9. 4. 2019

K Bukovce

Mapa  Fotoalbum 
22,48 km

Protože po včerejšku mě ještě trochu pobolívaly nožičky, naplánoval jsem si dnes výrazně kratší trasu v naději, že to bude relativně odpočinková akce. Bohužel jsem podcenil prudkost zdejších kopců a stav cest po nich vedoucích. I přes tato dílčí pochybení jsem stihl vše, co jsem stihnout chtěl, takže důvodů k nespokojenosti mnoho nezůstalo.


Vyrážím skoro přesně v deset ráno a beru to kolem bývalého sanatoria k Tulince. Na svahu za "Sanatorkou" vzniká menší bikepark a časem bude zajímavé sledovat jak se mezi zdejšími bikery uchytil. Pokračuji jako pokaždé po modré značce lesem na Rejchartice, což je v jistém smyslu zahřívací etapa. Chvíli do kopečka, chvíli z kopečka, ale vždycky jen tak akorát. Hlavní krpály přijdou ke slovu později. Předtím je třeba dojet na asfaltku pod Rejcharticemi a sjet cca 200 metrů dolů, kde odbočíme vlevo po šotolině. A to už začíná stoupání na Bukovku. Vždycky jsem tudy projížděl opačným směrem a jsem mile překvapen, že nahoru to není taková hrůza jak jsem se původně bál. Člověk se tu dost zapotí i tak, ovšem obavy jsem měl větší. A pak přijde jeden ze tří nejdrsnějších úseků celé trasy. Z křižovatky nad lesním balneem (součást naučné stezky) točím doleva a strmost kopce prudce vzrůstá. Míjím cedulku značící protnutí 17. poledníku, ale fotku nemám. Byl jsem rád, že jakštakš postupuji a měl strach, že pokud zastavím, na tom štěrku už se znovu nerozjedu. Konečně se objevuji na plácku u potoka, kde si můžu oddychnout. Dokonce tu snad na 500 metrů poleví i míra stoupání, ale jen proto, aby následně vzrostla natolik, že jízda je nemožná. Cesta je posypaná jemným štěrkem, který při záběru pedálů tu a tam proklouzne. Když to sečteme se šnečí rychlostí takové jízdy a nášlapnými pedály, není držkopád daleko. Když jsem už podruhé málem zalehl do šutrů, raději dalších 50 metrů kolo táhnu pěšky. Následuje ještě chvilka jízdy a jsem na Samotě. V létě tu bývá dětský tábor, ale teď je ještě louka prázdná a všude klid. A taky zde číhá druhé nejhorší stoupání dne. Když jsem tady byl posledně, musel jsem tlačit a smiřuji se tedy s myšlenkou, že potlačím i tentokrát. Kupodivu, ač to stálo hodně sil a funění, se mi povedlo obávaný stoupák vyjet. Urááááá!


Ještě chvíli funím do kopce a poté přichází sjezd. Míjím jakési dvě turistky a o pár minut později jsem u rozcestníku pod Bukovkou. Třetí, závěrečné a absolutně nejbrutálnější desítky metrů na trase. Do zatáčky nad rozcestím to ještě jde, ale za ohybem cesty zvládám sotva polovinu zbývající vzdálenosti k rozhledně. Pak sesedám a musím po svých. Jestli je někdo schopen po tom štěrku vyjet takovou stěnu, má můj neskonalý obdiv. Já málem chcípnul i pěšky. Stavím kolo k ceduli s mapou, hekám a belhám se ke křoví udělat foto rozhledny, přičemž se mi podařilo zakleknout přímo do keříku kopřiv. Nevím jestli jste to někdy zkoušeli, ale pokud byste takový nápad někdy měli, pak mi věřte, že to není nic moc. Když už jsem zde, musím vyběhnou nahoru, byť tuším, že kvůli oparu nebudou vyhlídky dokonalé. Zdolávám 111 schodů a jsem na vyhlídkové plošině. Ještě třesoucí se rukou dělám zápis do vrcholové knihy (takže pokud byste na něj narazili, omluvte ten nečitelný rukopis) a jdu se kochat. No, už jsem zažil lepší dohlednost. Většina vzdálenějších kopců se ztrácí v mlze. Rozhlížím se asi deset minut. Pak zase dolů, opatrně sjíždím vyšlapaný kus k rozcestníku a stále s opatrností pokračuji ve sjezdu dolů na šotolinovou cestu. Je to asi kilometr, ale i přesto brzdy dostaly zabrat. Po šotolině už se frčí mnohem lépe a tak se snadno dostávám k Jandově křižovatce. Zde točím doleva (stále šotolinou) na cestu, která mě provede kolem louky a kus lesem k rozcestí u Skalní krčmy (bývalý lom s malou jeskyňkou). Tím se dostávám na okraj Rapotína. Cyklostezkou podél silnice k Šumperku projíždím Rapotín na odbočku k místní skládce. Ne že by mě rajcovaly odpadky, ale plánuji se odtud podívat na novou vodní nádrž mezi Rapotínskou strání a Tulinkou. Rapotínská stráň - kdysi vyhlášené motokrosové závodiště, doznala změn. Dřevěné budovy byly strženy a terén srovnaly bagry. Prý tady vznikne golfové hřiště. Nejsem si úplně jistý, zda třeba Tiger Woods touží při hře koukat na sousední skládku doplněnou občas náležitým aromatem, ale budiž. Zdolávám kopeček po rozbité polňačce a jsem u přehrádky. Okolí ještě značí, že tu všechno bylo vybudováno nedávno. Působí to dost... no.. syrově. Horší je to s vodou v nádrži, která se vypadá z půlky prázdná a nezdá se, že prťavý potůček, který ji napájí, má šanci stav udržet, tím méně zlepšit. Tipuji, že s letními vedry voda zmizí úplně. Snad se pletu. Dojíždím k Tulince a od města už mě dělí pouhý jeden sjezdík po silnici od Nových Domků. Doma jsem asi hodinu a tři čtvrtě od startu s 22,5 km v nohách.

FOTKY
Olympus E-PL3 + Panasonic Lumix 12-32 mm f/3,5-5,6

Část naučné stezky Bukovka poblíž Samoty 

Rapotínská Samota 

Částečný průhled lesem k Velkým Losinám od vrcholu stoupání nad Samotou

Rozhledna Bukovka (624 m.n.m.)

Jeseníky z vyhlídkové plošiny 

Neznačená cesta od Bukovky na šotolinovou cestu níže 

U paseky nad Rapotínem 

Jandova křižovatka 

Cesta ke Skalní krčmě

Bukový kopec s Bukovkou od silnice k rapotínské skládce

Rapotínská stráň 

Nová přehrada mezi Rapotínskou strání a Tulinkou

2 komentáře:

  1. Pěkný, urááá stoupák na Samotě je fakt brutus.:-) Cirda02

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. Stoupák jsem přežil, ale jenom o fous :-D

      Vymazat