novými zajížďkami, které vyjížďce dodaly významnější rozměr.
V plánovači serveru mapy.cz vycházelo projetí na sedm a půl hodiny. Trefili to docela přesně. Tedy na to, že v mém případě šlo o kompletní čas se vším kocháním, občerstvováním a focením. Čistý čas, pouze samotná jízda, podle tachometru trvala pět hodin a třicet šest minut. To vše vyloženě turistickým tempem s využitím lehkých převodů a pauziček podle potřeb.



Ráno si potomstvo převzala babička, chvilku to trvalo, pak jsem ještě zašel nakoupit, tudíž vyjíždím ve čtvrt na devět ráno. Teplota kolem příjemné dvacítky, sotva znatelný vánek, lehce pod mrakem - naprosto ideální počasí. Jako vždy je nejdřív potřeba zdolat Hraběšický kopec a lesem se doškrábat na sedlo Skřítek. To je tak na hodinku a půl, plus mínus něco málo i s kochačkou na Krtinci. Skříteckému motorestu se ani nepřibližuji, protože bych si tím zbytečně zajel. Místo toho se napojuji na silnici 1.třídy a po ní šlapu mírným stoupáním asi kilometr na hranici krajů (Olomoucký/Moravskoslezský), kde se nalézá nenápadná odbočka vlevo do lesa. Nevede tam žádná značka - turistická ani cyklistická, a značka na závoře zakazuje vjezd pouze motorovým vozidlům, což moje kolo není. Ještě jsem tudy nikdy nejel, ovšem vyhlédl jsem si to během předloňské pradědovské vyjížďky. Cestu pokrývá jemný, místy hrubší štěrk, ale určitě je příjemnější, než značená varianta ze Skřítku. Navíc se na tu značenou napojí hned pod rozcestníkem Žlutý potok, kam se po značce jede nejdřív do kopce, pak po šutrech a nakonec sice krátkým, leč brutálním sjezdem. Následný sešup do Žďárského Potoka a přes Starou Ves do Rýmařova je bezva. Schválně to moc nerozjíždím, nepřišlapávám, jen se tak vezu z kopečka a užívám si přírodu. Včera sprchlo a z lesa jde super vzdoušek. Rýmařov chci projet bokem od rušné výpadovky, takže tam jen křížím silnici a nořím se do uliček pod ní. Kdo město zná jen z auta frčícího k Bruntálu či Karlově Studánce, nutně si jej zafixuje jako odpudivé. Kupodivu se tu najdou velmi pěkná a poklidná zákoutí. Celý Rýmařov se dá na kole projet v poklidu bez výrazného přírůstku kilometrů. Po ulici 8.května jedu ještě čistě ze zvědavosti do Jamartic. Bohužel tam právě probíhá oprava silnice, asfalt je odbagrovaný a přejezd tedy dost nepříjemný. Na konci vesnice se krátkým stoupáním přesouvám na hlavní silnici a tudy pak na další křižovatku, kde odbočuji doleva podle směrové cedule k Malé Morávce a na Karlovu Studánku. Docela otrava. Sice je tu menší provoz, ale ta stále kupředu se táhnoucí asfaltová čára prostě neubývá. Dojíždím do Dolní Moravice a pokračuji na Malou Morávku.


