Šumperák na cestách: Litovelské Pomoraví: Ze Střeně do Červenky

Mapa web / Fotoalbum
11,5 km

Sobota 23.6.2018

Protože náboj zadního kola mého mtb nějak nepřežil včerejší terénněji pojatý švih, musel jsem dnes vyrazit pěšky. Počasí nic moc, tudíž jsem nechtěl plánovat nic brutálního a přišlo mi, že rovinaté a poklidné Litovelské Pomoraví bude dobrou volbou. Po obědě si holky odvedla babička a já se vydal na vlak, který od nás odjíždí o půl druhé. Za 45 minut stačilo vyskočit ve Střeni a zahájit výšlap.

Od vlaku jdu přes celou Střeň směrem k Lhotě nad Moravou a kousek za mostem přes Moravu odbočuji doprava po červené značce. Vede tudy mimo červené značky i cyklostezka. Představa, že během chladné soboty bude liduprázdno, padla. Asi to souvisí s faktem, že se vyčasilo. Cyklisté se vyrojili v ohromném množství a pokud chci mít aspoň trochu klid, budu muset volit okliky po neznačených cestičkách. První přichází na řadu brzy a tvoří takový oblouk po betonových panelech, který z jedné strany obíhá prostor vodárenských zařízení, zatímco na straně druhé protéká rameno řeky Moravy nazvané Odrážka. Na dvou místech se tok přibližuje cestě do té míry, že je snadné k němu dojít, což nemůžu nechat bez povšimnutí. Po prodrání se kopřivami jsem na břehu. Zklamání. Koryto je poměrně úzké a vody v něm málo. Ale je to zpestření jinak nudné cesty. Vracím se na panely a pokračuji jimi dále do míst, kde se napojím na asfaltovou silničku.

Litovelské Pomoraví dělá v mapě dojem divočiny. Při bližším průzkumu ovšem zjistíte, že se v něm nachází spousta rozparcelovaných pozemků, obor a cest, takže kdovíjaká divočina to není. A vedou tudy cyklostezky. Jako cyklista bych měl jásat, nicméně z pozice pěšího turisty je vnímám jako mor. Fakt jsem si myslel, že tady budu prakticky sám? Kdeže! Co chvíli mě míjejí hloučky kolařů nebo joggující běžec. Jako správný asociál tedy hledám další únik do míst, kde by mělo být klidněji a nacházím ho u několika dřevěných stavení a dětského hřiště. Chápete? Hřiště! Pěšinkou, o poznání zarostlejší, se vzdaluji od asfaltu a jdu podél plotu. Podle mapy tam má být lávka přes Odrážku a oklika zpět na silničku. Lávka nalezena. Ve vodě pluje několik ryb a poletuje asi sedm modrozelených motýlic. Chvíli se kochám a poté pokračuji. Po pár minutách kontroluji gps a jako obvykle jsem lehce mimo. Zřejmě jsem něco přehlédl. S mapou na mobilu před sebou hledám správný směr. Zajímavé. Jsem tam, ovšem cesta nikde. Zkusím se prodrat houštím - však ji najdu.

Ani hovno, přátelé. Jen kopřivy, tráva a jakési popínavé rostliny, co se mi do nich zachytávají nohy. Přesto mapa tvrdí, že jdu správně. Kdo tyhle mapy vytváří, určitě nemá ani ponětí jak daná místa skutečně vypadají. Ale dal jsem se na vojnu, tož budu bojovat. Postup vegetací je poněkud komplikovanější, avšak daří se. Za chvíli bych měl být u potoka. To bude kontrolní bod, že nebloudím. Skutečně, po chvíli mám koryto po své levé ruce. Schválně píšu koryto, neboť na dně je jen bahno. Voda vyschla. Jdu kus podél břehu a nacházím zbytek louže, k němuž se blátem stahují stopy zvěře. Protože všude okolo jsou polámané stromy a odevšad zní zlověstné vrzání a praskání, raději se nezdržuji a padám odtud. Navíc jsem si neprozřetelně pustil na špacír fantazii a představil si jak na mě z toho houští všude kolem vyrazí třeba divočák. Ta představa není vůbec příjemná. Dál se tedy prodírám kopřivami, až mezi stromy zahlédnu myslivecký posed. Od něj už dál vede něco, co alespoň připomíná cestu. Táááákhle se mi ulevilo! Za chvíli jsem zase na asfaltu a mezi cyklisty.

