Podzim v okolí Branné

Mapa web  Fotoalbum

6,6 km

Ve čtvrtek jsem sice musel odpoledne do práce, ovšem to mi nijak nebrání vyrazit po ránu někam ven. Zvláště pak tehdy, je-li venku tak nádherný podzim jako máme letos a jaký jsme už dlouho neměli. Protože rámec většiny mých výletů je limitován časem před odvedením prcků do školky a jejich opětovným vyzvednutím, musím mít spíše skromnější ambice nebo dobře plánovat. V případě pěších akcí jako byla i tato to obnáší důkladné zjišťování spojů a správný odhad času potřebného pro zvládnutí vytyčeného cíle. A já chtěl na Pasák. To je jedna ze skal, která se sousední Kovadlinou spadá ke skaliskům přírodní památky nedaleko obce Branná. Vede tam naučná stezka měřící kolem 12 km, což lze při využití zkratky po zelené značce zredukovat na méně než polovinu, vzdát se té "nudnější" části a vidět hlavní. Navzdory pozitivnímu ladění, jaké tahle informace může mít, má však věc ještě jeden docela důležitý háček. Dobytek. Podobně jako na spoustě jiných míst (nejen) v Jeseníkách ani branenští majitelé skotu neoplývají vstřícností vůči turistům a stezky jim blokují elektrickými ohradníky, kam vypouští stáda krav včetně plemenných býků, mezi něž vstoupit nebývá úplně nejlepší nápad. Například pokud potřebujete stihnout vlak a vyzvednout drobotinu ze školky, nemůže si dost dobře dovolit sedět hodinu na stromě a doufat, že ta funící a nasraná hora masa pod vámi okluše prohánět jiného výletníka dříve, než potomci v ústavu osiří. Čímž jsem vykecal pointu toho jak můj záměr dojít na Pasák dopadl. Pokud by vás však skály přece jen zajímaly, zkuste kliknout sem na odkaz ke staršímu článku ohledně jediného ze čtyř pokusů, kdy se mi podařilo na Pasák dojít.

Příjezd do Branné bylo tak trochu retro, protože ze Šumperka tam odjížděl malý motoráček tvořený jediným vagonem. Takový ten červenožlutý, co dělá děsnej kravál, je v něm přetopeno a při určitých otáčkách se celý třese. V Bludově do relativně poloprázdného vláčku nastoupila asi čtyřicítka důchodců mířících za turistikou, takže na další hodinu jízdy bylo o "zábavu" postaráno. Na cílové stanici jsem vystupoval opravdu rád.

Vyrážím po zeleném značení. Kus pod nádražím mě provádí dobrodružným podchodem pod tratí na druhou stranu a poté již stoupám lesem k Přednímu Alojzovu vzdálenému odtud přibližně jeden kilometr.

Přes pofidérně působící lávku se dostávám přes téměř vyschlý potůček a

začínám se škrábat do svahu.

Pěšinku lemuje po levici hradba skal, které však mezi olistěnými stromy příliš nevyniknou. Přesto se s trochou snahy dají najít místečka pro lepší pohled.

Posledních pár set metrů přes osadou se již nejde lesem, nýbrž po louce.

Přední Alojzov tvoří shluk několika málo rekreačních chalup, které tu zbyly z původní německé obce. Všechno je krásně udržované a před největším místním stavením najdete dokonce pár dřevěných postaviček, jenž zřejmě nejvíc ocení děti - pokud tedy nějaké máte a budou ochotny se sem s vámi vydat.

Značka pokračuje pěšinkou mezi dvěma domky. Vlastně tuším co přijde za chvíli,

ale stejně to zkusím.

Ano ano, je to tak a ne jinak, ani dnes. Cedulka se zákazem vstupu, varování před býkem a pěšina zahrazená drátěným ohradníkem. Dost by mě zajímalo jestli třeba nejde jenom o kec a jestli tam opravdu nějaký býk je. Nemaje čas ani náladu to zkoumat, musím sáhnout po plánu B.

Plán B spočívá v pokusu projít ze druhé strany stezky, nalézající se 1,5 km dál.

Vede tam celkem šikovná silnička.

Podle očekávání je i zde situace stejná a stádo se dokonce poflakuje kousek ode mě. Nemá smysl riskovat. Točím se k lesu a sestupuji z druhé strany zpátky k nádraží v Branné.

