1. 10. 2019

Račí údolí, Čertovy kazatelny a Javorník

Mapa  Fotoalbum
cca 6.6 km



Jak vidno z nadpisu, udělal jsem si po delší době výlet zase někam dál, než za šumperská humna. Je-li k tomu příležitost, nutno ji využít. Zvláště pokud vám určitá míra nepochopení zbytku rodiny podobné aktivity komplikuje. Já tentokrát vyrazil do jedné z nejodlehlejších částí republiky. Cesta hromadnými prostředky mi zabrala skoro tři hodiny na obou směrech a tak se nabízí otázka zda šest hodin cestování stojí za necelých sedm kilometrů a necelé dvě hodiny pochodu. Odpověď vám nedám, ten poměr si musí každý zhodnotit sám a nadto přihlédnout k faktu, že autem by se čas dopravy zkrátil pod polovinu.

Pro spořivé na začátek malé zesumírování nákladů:
vlak Šumperk - Lipová Lázně/zastávka 98 Kč
autobus Lipová Lázně/rest. Selská světnička - Javorník, rozc. Račí údolí 23 Kč
vlak Javorník ve Slezsku - Šumperk 91 Kč (integrovaná jízdenka).

Píšu to hlavně kvůli předchozí pasáži, protože autem by cesta vyšla dráž. Pokud by vás jelo více, debata je samozřejmě jinde.



Autobus mě vyplivl na rozcestí k Račímu údolí. Je to kousek před Javorníkem a nejbližší zastávka, pokud hodláte zamířit tam kam jsem mířil já. Jde o křižovatku v polích, takže když autobus zmizí v dálce, máte pocit jisté opuštěnosti. Snad také částečně vlivem charakteru krajiny, která je tady, na druhé straně Jeseníků, mnohem plošší, než na Šumpersku. Jediný výraznější kopec poblíž jsou rychlebské svahy a právě tam míří modrá turistická značka i moje kroky. Po kraji úzké asfaltové silničky procházím okolo pastvin. Dobytek vesměs polehává a společně se mnou čelí silným poryvům větru. Možná jsem si měl přibalit i větrovku a nespoléhat pouze na mikinu, která - zdá se - nestačí. Ohromný mrak stínící slunci naštěstí po čase ustoupil a ještě teplé paprsky moje stýskání po větrovce zaplašily. Stále ve větru, ale již za jasného počasí jsem došel do Račího údolí. Nebereme-li v potaz pár osamělých stavení, počítám jeho začátek od rozhlehlého rekreačního komplexu po pravici. Mají tu čuníky, koně, hřiště a kdo ví co ještě. O kus výše najdeme na druhé straně silnice krásný penzion s chatkami pro turisty a mezi tím velikou dřevěnou sochu raka. První, co se mi při pohledu na ni vybavilo, byli "kreveťáci" z jihoafrické sci-fi District 9. Račí potok teče hned vedle silnice a voda v něm vypadá tak čistě, že raky byste tam nejspíš po troše snahy opravdu našli. Momentálně nejdiskutovanější atrakcí údolí však nejsou raci, nýbrž obnovená secesní tančírna na horním konci osady. Jestli jste viděli fotky před a po rekonstrukcích tak musíte uznat všechny pochvalné články a reakce, které se tímto směrem před několika málo lety objevily. V nádherné budově pod lesem se nyní opět nachází kavárna, konají se tu trhy a také se v ní skrývá místní turistické infocentrum. Já ho nezkoumal a vlastně ani dovnitř se nepodíval. Mimo sezónu měli očividně zavřeno, dělníci kolem sekli trávu a mimo to jsem měl docela dobrou představu kam pokračovat.
Po zelené na Čertovy kazatelny. Pěšinka k nim se zvedá do lesa hned proti tančírně a když píšu zvedá, myslím tím, že je prudká jako prase. Tvoří ji cosi jako serpentiny, ale nedočkavci přes ně stačili vyšlapat přímější cestu vzhůru. Ta je sice kratší, ovšem vycucne z vás větší dávku energie najednou a je jenom na vás co si vyberete. Já to bral tak 50:50. Fakt je, že výstup dole od tančírny ke kazatelnám měří kolem půl kilometru a to by měl zvládnout skoro každý.


