9. 5. 2020

Sklené, Slaměnka a Dolní Morava

87,4 km

Když jsem loni v červnu projížděl vyhlídkovou trasu nad Dolní Moravou říkal jsem si, že napřesrok to vymyslím bez nezáživných úseků a toho hnusného stoupání od parkoviště u chaty Vilemínky. Mimo jiné tedy opačným směrem. V jistém směru se musím pochválit, neboť vyhlédnutá varianta přes Sklené ke Slaměnce na mapě vypadala skvěle. Jaká byla praxe prozradí následující řádky.


Původně jsem vyjížděl na Bradlo. Startoval jsem až po obědě a přišlo mi, že času není mnoho. Jenže příslib, že potomstvo poputuje do večera k babičce zapůsobil na moji megalománii a dokonce jsem se smířil i s faktem, že předpověď počasí nevylučovala déšť. Tak v nejhorším holt trochu zmoknu, no.
Přefuněl jsem Lužnou, sfrčel do Hanušovic a započal poněkud otravné, leč nijak brutální stoupání k Malé Moravě. Tam u hospody doprava a podél říčky vzhůru údolím. Projel jsem obcí Malá Morava a brzy dorazil do Skleného. Normálně se tam jezdí od kapličky za mostem doleva, já to vzal pro změnu vpravo, abych se podíval jak to vypadá i tady. Pěkně. Dost do krpálku, ale okolo jsou chalupy, zahrady a nad tím vším rozlehlé louky. Nádhera. Ani mě nemrzely ty výškové metry navíc, které pak přijdou vniveč sjezdem na křižovatku před další etapou. Odbočka doprava. Cesta se zužuje a asfalt tu není tak pěkný jako v obci. Když dáte pozor, asi po 300 metrech si po pravici všimnete Lichtensteinského památníku (kdo ví ten ví, kdo neví vygooglí). Posledně jsem jej prošvihnul, protože jsem jednak nedával pozor a druhak to tady bylo více zarostlé. Mám dojem, že je u něj nově udělaný průsek a kamenná deska je lépe viditelná. Už nějakou dobu jsme každopádně v sílícím stoupání a prudkost kopce zvolna narůstá. Psychickou vzpruhou budiž říčka v rokli pod cestou, kde voda překonává různé splávky a kaskády.


Po serpentině dojíždím ke značce vodopádu Malé Moravy a ten nemůžu nechat jenom tak. Kolo nechávám u stromu a pouštím se po svých dolů po svahu. Pěšinka je tu sotva znatelná a ten svah dost prudký, takže to chce trochu opatrnosti. Vodopád každopádně super, byť touto dobou by zasloužil přece jen více vody. Zpět nahoru k železnému oři! Pokračuji k rozcestí Sutě a od něj dále hore kopcom k rozcestí U včelína. Kdybyste jeli pořád po asfaltu, skončíte na rozcestí U štěrku, ale já to tady vzal doprava. Asfalt mizí a střídá ho hlína se šutry. Prvních cca 15 metrů je taková menší stěna, ale ušlapat se to dá a potom najedete na docela fajnovou šotolinu. A je tu konečně i nějaký ten pořádný výhled, byť siluetu Slamníku naproti kazí konstrukce Stezky v oblacích a stanice lanové dráhy. Jenže hned vedle lanovky stojí i chata Slaměnka, k níž mířím. A kombinace vzdálenosti a výšky dává tušit, že to bude makačka. Ještě kousek jedu mírně sjezdem na rozcestí Pod Chlumem a zde točím doprava. Začíná to pravé peklo. Prvních cca 50 metrů beru zbaběle pěšky. Je tu vrstva hnusného štěrku, kde to na tak prudkém stoupáku podkluzuje a já se nechci dobít. O kus dál už šlapu, ale trpím. Štěrk leží všude, i když je ho méně a sklon cesty balancuje hranici zvládnutelnosti. Ke Slaměnce je to asi 800 metrů vzdálenosti, ale 117 metrů převýšení. Musel jsem si udělat asi tři pauzy a pokaždé se divil, že se mi vůbec podařilo znovu nasednout. Převod 22:36 a stejně to bylo taktak. O to horší je zjištění, že půjčovna koloběžek u Slaměnky sem klidně pouští nezkušené turisty. Když jsem viděl ty jejich vyděšené výrazy a věděl, co je čeká níže, dost mě překvapuje odhodlání příslušného podnikatele tohle riskovat.


