7. 10. 2018

Přes Boudu k rozhledně Val

62 km



Ačkoliv právě prodělávám nárůst lenosti a podzimní únavy, krásnou sobotu - možná letos jednu z posledních krásných sobot - jsem se překonal a vyjel do terénu. Zatímco po obědě zbytek rodinky odkvačil na bazén, já si sbalil batůžek a vyrazil na kolo. Neboť únava a lenost pracovaly naplno, bylo původním plánem dojet na rozcestí nad chatu Ida na svahu Boudy, tam se lesem pustit do Podlesí a vrátit se domů. Jak napovídá titulek, nakonec to dopadlo trochu jinak.

Bohdíkov

Po celou dobu výletu jsem se nijak neodchýlil od zažitých tras, takže i začátek se nese v duchu klasiky. Po přejezdu sedla Pod Lovákem se sjezdem dostávám do Bohdíkova. Zde okolo kostela, zkratkou k samoobsluze a po silnici na začátek Raškova, kde točím podél jelení obory k horní části obce. V zatáčce za posledními domy projíždím závoru a jsem v lese.

Odpočívadlo na křižovatce lesních cest nedaleko obory Počátka

Začíná nejnáročnější i nejotravnější část výletu, během něhož se jede prakticky neustále lesem do pořádného kopce. Budiž uznáno jako polehčující okolnost, že je zde od jara nádherně opravená cesta vedoucí z Raškova až na Boudu. Jeden z psychologicky záchytných bodů tvoří kryté odpočívadlo poblíž počátecké obory, kde si téměř vždy dopřeji pauzu na vydýchání a napití. 

Lesní silnice nad loveckou chatou Ida

Někde u lovecké chaty Ida kontroluji čas a zjišťuji, že mi to jede docela pěkně a že se mi absolvovaná makačka navzdory počáteční lenosti začíná líbit. Nuže dobrá, nebudu troškařit a dojedu až ke kapli Nejsvětější Trojice. Odtud se dá pro pohodlný návrat sfrčet do Vysokého Potoka. Během stoupáku k rozcestí na Boudě jsem o tomto rozhodnutí párkrát zapochyboval, ale přece to nevzdám, když už jsem tady.

Kaple Nejsvětější Trojice

U kaple stojí několik aut a pár turistů. Babí léto s nimi dělá divy a se mnou ostatně taky. Dokonce kolem proběhla i skupinka mladých běžců. Moje euforie ze zdolání nečekané mety dosahuje vrcholu. Teď se vracet? Pche! Vždyť můžu dojet až na rozhlednu Val u Dolní Hedeče u Králíků. Letos jsem tam ještě nebyl a bude fajn tento rest napravit.

Průhled pasekou u odbočky k Severomoravské chatě

Tak hurá z kopce! Čas kolem 16 hod. a nadmořská výška necelých 900 metrů je cítit, a proto si přioblékám větrovku. Bunda je fajn, ale příště budu muset vzít i dlouhoprsté rukavice. Ve druhé serpentině točím doleva. Závora je zvednutá, tak nemusím ani brzdit a setrvačnost mi ušetřila trochu sil pro část mírného stoupání. Stoupák ještě pár kilometrů pokračuje, ale jak bylo řečeno, nijak náročně. U rozcestníku Polesí Jeřáb volně přechází ve sjezd. Závěr tohoto sjezdu žádá opustit silničku a kus jet lesní cestou a přes louku, nicméně žádný problém to není. Za chvilku jsem u odpočívadla nad Horní Orlicí, odkud je již silueta rozhledny krásně viditelná nad travnatými pastvinami.

Pastviny pod rozhlednou Val

Silnička k rozhledně stoupá v mírných zatáčkách přímo podél ohradníků, za nimiž se pasou krávy. Otevřený prostor přináší i silnější vítr. Nevadí, odradit se už nenechám.

Rozhledna Val

Stavím kolo ke sloupku ohradníku pod rozhlednou a mířím ke schodům. Fouká hodně a čím výše se dostávám, tím více je cítit i chvění kovové konstrukce. Věž není na první pohled moc vysoká, ovšem na posledním úseku schodiště už funím.

Na vyhlídkové plošině rozhledny

Konečně nahoře! Fučí jako blázen a vyhlídky jsou zastřené oparem, leč i přesto nádhera. To nízké podzimní světlo dává krajině úplně jiný ráz, než když sem dorazíte třeba v květnu dopoledne.


Králický Sněžník se ztrácí v mlze a klášter na Svatém kopečku v Dolní Hedeči u Králíků vlastně taky, což ovšem scenérii neubírá na působivosti.



Sestupuji dolů ke kolu, sjíždím do Dolní Hedeče a v její horní části točím na silničku kolem luk, kde za nádherných výhledů (viz. úvodní foto) frčím dolů k Červenému Potoku.

Červený Potok, kostel Navštívení Panny Marie

Z Červeného Potoka do Hanušovic je to asi 13 km mírného sjezdu, ale protože údolím vzhůru fouká protivítr, je jasné, že to nebude úplná selanka. No a taky nebyla, leckde jsem i z kopce musel přišlápnout a navíc začal cinkat přední kotouč, což si vyžádalo nouzové centrování třmenu brzdy u krajnice.

Kopřivná

Z Hanušovic se mohu vrátit více cestami a navzdory únavě i bolesti zadku ze sedla volím tu náročnější přes Kopřivnou. Nahoru na Lužnou je to necelých šest kiláků, které se dají rozdělit na tři části. 1) k začátku Kopřivné (největší opruz) 2) přes Kopřivnou (alespoň je tam vidět něco víc, než les) a 3) nad Kopřivnou k Lužné


Ta třetí část je sice nejhezčí, ale protože člověk už spálil většinu sil v předchozích dvou, moc si to neužije. Kolem šesté hodiny se navíc již šeří a já musel zodpovědě nasadit blikačky. Doma jsem byl něco po čtvrt na sedm poměrně vyčerpaný a obolavělý, ale spokojený jako želva :-)

 Rajče

2 komentáře: