Šumperák na cestách: Po hřebeni Rychleb

cca 18 km

Potomstvo je týden na prázdninách u babičky, takže jsem ve čtvrtek využil celodenního volna a vyrazil na túru. Kolo jsem si dost užil den předtím a ono obecně neškodí druhy aktivit prostřídat. Většinou, když jdu na podobnou akci, snažím se objevit nějakou novou trasu. Tentokrát to tak úplně neplatí, neboť trasa se z větší části shodovala s tou před pěti lety. Jenže tehdy to bylo za mlhy a deště, v říjnu a ke Smrku po červené přes Petříkov. Od té doby jsem si říkal, že procházku musím zopakovat za vhodnějších okolností a tu první část naplánoval jinak. Jak dopadl výsledek, o tom níže.

Výstup na hřeben jsem zahájil v Horní Lipové, kde vlak dorazil něco po desáté hodině. Vhodný spoj sice jel i dříve, ale chtěl jsem dospat deficit po noční a taky se vyhnout nutnosti táhnout teplejší oblečení, protože po ránu se teď dost ochladilo. Nevýhodou byl docela narvaný vlak. V ČD moc nepřemýšlejí a na takovouto trať nasazují motoráček o jednom vagónu, kam se všichni turisté mířící směrem k Ramzové či Jeseníku jen těžko nacpou. Do cíle jsme přesto dojeli v pořádku a u Ostružné dokonce z oken viděli na louce hrající si lišku. Tím je hodně zapomenuto. Na nádraží v Horní Lipové zaujme pod názvem stanice druhá cedule s nápisem Bílý Potok. Je to odkaz k filmu Alois Nebel. V úvodní scéně hlavní hrdina v podání Miroslava Krobota odříkává názvy stanic z Jeseníku do Šumperka a místo Horní Lipové jmenuje Bílý Potok, kde tento komixový nádražák pracuje (a pak vlastně nepracuje).

Většina spolucestujících vystoupila už na předchozí zastávce na Ramzové a vydala se k lanovce. Další skupina vystupovala se mnou, ale větší počet z nich zamířil k nedalekému lesnímu baru. Stejným směrem jako já pokračovaly jen dvě osoby - zřejmě otec s dcerou. Abych měl opravdu klid, zvolil jsem osvědčenou strategii "únik". Spočívá v tom, že chodím svižným tempem a skoro vždycky všechny předběhnu.

Vyrážím po modré značce. Nejprve kousek dolů, opačně od lesního baru, na křižovatku. Tam ostře doleva, průchodem pod železničním mostem a dál po silnici na konec obce. Za obcí silnice jako taková končí a moc domů tam už taky není, takže provoz je tu skutečně minimální. Voda v potoku pod cestou proti tomu křišťálová a před posledními domky stojí moderně pojatá pravoslavná kaple.

Na konci Horní Lipové se cesta vnoří do lesa. Postupně roste její strmost a také asfalt poté přejde v šotolinu a šotolina v hlínu ujetou koly lesáckých aut. Během toho projdeme kolem památného stromu se studánkou, která však při bližším průzkumu odhalí dřevěné korýtko svádějící vodu přímo z potoka. Za rozcestím Jesenný potok přijde trochu drsnější terén. Několik zteřelých lávek, místy voda teče přímo přes cestu a sklon kopce také narůstá. Někdo by mohl propadnout dojmu, že tam, kde se trasa kříží s pěknou lesní šotolinovkou po vrstevnici (rozcestník Dlouhá dolina), už bude líp. Ale nebude. Ten následující kousek je totiž nejprudší a leze se tamtudy pěkně po šutrech a kořenech. O něco lepší situace nastane až u rozcestí Tři studánky (z nichž jsem neviděl ani jednu), i když během výstupu k hraničníku Pod Smrkem po žluté značce se také najde jeden prudší kousek. Na cestě kus před hraničníkem mě mimochodem minul nějaký idiot, co zdejší pěšinou projížděl ve velkém bílém džípu s pražskou espézetkou. Na autě neměl žádné logo lesní společnosti nebo něco podobného, tak předpokládám, že tam neměl co dělat.

Hraničník Pod Smrkem. Čekaly tu na mě hned dva šoky. Zaprvé zmizela dřevěná útulna, co tady stávala. No a za druhé spousta lidí. Cyklisti, důchodci na elektrokolech a pár takových těch "normálních" výleťáků. Proti stavu tehdy před lety dost rozdíl, i když tenkrát za daných podmínek by nahoru lezl jen blbec (přiznávám se). Abych nebyl jen negativní, vypíchnu pár pozitiv. Je tu pěkný výhled na Králický Sněžník, zvláště pokud si popojdete nějakých padesát metrů na planinu. Posledně tu bylo skrz mlhu vidět jen pár kroků před sebe. Pozitivum 2: teď v létě oceníte i chladnější vzdoušek. Místo se nachází nad tisícem metrů nadmořské výšky a ta už je poznat. V kombinaci s širou přírodou, navíc den předtím pokropenou deštíkem, se dýchá božsky. Aááách! A třetím pozitivem budiž prohlášen fakt, že nyní už cesta povede po hřebeni a posléze z hřebene, čili +/- po rovině, v závěru pak z kopce.

