Šumperák na cestách: Štíty, Cotkytle, Horní Heřmanice

9,3 km

Očekávání nebyla nijak veliká, nicméně mohu konstatovat, že středeční výšlap za poněkud hektické stíhání ranního autobusu a dvou přestupů při návratu stál. Poslední dobou jsem už lehce přesycen ježděním na kole, a proto mi přišlo dobré začít chodit chvíli pěšky, abych měl změnu. Problém nastává když chci naplánovat výlet do míst, která ještě neznám. V nejbližším okolí už skoro žádná nejsou a jsou-li, nelze je zvládnout ve vymezeném čase, případně nejsou vhodné spoje. Stále se zužující možnosti je proto nutné hledat se zvýšeným úsilím a doufat, že nezklamou. Tady jsem si nebyl úplně jistý. Kraj okolo Štítů se mi vždycky líbil, ovšem důkladněji jej prozkoumaný nemám. Je jen jediný způsob jak to změnit, takže tentokrát jsem vyrazil tam. Původní verze počítala jen s šestikilometrovým pochodem do Cotkytle. Ukázalo se ale, že bych na zpáteční autobus čekal asi hodinu, kterou jsem raději v plánu B využil k prodloužení trasy do Horních Heřmanic. A vyšlo to akorát.

Autobus mě vyplivl na náměstí ve Štítech. Město se za několik posledních let hodně spravilo a úpravy pokračují. Brzy bude radost na něj pohledět.

Vydávám se po červené turistické značce. Dlážděná cesta se svažuje nalevo od kostela podél pár budov a pak po okraji parku. Vede mě kolem areálu skokanských můstků pro akrobatické lyžaře, načež se ocitám na silnici.

Čas od času tudy jezdím na kole na Lázek, dnes po ní tedy půjdu chvíli pěšky. Nejprve normálně po krajnici, poté kus lesem po uzoučké pěšině křovím. Pěšina však za chvíli opět ústí na asfaltku. Provoz je naštěstí minimální a zbývá už jen malý kousek, než asfalt opustím.

Polňačkou. Sice ji tu a tam lemuje pár stromů, ale alej ani stromořadí bych tomu neříkal.

Mezi dvěma stromy tu stojí kamenný kříž. Docela se schovává a člověk si ho všimne až když je u něj.

Že někde po trase odbočím ze značky se dalo čekat. Došlo k tomu někde na louce za remízkem. Unešen pěšinkou v mokré trávě jsem se nechal zlákat a zjistil to až na rozcestí, kde žádná značka nebyla k nalezení. Náprava naštěstí nebyla náročná a objevil jsem během ní jakousi polochatu u potoka. Pořádnou střechu nemá a pořádné stěny taky ne, ale místní indiáni jsou asi skromní a nemusí mít všechno tip-ťop.

Bylo-li doposud všechno vesměs pohodové až přátelské, nyní přitvrdíme. Značka náhle odbočuje ze šotolinové cesty na pěšinu prudce se zvedající do svahu po levici. Pokud si myslíte, že krpál brzy skončí, zapomeňte na to. Zapotíte se. Známkou lehčích časů budiž mírně nakloněný kamenný kříž. Kousek za ním vyjdeme z lesa a najednou se ocitneme na zpevněné cestě.

To už jsme poblíž osady Na hranicích. Hranice odděluje Olomoucký kraj od Pardubického, potažmo Moravu od Čech.

Tady jsem opět na chvíli uhnul z vytyčené trasy když jsem pronásledoval domnělou lišku, z níž se následně vyklubala rezavá kočka. Oblbla mě obyčejná číča. Je to trapas, cítím se zahanbeně, ale co už. Nějak se s tím naučím žít.

Návrat na značku nebyl ani zde žádnou komplikací, což mě trochu uklidňuje. Většinou, když už zabloudím, bývá řešení situace náročnější.

Níže po louce míjím několik dalších chalup osady. Majitelé si zdejší pobyt musí opravdu užívat. Je tu klid a krásná příroda.

Rozcestník za posledním stavením mě posílá stromovím přes louku s vysokou trávou.