V Malé Morávce mám v plánu drobnou zajížďku. Aspoň jsem si myslel, že to je mírně punková zajížďka, jenomže tam vede značená cyklotrasa. Její významnou část tvoří štěrková cesta, kolem níž stojí spousta rekreačních objektů a chalup. Moc hezké. Je to tady bokem, v klídku a udržované. Kus dál najdeme i budovu někdejšího hamru. Po pár stech metrech po lávce přejedeme jeho vodní náhon. Za chvíli mám pod koly zase asfalt. Ten ovšem ještě na moment opustím odbočkou stoupající doprava k železnici, abych si prohlédl jednu svým způsobem slavnou budovu. Prvotní zklamání je napraveno zjištěním, že výrobna ekologických šindelů ještě není to, co hledám. Ta budova stojí ještě dále. No jo, nádraží. Oprýskané, opuštěné a nevesele působící. Co je na něm slavného? Věřte nebo ne, právě tohle je filmový Bílý Potok Aloise Nebela. Pro zajímavost: ve filmu je Bílý Potok situován k Horní Lipové - daleko odtud, ale nádraží se asi filmařům víc hodilo do záběru. Řeklo by se, že tu chcípl pes, avšak letáček na zdi prozrazuje alespoň občasný provoz na zdejší trati. Podle něj sem jezdívají turistické vláčky z Bruntálu. To je zajímavá informace, kterou by možná bylo hezké někdy prozkoumat blíže. Dnes na průzkumy tohoto typu nemám čas. Praděd čeká. Nyní začne jít do tuhého. Dostávám se dolů na silnici a je tu první stoupání. Nejprv mírné. Míjím domky a penziony Malé Morávky, na níž v lese sklon silnice narůstá. Další tři ještě prudší kilometry na sedlo Hvězda jsou malou esencí toho, co přijde potom. Už teď mě bolí prdel a vzadu na kazetě řadím jedno z největších koleček. Na Hvězdě už se potím, odfukuji a pro zvýšení morálky stavím u kiosku pro párek v rohlíku (dost hnusnej) a zmrzlinu (hodně dobrou). Účel to splnilo. Trochu jsem si odpočal a nabral energii. Takže teď směle vzhůru do cílového krpálu! Proplétám se přeplněným parkovištěm, objíždím sklopenou závoru, před níž čeká špalír osobních aut a asfaltovou silnicí se vydávám kupředu. Od chaty Ovčárny mě dělí 6 km, až na Praděd kolem devíti. Co vám budu povídat. Už tak otlačená prdel bolí, začínají se ozývat i nohy a dochází převody. Navíc nemám žádné hi-tec kolo. Moje Merida váží kolem patnácti kilo, já mám něco přes devadesát a za dva roky "oslavím" čtyřicítku. Určitě existuje lepší kombinace faktorů. Ještě víc mě štvou nabušenci na silničkách, projíždějící kolem jako by nic. A úplně nejvíce demoralizující prvek tvoří důchodci na elektrokolech, co vás s tichým bzučením míjejí zatímco potíte krev a mezi zuby se vám derou výrazy, jaké by nebylo korektní publikovat.