Kazatelny jsou v názvu použity jako plurál, ale já našel jen jedno místo blížící se takovému pojmenování. Na skalnatém ostrohu mezi buky a pokroucenými borovicemi trčí kamenný výčnělek opatřený zábradlím, který se s troškou fantazie dá přirovnat ke kazatelně v kostele. Jakkoliv efektně může vypadat na propagačních fotografiích, nečekejte přehnaně mnoho. Pěkné to všechno je, to ano. Jenomže jde v podstatě o malý plácek na skále a vyhlídka od zábradlí nabídne "pouze" zalesněné údolí mezi zalesněnými svahy. Na druhou stranu, teď v říjnu mají zdejší listnaté lesy spoustu odstínů a pohled na ně má svoje kouzlo. Na sousední skalce najdete ještě dřevěnou útulnu pro deštěm zaskočené turisty, nebo prostě pro každého, kdo něco jako útulnu zrovna potřebuje. Já ne, tudíž mohu pokračovat dále pěšinou vzhůru a brzy se napojit na silničku u rozcestníku. Zde pak kus po asfaltu dolů, již po značce barvy červené. Výhledů zatím moc není. Vlastně byl jen jediný z průseku poblíž místa, kde značka z asfaltky míří opět do lesa na nezpevněnou pěšinku. Už jsem zmínil, že zdejší lesy jsou spíš listnaté. Vlastně bych řekl výhradně listnaté a pokud se v nich objeví nějaký jehličnan, pak jde o vyloženou raritu. Ze Šumperska jsem zvyklý spíše na opak, byť prapůvodní porost Jeseníků kdysi tvořily stejně jako zde bučiny. Jesenické smrky jsou hlavně výsledkem cíleného sázení, a jak sázka na tyto monokultury dopadla vidíme poslední roky více než jasně při přemnožení kůrovce a následného kácení. Ale to jsem odbočil od tématu.
Ke kostelíku Sv.Antonína je to asi kilometr svažující se pěšinkou. Kolem kaple bylo docela mokro a dost bláta, protože nedávno zapršelo a také tu pramení malý potok. Sama budova svatostánku je však půvabná. Vzdor zatečené omítce pod střechou stále nevypadá zanedbaně a architektonicky působí jemně, citlivě včleněná do krajiny. Poblíž najdeme ještě dřevěnou sochu Sv.Antonína a zídku s pramenem a soškou Marie. Celkově pohodové a příjemné místo i pro takového neznaboha jako já.
Další část procházky již bude bohatější na panoramata. Červené značení mě vyvedlo z lesa na silničku, kterou jsem šel prve. Z horního okraje polí byl díky rovné krajině pod kopcem nádherný výhled až do Polska. O pár set metrů později značka odbočí z asfaltu na kamenitou cestu alejí skrz pole, ale vyhlídky zůstávají. Pokud byste si tedy stýskali, že Čertovy kazatelny v tomto směru zklamaly, tady si můžete spravit chuť.