Množství lidí mi vadilo, takže jsem se vydal tedy dál a doufal, že po jinak neznačené pěšině podél státní hranice s Polskem bude klid a ostatní turisté se budou držet značek. Tohle taky padlo. Jednak se stejným směrem vydala skupinka na kolech, tipuji to na dvě rodiny. A mimo to již tudy vede zelená a červená trasa. Sice běžkařská (oranžové cedulky a okraje značení), ale barva podkladu značek v tomhle případě nehraje roli. Značka tu je a láká lidi. Co se výhledů z hřebene týká, nečekejte mnoho. Hřeben je relativně plochý a porostlý lesem, takže rozhledů není tolik, jak byste možná čekali. Ale i tak je zdejší příroda nádherná. Lesy, kamenité pláně a ohromné pole borůvčí. Borůvek kolem rostou skutečně kvanta, ale když jsem viděl jakousi obtloustlou ježibabu s hřebenem a plným kýblem, musel jsem se ovládat, abych jí něco neřekl. Z míst bych vypíchnul zerodované skalisko Brousek nabízející pěkné scenérie jak na Rychleby, tak ke Králičáku i k Jeseníkům. Od rozcestí Pod Smrkem je to první výraznější bod, který zaregistrujete a tak jako tak přes něj půjdete. Na něm, ale i dále v rozestupech, budete potkávat hraniční kameny a velké cedule s nápisem POZOR! STÁTNÍ HRANICE. Fakt nechápu jejich význam v době, kdy jsou obě země - ČR i Polsko, součástí Schengenského prostoru a formální hranici tak jako tak vyznačují bílé patníky. Člověk by se skoro bál, že na něj z křoví vyskočí pohraničník se zuřivým vlčákem a nabitou flintou.

Etapa přímo po hřebeni měří 3 km + něco málo a pak jsem zabočil doleva. Tam už taky odkazuje značení, tak to nejde přehlédnout. Po asi čtyřsetmetrovém sestupu se napojíte na šotolinovou cestu k rozcestí Palaš a k Paprsku zbývá pouhý kilometr. U chaty bylo živo, ale to jsem vlastně o prázdninách a v tak krásném počasí čekal. Uvnitř restaurace nebylo kupodivu nijak drasticky nabito, takže jsem si v klidu objednal smažák s hranolkami a všechno zalil kofolou. Super!

Teď už se půjde z kopce a to tak, že výrazně. Zelená značka vede od Paprsku až dolů do Starého Města pod Sněžníkem. Celé to měří kolem sedmi kilometrů a snad až na pár desítek metrů pod vrcholem Větrova stále z kopce. Pod Větrovem dokonce velmi prudce. Mluvím-li o Větrovu, mám smíšené pocity. Vždycky to bývalo nádherné klidné místo s pěkným, byť omezeným výhledem do krajiny. Teď tam staví rozhlednu. Má to být replika kamenné věže, která kdysi stávala na Králickém Sněžníku a já si nejsem jistý jestli z toho mám mít radost. Jako milovníka rozhleden mě to těší. Jako někoho, komu se to místo líbilo tak jak bývalo dřív si zase myslím, že rozhledna tu není vyloženě potřeba a kdy už, stačila by nějaká skromnější dřevěná konstrukce. Ostatně posuďte sami. Nová rozhledna už má svoje vlastní stránky obsahující opravdu poctivé informace: dalimilovarozhledna.cz.

Sestup do Starého Města nádherně korunuje celý výlet a plně vynahradí předchozí nedostatek výhledů. Scenérie údolí Krupé a pohled dolů na Staroměstsko rámovaný hradbou kopců je zkrátka úchvatný. Skoro ani nevnímáte, že jít z tak prudkého svahu je někdy náročnější než nahoru. Travnatá cesta vede širými loukami - pastvinami a člověk se spíš kochá, než že by stačil trpět.

Do Staráku jsem dorazil s předstihem a do odjezdu zpátečního vlaku zbývalo kolem 40 minut. Dopřál jsem si tedy ještě nanuka a nějaké ty dobrotky v tamní prodejně a zbytek času strávil drbáním kočky, která za mnou na nádraží přišla.

Celý asi osmnáctikilometrový pochod mi zabral necelých pět hodin včetně oběda na Paprsku a spoje výborně navazovaly. Za sebe tedy hlásím spíše spokojenost, byť množství lidí, které jsem nahoře potkal, radost maličko kazí. Tento bod mám zdárně splněn a příště můžu zase vyrazit někam jinam.

FOTKY

Nikon D90 + Tamron 17-50 mm f/2,8 VC