Konečně Slaměnka! Lanovka chrlí turisty, Stezka do oblak je plná a nápad dát si něco k pití nebo na zub zavrhuji při zjištění, že bych kvůli tomu musel strávit půl věčnosti ve frontě u okénka. Dělám tedy jen dokumentační foto a vyrážím dále. K rozcestí U laviček zbývá ještě něco nastoupat, ale už ne tak brutálně. Na jmenovaném rozcestí kdysi byly opravdu lavičky. Tedy jenom lavičky a dost možná se to ani nijak nejmenovalo. Teď je tu dřevěná útulna a turistický rozcestník. Kvůli výšce nad 1100 metrů jsem se přioblékl do větrovky, jelikož teplota tu citelně klesá. Co je však nejdůležitější, konečně jsem na vrstevnicové cestě obtáčející údolí, kvůli které se sem trmácím. Kdo neviděl, neuvěří. Krajina je tu naprosto nádherná a připomíná spíš Alpy nebo Skandinávii. Na konci jí dominuje vrchol Králického Sněžníku, kde majitelé dobrého zraku rozpoznají zbytky rozhledny i o kus níže ruinu chaty a sloup se sochou slona. Dalekohled je ale každopádně lepší. Po levici padají do údolí srázy lesů a kamenných moří, zatímco po pravici se svahy zvedají a místy stále ještě ukrývají zbytky sněhové nadílky. Je zajímavé, že některé křoviny na těchto svazích mají oranžové až červené zbarvení. I v květnu dělají dojem podzimu. Kochání mi lehce zkomplikovalo počasí. Už U laviček se začalo zatahovat a slunce tradičně vylezlo až později, když už jsem byl zase dole. Dokonce mám dojem, že jsem ucítil pár kapek, ale možná to bylo něco jiného. Hlavní kochací etapa má asi 8 km. Občas lehce do kopečka, občas lehce z kopečka, ale v průměru po vrstevnici, takže si to celé můžete opravdu užít. Následující sjezd se dá rozdělit na dvě části, a to část štěrkovou a část asfaltovou, která začíná na takovém mostku. Na štěrku se logicky hodí dávat větší pozor, ovšem pokud nejste vyloženě magoři, můžete to taky projet docela rychle. Asfaltová část je nejprudší jen asi  v prvním 1,5 km k parkovišti u Vilemínky. Pak je to spíš takový příjemný sjezdík lesem (lze jet i po žluté značce, jenže tam prudí pěší a kolobrndy). Když dáte pozor, můžete zastavit u vodopádu Hlubokého potoka. Stejně jako ten na Malé Moravě však měl méně vody, než by touto dobou zasloužil. Známky civilizace se ohlásí jako domky Dolní Moravy - ještě v místech, kam normálně nesmí auta. Pak, už na parkovišti pod hotelem Vista, už přijde to, co zná skoro každý. No a protože domů jsem odtud už jel zcela nezajímavě, utnu to. Celkově se výlet povedl, i když nohy mě z něj budou bolet ještě zítra. Ale stálo to za to.

FOTKY
mobilní telefon

Bratrušov

Nad Kopřivnou 

Památník ve Vlaském 

Malá Morava 

V tomto domě prý v minulosti strašilo :-) 

Sklené


Lichtensteinský památník nad Skleném 

Vodopád Malé Moravy 

Cestou od rozcestí U včelína

Stoupání na Slaměnku 

Slaměnka 

Od Slaměnky na vyhlídkovou cestu 

Rozcestí U laviček

Kralickosněžnická panoramata 





Zbytky sněhu 

Rozcestí Pod Vilemínkou

Vodopád Hlubokého potoka 

U Červeného Potoka 

Sladká a zasloužená odměna v Hanušovicích 

Bohdíkov 


7 komentářů:

  1. Miluji drobnosti na závěr a zde se přímo podává zmrzlina. :-)
    Omlouvám se, ale pevně věřím, že toto je blog Bordeláře ?
    Sleduji již hodně dlouho tvůj leckdy marný boj, podložený pádnými argumenty a přemýšlím, jak dlouho tě bude bavit přesvědčovat, že Blogspot není na zvravení, naopak, je to cesta dopředu.
    Před skoro dvěma lety, po masivním náletu spamboty, jsem si nechala přenést blog.
    Po skoro osmi letech to byl duševní boj, ale ... neměnila bych.
    Komunita už dávno není, co byla a lidé utíkají, dělají dobře.
    Takže, doufám, žes to ty a žádný jiný, já tleskám, jsi borec.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. No vida, jak jsi na mě přišla? :-D Jsem to já, i když tady už chci dávat jen takové větší výlety a menší sypu na osobnější deníček (thomuv.blogspot.com).
      S tím Blog.cz je to těžký boj. Lidi jsou tam líní vidět věci realisticky, ale pak budou řvát, až na svoji lenost a naivitu dojedou. Na jednu stranu jim to patří, na druhou stranu je do prasárna i od správy Blog.cz jako takového, že udržuje současný stav. Mě prostě překvapuje, že si obě strany neumí udržet aspoň základní špetku soudnosti nebo důstojnosti. Ale to je celkem jejich věc.
      Moc děkuji za podporu a jsem rád, že se ti tu líbí :-)

      Smazat
    2. Přečetla jsem si tvou komunikaci s Maruškou, projela její odkazy a dala dohromady 1+1 rovná se Bordelář.
      Já už měla mnohokrát chuť napsat něco podobného, ale cítím, že každý za sebe rozhoduje a musí se sám šlápnou na plyn nebo zpomalit či zastavit.
      Všichni, kdo zůstali jsou hákliví, měla jsem to podobně.
      Držela jsem se blogu jako hovno košile, musela jsem sama přijít na lepší a klidnější variantu. Blog byl můj domov, ale občas člověk musí udělat rozhodující gesto, aby si neposral záda.
      Tak asi tak :-)

      Smazat
    3. Tak to byla hezká detektivní práce :-) No, vypsal jsem se, pustil ze sebe co se nahromadilo a teď už dám zase chvíli pokoj. Nebaví mě pořád opakovat to samé.
      PS: Kvituji originalitu hovnoidního příkladu :-D

      Smazat
  2. Jo a jestli nejsi Bordelář, nevadí, jsou tu krásný fotky !!!

    OdpovědětSmazat
  3. Tomáši,
    Velká omluva, dnes jsi připojil poznámku pro uživatele Blogspotu o novém rozhraní.
    Já jsem minimálně zdatná, vše je pro mne mnoho omylů a jeden úspěch,
    Doporučuješ, držet se původního nastavení, lze ho někde uložit či si jinak posichrovat ? Nerada bych si přivodila infarkt myokardu či jiného orgánu :-)
    Simona

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Není důvod k panice. Zatím mám nastaveno původní prostředí a věřím, že než (pokud) jej zruší, to nové do té doby vychytají. Přepnout se to dá pod menu vlevo dole (hned vedle Peroutky :-D )

      Smazat