Krajina se náhle promění v něco jako park a kdybych měl hádat tak řeknu, že jde skutečně o někdejší park zámku Jánský vrch, k němuž dojdeme vzápětí. Projdeme nádvořím a ocitneme se na vyhlídkové plošině nad městem Javorník. Nádhera. Kochací místo jako vyšité, nad nímž se tu zrovna rozplývala rodina z Polska. Státní hranice se táhne prakticky hned za městem, takže to, co od zámku uvidíte, bude více Polsko, než ČR. Napravo rozeznáte v dálce Nyské jezero a město Nysa. S dalekohledem i věžičky katedrály i kostelů okolo. Kus doleva jezero Otmuchowské a věže v Otmuchowě. Mezi tím řadu větrníků točících se ve větru. A máte-li dobré oči nebo dobrý dalekohled, spatříte na horizontu i 75 km vzdálené komíny elektrárny u Opole a spoustu dalších věcí. Hned dole pod terasou pak javornické náměstí, které prodělává opravy a dávno nevypadá tak sešle jako před lety. Ono se dá obecně říct, že celé okolí se dost spravuje. Pamatuji, že průjezd Javorníkem býval spíše smutným zážitkem plným šedi a oprýskaných barabizen. Dnes je znát velký pokrok a město vypadá čím dál lépe.
Na zpáteční spoj musím najít vlakové nádraží. Stojí až na druhém konci Javorníku, ale vzhledem k velikosti obce to není problém. Za 15 minut jste tam. Koleje tu končí a stav staniční budovy napovídá, že lístky koupíte až ve vlaku. Za pár minut přihrčel malý motoráček a jelo se. Čekaly mě ještě dva přestupy, ale všechny spoje jely pěkně na čas a já byl doma přesně podle očekávání.
Výlet se mi líbil, i když celá ta anabáze s vlaky, autobusy, čekáním na navazující spoje atd. byla poněkud únavná. Příroda skvělá, Račí údolí se svou tančírnou taky a vyhlídku z Jánského vrchu jsem, myslím, už vynachválil dost.


Dodatek: Nejsem si jistý jestli to sem patří a jestli mám právo něco takového hodnotit, ale zkusím se zmínit i o něčem jiném. Vesnice a lidé. Jak při průchodu obcemi, tak během cestování veřejnou dopravou zjistíte, že tento kraj je v lecčems specifický. Mnohé budovy nebo i celé ulice v menších dědinách vypadají jakoby na ně nikdo nesáhl desítky let (asi to není daleko od pravdy). Nádraží v Bernarticích je něco, o čem byste si mysleli, že v 21. století v České Republice neuvidíte. A není to ode mě projev rasismu když napíšu, že je tu černěji, než jinde. Jen konstatování faktu. Ale měl jsem pocit, že rozdíly mezi ... řekněme společně žijícími etniky tu nejsou tak výrazné. Viděl jsem bílé humusáky i krásně upravené romské holčičky jedoucí ze školy do jedné z těch zapadlých vesnic, o kterých jste nejspíš nikdy neslyšeli a nikdy neuslyšíte. V oblasti není snadné najít práci a všichni - nebo aspoň většina - se snaží přizpůsobit. Vedle ruin se opravují rodinné domy, návsi a náměstíčka se zkouší tvářit vlídněji a leckde rozbitá polňačka navazuje na cestu černající se zbrusu novým asfaltovým povrchem. Je toho hodně co zlepšovat, spousta lidí ztratila motivaci a prostě jen přežívá. Ale vedle nich jsou tu i jiní, kteří dělají co můžou, aby v nesnadném prostředí něco změnili. Třeba sami sebe. Píšu to proto, že je jednoduché někde z prosperujícího města od kávičky a notebooku na klíně tento kraj a jeho obyvatele odsuzovat. Přitom na základě viděného věřím, že takový pohled je nepřesný a nespravedlivý. Život tam kdesi nahoře v pohraničí za horami rozhodně není snadný a obdivuji všechny, kdo zůstávají (ať už musí nebo ne) a mají snahu zvednout laťku.

FOTKY
Nikon D90 + Tamron 17-50 mm f/2,8 VC
Olympus E-PL3 + Panasonic Lumix 12-32 mm f/3,5-5,6 OIS

Zastávka na rozcestí k Račímu údolí

Budova statku

Na pastvině

Račí údolí




Obnovená tančírna

Výstup na Čertovy kazatelny

Vyhlídka na kazatelnách

Pohled z vyhlídkové skalky do údolí Račího potoka

Altán nad kazatelnou


Silnička bukovým lesem

Pěšina ke Sv.Antonínu

Socha světce a pramen v pozadí

Kostelík Sv.Antonína

Interiér kostelíka (mobilem)

Sestup z kopců do Javorníku



Zámek Jánský vrch


Javorník z terasy u zámku

Javornické muzeum a infocentrum

Budova zdejší pošty by pár vylepšení snesla

Javornické vlakové nádraží


Žádné komentáře:

Okomentovat