Teď bych měl jít asi 700 metrů k mostu a za ním odbočit na neznačenou cestu, kudy bych měl již snad o samotě dojít k Litovli. První část, příchod k mostu, se daří. Most je poctivý, betonový a dole vedle něj dokonce stojí dřevěný přístřešek pro turisty. Ze zvědavosti se tam jdu podívat, ale nález hovna přikrytého kapesníčkem mi doporučuje průzkum raději ukončit. Vracím se na silničku a za chvíli jsem u hledané odbočky. Tohle má být ono, do hajzlu?! Požadovaným směrem se opět táhle les kopřiv podél pletivového plotu. Zkouším být tvrďák a přes obtíže to risknout, ovšem pár minut nato se točím nazpátek. Sakra práce! A tak šlapu dál a dál po asfaltové cyklostezce. Kolem se tu a tam prořítí cyklista či cyklisté, nebo se mihne odpočívadlo s lanovými průlezkami. Jinak pořád jenom les a asfaltová cesta. Neskutečná pruda. Na kole bych zřejmě mluvil jinak. Ze sedla všechno pěkně odsejpá a ten pocit z jízdy je sám o sobě něco jiného. Jenže když se šouráte pěšky a kolem je pořád všechno stejné, přestane vás to prostě bavit. Nakonec jsem rezignoval. Vytahuji mobil abych zjistil nejbližší spoj a nejkratší cestu na nádraží. Půjdu-li přes obec Tři Dvory, měří trasa k nádraží něco přes čtyři kilometry a mám na ni padesát minut. Těsné, ale když se nebudu zdržovat, mohl bych to stihnout. A protože už mám opravdu plné zuby nudného pochodu, litovelskou etapu škrtám. Vlak prostě chytit musím. Podle mobilu docházím k hledané odbočce, opouštím asfaltku a po lesní cestě mířím určeným směrem. Před lávkou přes (opět vyschlé) rameno Třídvorka mě ještě předjíždí parta důchodců na kolech, načež se ocitám v civilizaci. Procházím postranní uličkou k hlavní silnici a tam další uličkou kamsi na okraj obce. Za dědinou vede trať, na jejíž druhou stranu bych se měl dostat podchodem. Jenomže v podchodu číhá voda s bahnem. Zkouším jít těsně podél zdi, jenže i tak mi teče do bot. Je proto třeba vybrat radikálnější možnost a překážku zdolat vrchem přes koleje. Vybíhám po svahu nahoru, přeskakuji dvojí trať a pak kopřivami sbíhám na druhou stranu. Mezi železničním náspem a polem plným obilí se táhne polní cesta, kterou svižným krokem uháním k Července. V dálce je vidět most a pár budov. Zdánlivě daleko, ale rychle se přibližují. U nádraží jsem s desetiminutovým předstihem. Dokonce s dvacetiminutovým, vlak má bude mít deset minut zpoždění. Nakonec však přijíždí a já mohu dnešní výlet uzavřít.

Hodnocení? Většinou si absolvované výlety pochvaluji. Dnes to tak úplně nevyšlo a vlastně ani nevím proč. Co jsem čekal? Vždyť už při plánování doma bylo jasné, že se půjde lesem, že je to vesměs placka a k vodě se prakticky nedostanu. Takže asi takhle: Z pohledu popsané procházky nuda. Děsná. Na druhou stranu, pokud si sem někdy příště vezmu kolo asi budu mluvit jinak a dojem si vylepším. Doporučení? Nemít přehnaná očekávání toho co lze spatřit, lépe plánovat a místo chůze si Pomoraví projet.

PS: Nechci tvrdit, že se Pomoravím nedá dobře i projít, což dokazuje mimo jiné výlet asi před šesti lety (odkaz). Ale chce to asi volit lepší trasu.

FOTKY (drahá polovička mi šlohla lepší objektiv, tak to není úplně ono)