Do odjezdu zpátečního vlaku zbývá hodina a něco - přepočteno na teoreticky zvládnutelnou trasu asi pět kilometrů započítatelných do náhradního plánu. 

Od můstku na křižovatce pod nádražím se tedy vydávám podél toku říčky, která se jmenuje Branná stejně jako obec, a ani nevím co čemu dalo jméno. (Faktická poznámka: Původní německý název obce zní Goldenstein - počeštěně Kolštejn, protože jde o oblast Sudet a jméno Branná se začalo používat až po odsunu německých obyvatel po 2. světové válce v rámci přejmenovávání ledasčeho)

Procházka je to příjemná, nijak náročná. Mířím k železničnímu mostu před hájovnou Banjaluka, kde se chci napojit na naučnou stezku Pod Ptačí planinou. Moc od toho nečekám, ale aspoň mám jakous-takous jistotu, že nenarazím na žádný debilní ohradník, což v tento moment splňuje moje požadavky.

K mostu je to asi kilometr. Před pár lety prošel opravou, takže vypadá zachovale. Bohužel si stojím za názorem, že ten původní, kde byly vidět všechny stavební kameny nyní schované pod omítkou, měl podstatně větší kouzlo.

Ačkoliv silnička jako taková pokračuje právě pod zmíněným mostem, mnou hledaná naučná stezka před ním odbočuje na dřevěnou lávku přes říčku a již pouze jako úzká pěšinka po kořenech a kamení prudce stoupá do kopce na opačném břehu.

Můj původní předpoklad, že se prostě jen tak projdu lesem zpátky do městečka, vystřídalo postupné nadšení. Pěšinku totiž lemuje několik mohutných skalních útvarů, o kterých jsem dosud neměl ani páru. Vlastně mě začíná těšit, že výstup na Pasák neklapl. Tohle je možná ještě lepší.

Ostroh s vyhlídkou sice nenabídl žádnou vyhlídku, než pohled do hluboké rokle pod sebou,

ale stejně se mi líbil.

Skály jsou někde skutečně impozantní a prochází se kolem nich po úzké rampě mezi kamennou stěnou a strží. Vedle jedné ze skal jsem našel dokonce studánku, avšak toho času bez vody.

Hned po překročení říčky se terén prudce zvedá. Někde v půli cesty mezi Brannou-tokem a Brannou-městečkem dosahuji nejvyššího bodu a začínám zase klesat. Stejně jako u skal pod Předním Alojzovem si říkám, že by asi bylo fajn sem dojít o pozdějším podzimu nebo brzy na jaře, kdy stromy nemají listí a člověk může okolní útesy lépe obdivovat.

Divokost přírody náhle krotne a v dálce mezi větvemi se objevují první kontury domů. Je úžasné jak zajímavé scenérie se nacházejí tak blízko bydlišť. Já o tom neměl ani páru a dám ruku do ohně za to, že většina lidí to netuší taky.

Do civilizace přicházím po cestičce mezi řadou garáží a bytovkami sousedícími se hřbitovem. Náměstí je odtud pět minut chůze. V nejbližším okolí náměstí najdeme hned čtyři zajímavé objekty. Prvním z nich je radnice, druhý kostel sv.Michala působící s ohledem na velikost Branné snad maličko předimenzovaně. Vedle kostela stojí a rekonstrukci právě prodělává budova někdejšího fojtství. To je naše číslo tři. Čtyřku má hrad Kolštejn nacházející se naproti přes cestu. Musíte uznat, že na obec téhle velikosti je to solidní výbava.

Na kochání mi už ale nezbývá čas. Sestupuji po schodišti mezi kostelem a fojtstvím k silnici a po ní mířím na vlak. Stíhám krásně s desetiminutovým předstihem, takže doma jsem na čas a u mláďat ve školce taktéž.

Pokud bych měl dojmy z výletu nějak shrnout, pak si musím zanadávat na nepřístupné skály Pasáku (nebo spíš na majitele ohrad), pochválit pohodu Předního Alojzova i barvy podzimu, ale především vyzdvihnout překvapení z "objevu" naučné stezky Pod Ptačí planinou. Sice jsem ji neprošel celou, což však neumenšuje fakt, že právě tahle část napravila zklamání z části první, a že už kvůli ní stálo za to se sem vypravit.