Byla to fuška, nicméně jsem konečně u Ovčárny. I zde mají přeplněná parkoviště a mnohdy ne zcela turisticky působící návštěvníky. "Tak na to zapomeň", pronáší obtloustlý třicátník ke své partnerce. "Vždyť ten Praděd je až tam na tom dalším kopci!". Asi by ho ty tři kiláky po asfaltce zabily, nebo co. Je však dost odhodlanějších. Vlastně jich jsou mraky. K vrcholu se valí ohromný proud těl připomínající prvomájové oslavy na Václaváku. Mezi nimi se proplétají psi, kočátky, děti a - bez nich to nejde - my, cyklisté. "Je to dost nápor na morálku, co?", konstatuje mým směrem funící chlápek na silničním kole. Má recht, ovšem jelikož jsem už od startu ujel přes padesát kilometrů, tím posledním kouskem k vrcholu se nedám nezviklat. Konečně jsem nahoře! Na tacháku 62,4 km. Studeně fouká, obloha se zatáhla a na plácku pod věží je narváno. Naivně se jdu podívat na stav před bufetem, avšak dvouřadá fronta jen dokazuje, že nemá cenu se zdržovat.  Přioblékám větrovku a kličkuji davem zase dolů k rozcestí Pod Pradědem, kde točím doprava na šíleně rozflákanou silničku ke Švýcárně. Hned z několika důvodů musím jet opatrně. Předně se tu motají pěší turisté (plus děti, psi...). Pak je třeba hledat průjezdy mezi výmoly a trčícími šutry. No a za třetí jsem před odjezdem nasadil tenší 1,75" pláště, které s tímhle moc nepočítaly. U Švýcárny brzdím protřepaný jako Bondovo martini. Na další etapu upouštím trochu vzduchu z pneumatik, abych si ulehčil další tankodromy. Loni se úsek mezi Švýcárnou a Petrovkou opravoval, takže vlastně ani nevím co čekat. Co znamená štětování? Během dalších minut je mi tahle technika naprosto jasná. Vezmete veliké šutry, naskládáte je vedle sebe na cestu a pokusíte se to namaskovat tak, aby výsledek vypadal rovně. Ve finále moc rovný není. Skáče a drncá to děsně, ale kupodivu bych řekl, že je to pořád lepší, než stav před opravou. Navíc není štětovaná celá cesta až k Petrovce. Ještě před Kamzíkem ji střídá docela pohodlná šotolina, po které se jede o dost lépe, než po štěrku, co tam býval prve. Osobně mám z takových štěrkových sjezdů respekt a kvůli obavám ze smyku po nich jezdím dost opatrně. Najdou se ale šílenci, co tudy frčí jako blesk a odvodňovací strouhy berou bunny-hopem. Proti nim mám příliš silný pud sebezáchovy. Na rozcestí Petrovka už jedu zase po asfaltu. Ještě po starém s pruhem trávy uprostřed. Až někde pod odbočkou kolem Hladového dolu najíždím na zbrusu nový povrch a to je teprv paráda! Nahoru na Praděd jsem se škrábal hodiny. Z Pradědu až dolů na začátku Koutů nad Desnou jsem asi za třicet minut. Ať mi nikdo neříká, že existuje spravedlnost. Díky uvolněnému tempu udržovanému během výjezdu se necítím zničený. Celkem pohodově pokračuji na Loučnou a pak v nepříjemném protifučáku do Velkých Losin, kde si v cukrárně dopřávám zaslouženou odměnu. Koňaková špička, sachrův dortík a ledová káva. Mňam! Zbývá dopravit se domů, čili absolvovat nějakých 12 km přes Rapotín a Vikýřovice, načež jsem konečně doma. Vytyčený vrchol letošní cyklosezóny i nejvyšší vrchol Jeseníků byl zdárně pokořen.

FOTKY Z VÝLETU (Olympus E-PL3 + Panasonic Lumix 12-32 mm f/3,5-5,6)

Výhled ze skalky Krtinec poblíž Skřítku

Odbočka na neznačenou lesní cestu

Sjezd kolem Žlutého potoka do Žďárského Potoka

Chlazení dřeva

Kostel ve Staré Vsi

Zámek v Rýmařově-Janovicích

Edrovický rybník na kraji Rýmařova

Jamartice

Cesta do Dolní Moravice

Nad okrajovou částí Malé Morávky

Nádraží Malá Morávka

Záběr z filmu Alois Nebel

Malá Morávka

Sedlo Hvězda u Karlovy Studánky

Stoupání z Hvězdy na Ovčárnu

U Ovčárny

Rozcestí Pod Pradědem

Výhledy z vrcholu

Vysílač na vrcholu Praděda

Chata Švýcárna

Štětovaná cesta pod Slatěmi

Odpočívadlo na rozcestí Petrovka

Příjezd do Koutů nad Desnou

Odměna :-)

Mapa

 Fotoalbum Rajče



3 komentáře:

  1. Smekám, taková štreka, to bych si netroufla ani na elektrokole, ale odměna byla slaďoučká a záslužná, fotky parádní. Přeji hezké dny a už se těším na další fotoreportík.Mirkaw

    OdpovědětVymazat
  2. Ještě musím dodat, že přidání fotky z filmu a současné nádraží byl výborný nápad.M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Ono lidí na elektrokolech tam bylo hodně, takže toho bych se nebál :-) Přeji pěkný den a třeba i nějaký fajn výlet. Tomáš

      Vymazat