Mimo trávy hned vedle pěšiny dozrávají jabloně obsypané plody. Trhám si jedno zvlášť pěkné jablíčko a po cestě ho chroupu. Mňamka. Však taky čerstvější těžko někde seženete.

Po etapě houštím vcházím mezi stromy a překračuji prameniště bezejmenného potůčku. Ono vlastně z potůčku mnoho nezbývá. Místo tekoucí vody převažuje spíše pás mokré hlíny a kamení.

Další louka, jen bez vysoké trávy. Nacházím malý posed, kam šplhám za výhledem a na pauzu ke svačince. Pak dolů do lesa a po šípky lemované cestě k rozcestníku Na Hranicích.

Ne, nespletl jsem se. Rozcestník se jmenuje stejně jako předešlá osada, jen stojí v místě, kde se zmíněná lesní cesta stýká se silnicí do Cotkytle.

Když už jsem tady, chci dojít až do Cotkytle, byť prakticky jde o zbytečnou zacházku. Blbé je, že tam vede jen značka pod vrcholem kopce Vrchy a nazpátek bych "oficiálně" musel po asfaltce nebo stejnou cestou. Ani jedno se mi nechce, což řeším možností č.3 - po louce nahoru k ohradě vedle vysílače. Snad na druhé straně nebude čekat nečekaná habaďůra jako další ohradník, soukromý pozemek nebo podobná blbost.

Kupodivu všechno v pohodě. Na vrcholu se pase několik krásných koní. Občas zapózují, takže svým Olympusem pořizuji pár snímků.

Na okraj Cotkytle o pár minut později přicházím stále kolem hrazení. Dole nacházím pěšinu, po níž vede turistická značka od rozcestí Na Hranicích.

Tam se teď musím dostat a těší mě, že to bude s nějakou obměnou. Maličko jiná cesta a maličko jiné výhledy. O to mi šlo.

Nyní se z rozcestí vydám na opačnou stranu a po jiné, tentokrát zelené značce. Asi sto metrů po silnici a pak loukou nahoru do kopce.

Na kopci, kam jsem došel příjemnou travnatou pěšinkou, nacházím menší ohradu. Prázdnou. Obloha se zatáhla a chladný vítr připomíná, že léto finišuje a za dveřmi je podzim. Syrovost tohoto sdělení podtrhuje torzo kříže vyčuhující z křoví.

Někde od kříže jdu ještě po rovince, za hranicí další louky již terén klesá. Přede mnou se objevuje travnatá pláň po pravici a po levé ruce zorané pole. Cesta se vine mezi nimi a míří k osamělému stromu na hřebeni přede mnou. Říkám si, že jestli pod ním bude nějaká lavička, dám si pár minut oddech a kochačku.

Místo klasické lavičky se pod stromem nachází veliký plochý kámen. Bod za originalitu a druhý za pohodlí. Sedí se na něm parádně. Možná lépe, než na leckterém dřevěném sedátku.

Kochačka také skvělá. V mělkém údolí přede mnou se rozkládají Horní Heřmanice, jimž dominuje silueta kostela sv.Jiří. Nad obcí se zvedají svahy obdělaných polí, jenž pásy lesa oddělují od vzdáleného horizontu Jeseníků a Orlických hor. Lepší závěr výletu jsem si nemohl přát.

Dolů do H.Heřmanic jdu polní cestou za stále krásných a měnících se scenérií.

Některé budovy na okraji obce odhalují skutečnost, že zdejší kraj nikdy nebyl příliš bohatý. Ostatně nedaleká osada nese název Chudoba, který mluví za vše.

Za chvíli jsem u autobusové zastávky rozc.Rýdrovice, ale protože mám dost času, šourám se ke druhé, vzdálenější zastávce na křižovatce. Na místě jsem s předstihem asi patnácti minut a autobus jede na čas. Supr.

Následuje jízda do Štítů. přestup na bus do Olšan a pak na další z Klášterce do Šumperka. Doma jsem před třetí odpoledne.

Olympus E-PL3 + Panasonic Lumix 12-32 mm f/3,5-5,6 + Olympus 40-150 mm f/4-5,6